Zpět na články

'Arbeit macht frei' není polská věta

Před týdnem si svět připomněl den památky obětí holocaustu a světoví státníci nás zásobovali v různých variantách obvyklými větami o tom, "že nikdy nesmíme zapomenout". Teď se možná jedno takové "zapomenutí" povýší v Polsku dokonce na zákon. Zdánlivě jde jen o jediné slovíčko, ale v důsledku to může znamenat mnohem víc.

Vstupní brána vyhlazovacího tábora Osvětim Vstupní brána vyhlazovacího tábora Osvětim, zdroj: Profimedia.cz

Už jen podpis polského prezidenta Andrzeje Dudy stojí v cestě zákonu, který už prošel oběma parlamentními komorami a který trestá připisování jakékoli odpovědnosti za holocaust Polákům. Jde především o geografické označení "polský" v souvislosti s nacistickými koncentráky postavenými na polském území. Kdo napříště bude záměrně či omylem hovořit o "polských koncentračních a vyhlazovacích táborech" nebo "polských plynových komorách", může skončit až na tři roky za mřížemi.

Poláci si prošli peklem

Polská konzervativní vláda vysvětluje prosazení zákona snahou, aby Poláci ani polský stát již nebyli z nacistických zločinů obviňováni. Načasování ale nebylo šťastné a norma vyvolala protesty v Izraeli, Spojených státech i na Ukrajině. Podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska Varšava svým kontroverzním krokem Polsku spíše uškodila, než aby mu pomohla.

Aby bylo jasno: Nikdo nepopírá, že mezi evropskými národy si v historii jen málokterý prošel takovým peklem, jako právě Poláci: Trojí dělení Polska mezi Rusko, Rakousko a Prusko, skutečnost, že země dočasně zmizela z mapy, že musela čelit ruské expanzi a byla předmětem přetahované mezi Východem a Západem. V roce 1939 tu nacistické Německo zahájilo nejkrvavější válku, jakou kdy svět poznal. Zahynulo během ní na šest milionů Poláků, z toho téměř polovina Židů.

Polský národ jako "méněcenní podlidé" měl v rámci programu Generalplan Ost přestat existovat. Součástí politiky nacistů bylo i to, že na polském území zřídili většinu svých vyhlazovacích táborů: Osvětim - Březinku, Chelmno, Belzec, Sobibor, Treblinku a Majdanek.

Východ Evropy se měl zkrátka stát bídnou periferií světa a holocaust se měl odehrávat především zde – nikoliv třeba v Německu nebo v okupované Francii. Nacisté nakonec vyvraždili na šest milionů lidí židovského původu.

Často se stávalo, že se v této souvislosti hovořilo o "polských koncentračních táborech", což se hluboce dotýkalo citů Poláků. Tohoto faux pas se před šesti lety dopustil dokonce i americký prezident Barack Obama, který se pak svému polskému protějšku písemně omluvil. Poláci trvají na označení "nacistické koncentrační tábory na Němci okupovaném území Polska".

Je jistě pochopitelné, že Poláci s ohledem na hrůzy druhé světové války vnímají jako výraz krajního cynismu, když se jim podsouvají tábory, které Němci postavili na jejich území. Nic na tom nemění fakt, že někdo takovou formulaci použije jen omylem. Problém je totiž i v tom, že se o nich zpravidla hovoří jako o nacistických táborech, někdy jako o polských, ale paradoxně jen málokdy jako o německých. A je rovněž pochopitelné, když chce Varšava už podruhé po roce 2016 formulaci o "polských táborech" trestat pokutou nebo vězením.

Nepřepisujte dějiny! vyzývá Poláky svět

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu zákon už v minulosti přirovnal ke snaze o přepisování historie a někteří tamní politici hovořili o statisících Židů, za jejichž smrt nesou vinu právě Poláci.

Izraelský ministr dopravy Jisrael Kac považuje přijetí zákona za "popření odpovědnosti a role Polska v holocaustu" a ve vzácné shodě protestuje proti návrhu zákona i izraelská opozice. Už když byl před dvěma lety tento zákon předložen Sejmu, protestoval tehdy památník Jad vašem s poukazem na polské pogromy na Židy s tím, že "historii nelze změnit".

Izraelský parlament v prvním čtení přijal návrh zákona, který počítá až s pěti lety vězení pro ty, "kdo se pokusí popřít nebo zpochybnit vinu pomahačů nacistů při páchání zločinů na Židech".

Americké ministerstvo zahraničí vyzvalo polské politiky k přehodnocení textu, aby zákon nemohl ohrozit svobodu projevu a akademické rozpravy a zabránit diskusi o holocaustu. A za naprosto nepřijatelný označil zákon i ukrajinský prezident Petro Porošenko.

V jeho rámci totiž hrozí tresty i za popírání zločinů ukrajinských nacionalistů, včetně vyhlazování Židů a genocidy na Polácích ve Volyni. Kyjev to odmítá jako pokus o jednostrannou interpretaci dějin a snahu zobrazovat Ukrajince výhradně jako zločince a kolaboranty s nacisty. "Historická pravda potřebuje otevřený dialog, a ne zákazy," zdůraznil Porošenko.

I Poláci mají na rukou židovskou krev

Je pozoruhodné, že zákon kritizuje zrovna Izrael, který má s Varšavou jinak skvělé vztahy. Argument je jasný: Je sice pravda, že Poláci Židy zachraňovali, zároveň se ale podíleli i na jejich vyvražďování. Někteří historici totiž připisují vinu za holocaust částečně i Polákům, kteří jsou podle amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse odpovědní za smrt nejméně 100 000 Židů.

"Auschwitz-Birkenau není polský název a Arbeit macht frei není polská věta," argumentoval rozhořčeně na twitteru polský premiér Mateusz Morawiecki. To má sice pravdu, nicméně nikdo přece nikdy netvrdil opak a je to navíc vyhýbavá odpověď na izraelský argument. Bohužel to koresponduje s politikou nynější polské vlády, která hodlá kanonizovat určitou interpretaci dějin a pasovat hrdinný polský národ do role oběti.

Žádné vládě přece nepřísluší, aby jakýkoliv výklad historie označovala za závazný. Vláda má vytvořit rámcové podmínky pro to, aby veřejnost a badatelé mohli historii posuzovat a vykládat. Nemá ale právo vyhlásit proces hledání pravdy za jednou provždy ukončený a povýšit na státní úroveň obraz Polska jako oběti.

Je pravda, že tímto zákonem se tak neděje, ale je třeba k tomu dodat slůvko "zatím". Potrestán má být ten, kdo Němci spáchané zločiny bude připisovat Polsku. Varšava by přitom ale nejraději sankcionovala každého, kdo vůbec vyjádří kritiku na adresu Polska, nebo přesněji řečeno každého, kdo poukazuje na stinné stránky polských dějin.

Antisemitismus byl přitom ve 20. století rozšířen prakticky po celé Evropě – někde více, jinde méně. A existoval samozřejmě i v Polsku, a to nejen okrajově. Tamní veřejnost se o "svých" válečných a poválečných zločinech začala dozvídat pravdu až po pádu železné opony.

V této souvislosti je třeba připomenout pogrom v Kielcích rok po válce v červenci 1946 a především masakr v Jedwabném pět let předtím. Přepadení Sovětského svazu wehrmachtem v červnu 1941 totiž vnímala řada zdejších obyvatel jako osvobození a 10. července nahnali kolem 350 Židů do stodoly a zapálili ji. Současný ředitel varšavského Ústavu národní paměti (IPN) přitom navzdory výsledkům historického výzkumu tvrdí, že Jedwabne a tamní masakr mají na svědomí Němci.

Historii se neúspěšně snažili přepisovat i komunisté

Mnozí Poláci zkrátka neradi přiznávají vlastní selhání. Víceméně mezi nimi panuje názor, že jakékoliv poukazování na temné stránky polských dějin relativizuje utrpění polského lidu. Je ale příznakem nezralosti, když se současná polská vláda snaží status Polska jakožto oběti prakticky povýšit na ústavní úroveň a dává prokuratuře pravomoc rozhodovat o tom, které vědecké bádání je správné a které špatné.

Poláci by se přitom mohli poučit z doby komunismu, že násilné politické zásahy do výkladu dějin se nakonec nevyplácejí a pravda se nedá zakrýt.

Sedmadvacátého ledna 1945 byl osvobozen vyhlazovací tábor Osvětim a toto datum si svět připomíná jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Pokaždé zaznívají apely na to, že "nikdy nesmíme zapomenout", a připomínají se nynější projevy antisemitismu.

Často se přitom zapomíná na to, že Židé byli po staletí významnou součástí evropské kultury a společnosti. Je smutné, že se o nich dnes nejčastěji mluví právě jen v souvislosti s holocaustem a antisemitismem.

Je proto nutné dávat pozor, aby se věty typu "kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby ji znovu prožil" nestaly pouhou kýčovitou frází. Však takové floskule odmítaly i významné světové osobnosti, které přežily holocaust, jako nositelé Nobelovy ceny Elie Wiesel a Imre Kertész nebo bývalá šéfka europarlamentu Simone Veilová.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články