Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Jak čínské miliardy okouzlily britskou královnu

Jak čínské miliardy okouzlily britskou královnu
Královna a princ Philip s čínskou návštěvou | zdroj: Profimedia

Červený koberec, banket v Buckinghamském paláci, slavnostní společná jízda kočárem přes Londýn. Britská královská rodina přichystala čínskému prezidentovi během jeho čtyřdenní návštěvy velkolepý program plný vzácných poct. Na oplátku chce miliardy, pro které je ochotna zapomenout na staletí sporů mezi oběma velmocemi.

Zatímco čínská média věnují návštěvě svého prezidenta ve Spojeném království velký prostor a nadšeně vysvětlují divákům a čtenářům, že Británie už není tak špatná, jak ji samy ještě před pár lety líčily, v Londýně panují spíše rozpaky.

Ztráta paměti nebo důstojnosti?

Si Ťin-pching způsobil britské politice náhlou ztrátu paměti. Premiér David Cameron se před třemi roky sešel s dalajlámou, čímž způsobil poměrně silnou diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi. Nyní se vedle čínského prezidenta – slovy vždy břitkých britských komentátorů – "natřásá jako nadržený teenager" a tvrdí, že lidská práva nejsou na pořadu dne.

Podobná amnézie propukla i u dalších vládních představitelů, včetně ministra financí George Osborna.

O tom, kdo je tady pánem, svědčí i bezprecedentní prohlášení čínského velvyslance ve Spojeném království, který před návštěvou prezidenta důrazně varoval britské politiky, aby o lidských právech vůbec mluvili. A soudě podle dosavadních zpráv byl vyslyšen – dokonce i prostořeký vůdce labouristů Jeremy Corbyn, který se ještě před týdnem kasal, že se čínského prezidenta na slavnostním banketu na lidská práva zeptá, nakonec ztratil odvahu.

Na největší, byť jen symbolický, odpor se tak zmohl princ Charles, jeden z největších stoupenců dalajlámy na Západě. Charles sice Si Ťin-pchinga přivítal a krátce se s ním setkal, ze slavnostního banketu se ale omluvil s tím, že je "příliš zaneprázdněný".

Pocit, že Británie ztratila veškerou důstojnost, ale na ostrovech nevyvolává jen chování politiků nebo velkolepé pocty, kterých se Si Ťin-pchingovi dostalo od královny. Ještě je tu i současná obchodní politika Číny v ocelářském průmyslu.

Británie byla ocelářskou velmocí po dlouhých 150 let a ještě v 70. letech dominovala světové produkci oceli 40procentním podílem. Ty časy jsou už dávno pryč a Britové jsou si toho vědomi. Přesto rozhodně nejsou nadšeni z dumpingových cen, které na svou produkci nasadila letos stávající ocelářská velmoc – ano, Čína.

Zatímco v roce 2013 byly z Číny dovezeny pouhá dvě procenta britské spotřeby oceli, dnes tento podíl činí 39 procent. Tradičním severovýchodním anglickým ocelárnám v Teeside hrozí bezprostřední zánik. A přestože si Cameron musí být jistý, že propuštění tisíců tuzemských ocelářů by mu voliči neodpustili, čínské miliardy investované do londýnské City jsou mu podle všeho bližší.

Miliardy přitečou. Ale co s nimi?

Za posledních 15 let přiteklo do britských firem 50 miliard dolarů čínské hotovosti. Po aktuálním oteplení vztahů analytici očekávají, že do roku 2025 budou čínské investice činit více než 105 miliard dolarů.

Během prezidentské návštěvy obě země stvrdily podpisem smlouvy v hodnotě 40 miliard liber (1,48 bilionu korun) - mimo jiné také dohodu o výstavbě nové jaderné elektrárny v Hinkley Point, kterou čínské peníze pokryjí ze 30 procent, další investice se očekávají v oblasti infrastruktury (hlavně výstavby železnic) a technologií.

Ekonomové si ale kladou otázku, zda Británie vůbec čínské peníze potřebuje. Bilance zahraničního obchodu Spojeného království je dlouhodobě záporná a příliv čínských peněz ji jenom zhorší.

Analytici jako profesor Michael Pettis z Pekingské univerzity nebo dopisovatel Financial Times Giles Wilkes se proto domnívají, že při současných nízkých úrocích by bylo pro Británii výhodnější půjčit si peníze na obnovu infrastruktury na volném trhu.

Příliv čínských peněz, který má proměnit britskou krajinu, je ale možná jen vedlejším produktem jiné historické události. Den po příletu Si Ťin-pchinga totiž čínská centrální banka vydala v Londýně své historicky první mezinárodní emise dluhopisů v hodnotě 800 milionů dolarů. Bondy byly vydány v juanech. Jde tak o další krok ve snaze Pekingu prosadit juan jako rezervní měnu, která bude konkurovat americkému dolaru.

V Londýně se už nyní obchoduje na 60 procent celkového objemu celosvětových obchodů s cizími měnami a britská metropole si chce vybudovat dominantní pozici i v obchodech s juanem. Není divu – odborníci u něj očekávají prudký růst.

Brána do EU

Velké sblížení s Čínou staví Spojené králoství, a zejména Davida Camerona, do zajímavé pozice ve vztahu s Evropskou unií. Cameron prohlásil, že čínští partneři považují Británii za "bránu do Evropské unie".

Lze tak očekávat, že v následujících letech vznikne celá řada joint venture mezi anglickými a čínskými firmami, do kterých Číňané dodají kapitál a výrobní kapacity a Britové know-how vstupu na západní trhy a prestiž.

Čínské firmy ale díky politické podpoře vstupují na evropský trh i napřímo – naposledy eshopový gigant Alibaba, který si v Londýně otevřel svou evropskou centrálu. Současně s tím jmenoval Cameron šéfa firmy Jacka Maa do týmu svých poradců pro záležitosti obchodu.

Příští rok navštíví Si Ťin-pching na pozvání prezidenta Zemana i Českou republiku, která si svou velkou "čínskou chvilku" zažila letos také a podobnost postupu investic i její politické provázanosti je do očí bijící.

Náhlé oznámení širokého spektra vstupů do místních firem, otevírání poboček čínských firem, slova o branách do EU a konečně i jmenování zástupců čínského byznysu do pozice poradců politiků – vše, co se stalo před pár měsíci v ČR, se nyní v o poznání větším měřítku děje ve Velké Británii.

Bylo by naivní věřit tomu, že čínský výběr dvou tradičně nejvíce euroskeptických zemí v rámci Evropské unie, je pouhou náhodou. Proniknout na evropské trhy prostřednictvím států, které projevují nespokojenost s dlouhodobým směrováním Bruselu může být pro Čínu výhodné nejen z ekonomických, ale i politických důvodů.

Zdroje:
Vlastní, Business Insider, The Telegraph, The Independent, The Financial Times