Čeští politici jsou většinou rádi, že z politiky zmizeli a uchvátili nějaké bezpečné místečko mezi lobbisty, mediálními poradci nebo dokonce ve výkonné radě nějakého úspěšného (nebo alespoň státního) podniku.

Na velký comeback nečekají a ani o něj nestojí. Jen by se zbytečně opět dostali pod kontrolu veřejnosti a v šedém podhoubí politiky a byznysu se v podstatě mají lépe. Češi by to navíc neocenili, historicky tu nelze mluvit o nostalgii po minulých dobách.

Kdybychom byli ve Francii, jen co by se politici otrkali ze svého – třeba i nedobrovolného – odchodu z vysoké funkce, číhali by na správnou chvílu pro návrat a poctivě se na něj připravovali. A protože už nejméně dvě století platí ve Francii základní pravidlo Chceš (znovu) uspět v politice? Bez knihy to nepůjde, náležitě by se poohlíželi po správném tématu.

Uchazeči o post prezidenta vydávají jako o život

Asi nejlépe je to nyní vidět na prezidentské kampani, v níž už všichni hlavní kandidáti v posledním půlroce vydali nějakou knihu. Na pulty knihkupectví už svá díla dostali mimo jiné bývalý premiér a ministr zahraničí Alain Juppé – od léta 2014 napsal dvě knihy a vyhrožuje, že do konce roku přidá další dvě, či premiér z let 2007 – 2012 François Fillon.

Naposledy to byl bývalý prezident Nicolas Sarkozy, jehož memoáry nazvané La France pour la vie (Francie pro život) vydané před třemi týdny se okamžitě staly bestsellerem a kralují všem knižním žebříčkům.

Ačkoli se Sarkozyho voličská podpora v době jeho úřadování propadala do nicoty, nechal se už začátkem funkčního období svého nástupce Francoise Hollanda slyšet, že jeho návrat je v podstatě nezbytný. Hollandovi sice loni pomohly teroristické útoky, ale opět z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že ho Francouzi mají plné zuby a znovu už ho v čele země nechtějí.

Politici za sebou nezavírají dveře

Podle profesora historie na Univerzitě ve Versailles Christiana Delportea jsou dva důvody, proč francouzští politici tak často dokazují svůj literární talent.

"Prvním z nich je, že francouzští političtí představitelé vždy hodně publikovali. Můžete to vidět v literární historii sahající až do 18. a 19. století. Druhým je to, že francouzští politici nikdy neumírají," tvrdí Delporte, který o tom i napsal knihu s názvem Umění návratu na politickou scénu.

Francouzi milují velké emoce a velké návraty. A umí zapomínat, na což politici spoléhají. Politici se podle Delportea jen na chvíli stáhnout a vždy, když mají pocit, že nadešel čas, znovu se objeví se svými zkušenostmi a pohledem na svět. Připraveni vrátit se do služby vlasti.

Podívejte, je vzdělaný, napsal knihu!

Kniha je ideální prostředek, jak o sobě dát znovu vědět. To, že je někdo schopný napsat knihu, je navíc vnímáno jako znak oduševnělosti a faktu, že má světu co říct.

"Kniha měla vždy ve Francii silný symbolický význam. Zejména v politické kariéře to znamená rozvahu a schopnost myslet a analyzovat," říká politolog na pařížské univerzitě Science Po Bruno Cautrès.

Politik tím podle něj dává najevo, že o svých činech popřemýšlel a zvládá se na věci podívat s odstupem. I proto je většina knih předních politiků pojata jako Změnil jsem se.

A právě to je i případ Sarkozyho, který sice tvrdě opakoval, že se za své činy v prezidentském úřadě nehodlá omlouvat, ale ve velké části knihy to dělá. Čtenářům se snaží vysvětlit, jako mu dal politický pád za vyučenou a co ho naučil. "Obohatil mě na lidské úrovni," píše v knize.

Chyboval jsem, ale...

Jeho republikánský soupeř Juppé už nemá potřebu připomínat svou proměnu, to už udělal před deseti lety, kdy se kvůli skandálům musel z politiky stáhnout. Tak raději píše knihy o vzdělávání, bezpečnosti a plánuje i ekonomiku.

Podle Cautrèse existují ještě další dva typy knih politických představitelů. Kromě změnil jsem se je tu ještě hodně podobné a s tím související téma Proč jsem to neudělal.

Odborníkem na tento styl je jeho bývalý premiér Francois Fillon. Z velké části svých neúspěchů viní právě svého "nadřízeného" Sarkozyho. Čtenářům vysvětluje, že "věděl, že většina francouzských problémů má jednoduché řešení", ale holt prezident byl proti…

Rozumí i něčemu mimo politiku

A konečně – politik by měl svým voličům ukázat, že i on je člověk. Dokázat jim, že není jen někdo, kdo sedí ve funkci a nic jiného neumí (opět rozdíl oproti české politice). Mohou to udělat trochu bizarním způsobem a vyhlásit jako Juppé do světa, že už nebudou "nikdy víc jíst třešně v zimě" (ve skutečnosti šlo o knihu o ekologii), nebo ideálně napsat čísi životopis. Ideálně některého z velikánů francouzské historie.

Škála je v podstatě neomezená – Sarkozy už před 20 lety napsal biografii politika a vůdce francouzského hnutí proti německé okupaci Résistance Georgesu Mandelovi, Juppé životopis esejisty a kritika absolutismu Charlese Louise Montesquieua.

A mohli bychom pokračovat – bývalý ministr kultury je podepsaný pod životopisem krále Františka I., bývalý ministr školství pro změnu pod dílem o králi Jindřichu IV,…

Kromě toho, že se tím přibližují svým voličům a dokazují svou oduševnělost a vzdělanost, má ale literární boom před blížícími se volbami v roce 2017 poměrně pragmatický důvod.

Vydání knihy je jedinečnou příležitostí, jak si získat pozornost médií i voličů. Navíc je to i výrazně osobnější způsob než prostřednictvím volební kampaně.