Dnes je čtvrtek 28. března 2024., Svátek má Soňa
Počasí dnes 15°C Občasný déšť

Komentář: Na Hrad patří král. Místo amorálních veksláckých poskoků

Komentář: Na Hrad patří král. Místo amorálních veksláckých poskoků
Karel Habsburský | zdroj: Profimedia

Skoro století nepříliš úspěšných pokusů docílit v Česku funkční demokracie by snad mohlo stačit. Pojďme se na 100. narozeniny republiky vrátit k monarchii. Vyhovuje nám, přiznejme si to konečně. 

Opěvovaná První republika stála na dvou systémových lžích. Tou první byl národ československý, umělý konstrukt, bez kterého by samostatný stát Čechů a jejich příbuzných vůbec nevznikl.

Tou druhou byla republikánská tradice národa českého. Nic takového v roce 1918 neexistovalo.

Byla tu jen překroucená tradice husitských náboženských fanatiků, jejichž cílem sice bylo svržení vlády králů a biskupů, ale už ne její nahrazení nějakou lidovou vládou. Cílem byla teokracie, což není zrovna dvakrát demokratický systém. 

Samotný vznik Československé republiky také nebyl žádným převratem, ale prostým předáním klíčů. Revoluce se nekonala. Jediným skutkem, který se dá považovat za revoluční, bylo skácení Mariánského sloupu v Praze.

A mimochodem - je směšné, když jsou ještě dnes pražští zastupitelé schopni blokovat jeho znovuvztyčení s argumenty o "katolickém penisu", jak se nechali slyšet třeba hoši z Pirátské "strany" v jednom bloku s jurodivým primátorským náměstkem Stropnickým.

Vznik republiky se tímhle vandalstvím dá docela dobře ve zkratce shrnout. Bylo to vandalství. Byl rozbit mnohonárodnostní fungující stát, který se dodnes nepodařilo ničím nahradit.

Pomatené národnostní vášně zničily staletou architekturu podunajského soustátí, jehož základy položil Karel IV. roku 1364 vídeňskými dohodami a jehož stavbu dokončil jeho syn, v Čechách dodnes proklínaný diplomat evropského formátu Zikmund.

Kontinuita byla přesto alespoň v něčem zachována. Prezidentská funkce díky Tomáši Masarykovi převzala vnější symboliku i roli svorníku, kterou hrál král; příliš se dokonce neměnily ani pravomoci.

Změnilo se jediné: Zatímco král byl dědičný a tím se stával viditelnou zárukou státoprávní kontinuity, prezident byl volený, což byla koneckonců fraška - Masaryk si svého nástupce Edvarda Beneše prostě vybral a parlament jeho volbu jen potvrdil.

Smiřme se s tím, že srovnání Masaryka a Beneše je jasné: Hora porodila myš - a od té doby už mělo být s jednou výjimkou jen hůř a hůř. Na Hradě vystřídal Beneše, ze kterého ani outfity s holínkami a uniformami silného vůdce, kterého národ potřeboval, nemohly udělat.

Vynechme roli nešťastného Emila Háchy a pojďme dál. Na Hradě českých králů se roztahoval opilecký syfilitik, krvavý táta dělníků, slabošský hezoun, senilní lampasák a ještě senilnější apatický aparátčík.

Václav Havel byl světlou výjimkou a výjimečnou osobností, která snese srovnání s největšími osobnostmi českých dějin. Od roku 2003 Hrad obývali aktéři politické špíny známé pod eufemismem opoziční smlouva. Václava Klause na Hrad posadili členové parlamentu, Miloše Zemana pak přímou volbou sami občané.

Od roku 2003 prestiž prezidentského úřadu upadá. Konání obou posledních prezidentů, Klause v druhém volebním období a Zemana od prvního dne v úřadě, je ostudné. Vyvolává v nikoliv nevýznamné části společnosti odpor, který ale není systémový. Aniž by k tomu byl důvod, tak nějak se předpokládá, že další prezident bude "lepší".

Nejspíš nebude. Nástupcem Miloše Zemana se úplně klidně může stát ještě horší populista, ještě amorálnější poskok svého veksláckého okolí, ještě bezpáteřnější nula, než je Zeman.

Volič prostě vykazuje pozoruhodnou náklonnost k různým hochštaplerům; tak to bylo, tak to je a bude to tak nejspíš vždycky, což není kritika, ale jen holé konstatování. Změna volby prezidenta byla populistickým krokem směřujcím proti duchu zastupitelské demokracie a jako taková otevřela dveře populismu.

Pojďme se odvrátit od nereálnách nadějí a zaměřit se na systémovou změnu. Zkusme si představit, že by hlavou českého státu byl král. Je to osoba od dětství připravovaná právě k tomu, aby byla králem. Představuje kontinuitu, zakotvuje zemi v čase, je spojnicí minulosti a budoucnosti. Je viditelným symbolem státnosti.

Stojí mimo každodenní politikaření a proto může být něčím, čemu se říká morální autorita. Jeho role v politickém systému vylučuje, aby se stal prodlouženou rukou různých ekonomických nátlakových skupin.

Král je vším, čím by měl být a není prezident. Pojďme se tedy zkusit vážně zamyslet, jestli krále nepotřebujeme. Karel Habsburský by to třeba vzal. 

Zdroje:
Vlastní