Dnes je pátek 26. dubna 2024., Svátek má Oto
Počasí dnes 12°C Polojasno

Komentář: 17. listopad, revisited

Komentář: 17. listopad, revisited
zdroj: Profimedia

Na výročí sametové revoluce se vyrojí komentáře a názory, typicky s víceméně převažujícím postojem. Ten letošní – kromě toho, že se vlastně ani moc neslavilo – byl v duchu „tak takhle jsme si to, když jsme cinkali klíči, nepředstavovali“. Když raději pominu, že naprostá většina z těch, která „cinkala klíči“, ve skutečnosti seděla zalezlá u televize a ven vyšla možná až okolo generální stávky, kdy bylo jasné, že je vyhráno, musím souhlasit s jedním. Ani já jsem si to takto nepředstavoval. Představoval jsem si, že to bude mnohem horší.

Nepředstavoval jsem si, že...

Naprosto jsem si nepředstavoval, že dříve šedá a ponurá země, kde nebylo co koupit, kde nebylo na co se dívat, kde nebylo kam jezdit, kde nebylo kde se dobře najíst, se takto zazelená. Že se tu vyrojí desítky tisíc schopných domácích podnikatelů, kteří zemi obohatí svými výrobky a službami, že se tu vylíhnou desítky tisíc krámků s nejrůznějšími výrobky, tu vyrobenými nebo dovezenými, s ochotnými prodavači. Že člověk brzy nebude vědět, kam dřív na večeři a nejraději by navštívil tři restaurace najednou. Že se bude v každém městě nebo městečku něco dít. Naprosto jsem nečekal, že se tato změna uděje tak rychle a že bude tak pozitivní.

Naprosto jsem si nepředstavoval, že na úřadech a jim podobných (pošty atd.) se namísto nerudných „bab" za zabouchávanými okénky s otvorem zvíci pivního tácku budou nyní vyskytovat, a to převážně, lidé, kteří jsou přinejmenším zdvořilí, v nemalé části též pozitivní a usměvaví. Že když se parta lidí nahrne k přepážce CzechPointu a bude chtít ověřit několik desítek podpisů na mnoha desítkách stran smluv, že se to celé odehraje v atmosféře veselé a že slečna za přepážce (státní zaměstnanec) nám na závěr poděkuje, že měla „dobrý kšeft" a ať brzo přijdeme zas, tak to bych v oné době skutečně nečekal. Protože si tu hrůznost úředních úkonů před 1989 dobře pamatuju.

Nepředstavoval jsem si, že dvacetčtyři let poté budeme jezdit na Západ v podstatě jako rovnocenní občané – jistě s tím, že je tam ještě mnoho dražší než u nás, ale ne zase o tolik. Že když si dám oběd ve Vídni nebo ve Frakfurtu, že zaplatím asi o půlku víc než u nás. Protože si dobře pamatuju, že při prvním výjezdu ven směrem na Vídeň jsme si koupili jen suché rohlíky v pekárně, neboť vše stálo dvacetkrát tolik a dát si s rodinou jeden oběd v restauraci znamenalo obětovat půl měsíčního platu.

Nepředstavoval jsem si, že za tak krátkou dobu bude všechno tzv. „západní zboží" (což byl za pozdního socialismu terminus technicus, který označoval strašlivě drahé, strašlivě kvalitní, naprosto nedostupné pokud nemáš někoho kdo ti levně prodá bony) bude dnes tou dolní laťkou standardu, a navíc, že se mu i zboží domácí vesele vyrovná. Protože si dobře pamatuju to slintavé obcházení Tuzexů, nahoře u Moravského náměstí a dole na Divadelní s tím, že se jednou za dva roky koupila ta nejlevnější věcička co tam vůbec měli.

Nepředstavoval jsem si, že se tak změní prostředí přírody i našich životů. Že tu budou řeky a rybníky ke koupání jako dřív a plné ryb (málokdo si pamatuje, že za pozdního socialismu by do běžné řeky strčil nohu jen naprostý šílenec), že se krajina severočeských uhelných pánví, kde se mohl zfleku točit nějaký postindustriální apokalyptický snímek a ušetřili by za kulisy, se náhle standardně zazelená a lidé tam nebudou umírat v padesáti. Protože jsem tam byl a mám to dosud před očima. Že když člověk přejede z dolnorakouské vesnice do dědiny na Slovácku, tak nepozná rozdíl, a že když se z Hauptplatz Mistelbachu teleportujete na Masarykovo náměstí v Hodoníně, a to jsem si schválně vybral ještě na poměry dost ošklivé město, tak že jediným rozdílem bude jazyk na všemožných cedulích. Protože si dobře pamatuju, jak dřív náměstí i návsi vypadaly – ošuntělé, ošklivé, bez života, bez míst, která se dají navštívit, kde se dá posedět, pojíst, popít, nakoupit...

Nepředstavoval jsem si, nikdy a ani trochu, že budu moci navštívit jakékoli město a místo na světě, na které jen ukážu prstem. Myslel jsem si, že to bude vždy nedostupné, „jen v televizi", jen pro ty nejbohatší, že prostě svět je něco, co pořádně nikdy nepoznám a neuvidím. Protože si pamatuju na ten „Balatón".

Divíme se

Divíme se, že se u nás krade a že tak jsme si to tedy nepředstavovali.

Jenomže před rokem 1989 kradli a přikrádali všichni. Někdo víc a někdo míň, a možná vzácně někdo vůbec. Ale všichni věděli, že se krade, „sice" (!!) ze státního, ale krade. Že to je prostě takový socialistický způsob života, brát si tu a tam to, co mě nepatří. Že problém a špatné není, když se krade, ale když se krade příliš moc.

Tak proč se prosím divíme, že se krade i nadále? To si snad někdo myslel, že když přijmeme kapitalismus, že se přestane krást? Že se ze zlodějů stanou poctiví lidé proto, že se někde zacinká klíči? Fakt si to někdo myslel?

Divíme se, že se u nás korumpuje a že tak jsme si to tedy nepředstavovali.

Jenomže před rokem 1989 jsme všichni byli korumpováni a všichni jsme tu korupci mlčky přijali. Korupce byla všudy přítomná. Musel se nějak „uplatit" řezník, aby vám schoval kousek lepšího masa, musel se uplatit doktor. Muselo se někde někomu něco šupnout, aby se pohnulo to, co by se jinak nepohnulo. Zboží se dělilo na pultové a podpultové – nepamatujete si na to snad? Na všechno byly pořadníky a kdo nechtěl uschnout čekáním, musel „něco udělat", aby se dostal nahoru. A co asi? Kdo chtěl na vysokou, kdo chtěl získat flek... bylo to všude.

Tak proč se prosím divíme, že se korumpuje i nadále? To si snad někdo myslel, že když zavedeme demokracii, že se automaticky přestane korumpovat?  Že se korupčníci i korumpovaní hluboce zastydí, učiní pokání a už toho nechají? Fakt si to někdo myslel?

Divíme se, že se u nás lže – v parlamentu a tak – a že tak jsme si to tedy nepředstavovali.

Jenomže před 1989 lhali všichni. Lhali ti nahoře – o socialistickém ráji a zahnívajícím kapitalismu – a všichni to věděli, ale mlčeli. A systém nutil lhát i nás: chodit do průvodů, nosit šátky a vykřikovat lživá hesla. Všichni jsme věděli, že jsou lživá a stejně jsme si dali ty šátky a usměvavě jsme mávali mávátky na ty lidi na tribuně, o kterých jsme i v šestnácti věděli, že jsou to čůráci.

Lži jsme říkali nahlas a vědomě. Abych udělal vysokou školu, musel jsem absolvovat marxismus-leninismus (to byl na všech VŠ povinný předmět stejně jako je dnes na základce čeština, to pro ty mladší). Celé to byla jedna velká lež – každá věta, kterou jsme říkali, každá řádka seminárek, kterou jsme psali. Po osmašedesátém musel jeden každý po druhém podepsat „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti", kde vlastní krví stvrzoval, že ten záblesk světla po dvaceti letech stalinismu, který vítal celý národ, komunisté stejně jako všichni ostatní (!) byl zlý a špatný, že se jej zříká a že se s nadšením vrací pod prapor proletářského internacionalismu.

Tak proč se prosím divíme, že lidé lžou i nadále? To si snad někdo myslel, že lhaní zakáže Václav Havel prezidentským dekretem? Že jakmile rudoch odešel od válu, že se z lhářů stanou pravdomluvní a čistí lidé?

Divíme se, že lidé u nás závidí – zejména když je vystaveno na odiv, že někdo má hodně a oni málo. Ale nikdy se nezávidělo tolik jako za socialismu. Myslí si snad někdo, že s pádem vedoucí úlohy jedné strany se závist jako lidská vlastnost odpaří do vyšších pater atmosféry?

Možná jsme si namlouvali, že nás k tomu nehezkému jednání – ke lhaní, kradení a korumpování – nutil systém a že jakmile ten zlý systém zmizí, tak s tím přestaneme. Pro část lidí – spíše tu menší – to platí; to pro ty, jejichž páteř zůstala i za zlého systému rovná. Většina ji ale ohnula a ohnutá zůstala.

Dvojí zmýlená

Zklamaná očekávání možná pramení ze dvou mylných předpokladů.

První spočívá v tom, že lidé očekávají, že „doženeme Západ", že prostě stačí nějak máknout a možná ani to ne, a že tam budem.

Druhá spočívá v tom, že lidé si (možná) trochu idealizovali svobodný svět v tom, že to je svět všeobecného a velkého blahobytu. Ráje na zemi.

Byl jsem k vám nepříjemně upřímný dosud, budu i nadále. Správná odpověď na otázku kdy doženeme Západ zní nikdy. Nikdy jej nedoženeme, pokud tedy oním „nikdy" vidíme zhruba rámce svých životů a pokud nepředpokládáme nějakou civilizační katastrofu, která by ovšem jednorázově postihla jen některé země. Má-li někdo náskok ve všech ohledech, má-li lepší výchozí podmínky, je-li po všech stránkách (schopnosti, kapacity, vzdělání, peníze) silnější a pokud ani on neustává v běhu, nemůže se stát, abychom jej dohnali.

Smiřme se s tím: běží-li všichni, ztráta se dá sice zmenšit, ale nikoli dohnat. (Ano, mohli bychom jej dohnat: ale museli bychom už jen běžet, nikoli jít, nedejbože odpočívat a především bychom to, co vytvoříme, vůbec nesměli konzumovat. To se ale nestane).

Z druhého mylného předpokladu lidé průběžně střízlivějí a i toto střízlivění je nepříjemné. Blahobyt na Západě vypadal jako ohromující zpoza socialistických obrazovek a ještě i pár let poté. Ale realita je jiná. Ani „Němec" si nemůže koupit co chce, i on šetří a to, co si pořizuje, za co utrácí, je vždy kompromisem mezi tím, co chce a na co má. I on je po většinu života zadlužený (hypotéky) nebo žije v nájmu a ne ve vlastním, i on splátkuje. Jeho mzda mu umožňuje neuskrovňovat se příliš, ale na druhé straně i on musí bojovat o to, aby slušně placenou práci měl a musí se v ní velmi snažit. A občas o ni taky přijde, někdy i ne svou vinou. Ráj na zemi nikdy nebyl, není a nebude, všude život sestává z práce, radostí a menších nebo větších trablů.

Shrňme si tedy. Zklamání z polistopadového vývoje je způsobeno především dvěma věcmi. Jednak vědomým sebeklamem – zapomínáme na hnus a bídu socialismu, ze vzpomínek nám trčí hlavně ty hezké chvilky, kterých pochopitelně nebylo málo, i já mám spoustu báječných zážitků „navzdory režimu" – a jednak zcela nereálným očekáváním. Dá se s tím něco dělat? Nedá, je to generační záležitost, kterou si musíme odžít. Pětadvacet let nestačí; budeme rádi, když se to podaří za padesát.

Článek původně vyšel na webu Bloc.cz

Zdroje: