Zpět na články

Autorka chlapce, který miloval rozpíčky, se svému rodišti nikdy nezavděčila

Felix Háj, duchovní otec slavného Káji Maříka. Autorem knih, přinášejících radost hned několika generacím dětí i dospělých, však byla ve skutečnosti žena. Marie Černá-Wagnerová si jméno Felix Háj vybrala za svůj pseudonym.

Marie Černá-Wagnerová alias Felix Háj se synem Vildou Marie Černá-Wagnerová alias Felix Háj se synem Vildou, zdroj: Wikimedia Commons

V Mníšku pod Brdy, městečku ležícím necelých třicet kilometrů jihozápadně od hlavního města, býval na přelomu století ředitelem místní školy Augustin Černý. Právě jemu a Filipíně, rozené Horákové se 27. května 1887 narodila již druhá dcera. Marie Černá, provdaná Wagnerová (1887 - 1934), budoucí autorka Školáka Káji Maříka

Život dívky z maloměstské katolické rodiny se odvíjel zprvu klidným a předvídatelným způsobem. Školní docházka v Mníšku u tatínka, měšťanka v Dobříši, českobudějovický učitelský ústav a pražská Vyšší dívčí škola v Praze, kde mladá slečna brala hodiny zpěvu a hudby u Zdeňka Fibicha. Po úspěšně složené maturitě se devatenáctiletá Marie vrátila na domácí půdu, a hned téhož roku se provdala - jak jinak než za mníšeckého učitele Viléma Wagnera.

Útěk od manžela a počátky psaní

O rok později se manželům narodil syn Vilda. Bohužel partnerské soužití skřípalo, a tak se po několikaletém pobytu na pražském Zlíchově přestěhovala mladá žena i s chlapcem zpět k rodičům. Navíc přišla první světová válka a Wagner musel rukovat. Rodinná situace se nezlepšila ani po jeho návratu, a manželství skončí roku 1920 rozvodem.

O tři léta později byl pan řídící Černý penzionován a musel vyklidit služební byt. Kam teď? V nouzi vypomohl rodinný přítel a mníšecký farář František Rous, který přijal Marii za hospodyni. Na mníšeckou faru se vešli i s otcem (maminka už byla po smrti) a malým synkem.

Marie nesložila ruce v klín. Kromě práce na faře hrála na varhany, vedla kostelní sbor, vyučovala hudbu, působila v ochotnickém divadle i v místním Sokole. A začala psát. Farář Rous byl jejím velkým podporovatelem. To on složitě luštil a následně do tisku zasílal přepsané klikyháky, kterými Marie lehce zmatečně popisovala okraje novin, obaly od mouky či dokonce ruby smutečních oznámení.

Debutem sedmatřicetileté spisovatelky byůlo dílo s výstižným názvem Pozdě (1924). Po příběhu ženy utíkající od manžela-opilce vydává román podobného ladění K. Dariš. Hlavní literární úspěch však na Marii teprve čekal.

Kluk, co miloval rozpíčky

"Prosím, já jsem Kája Mařík. Já jsem jen hajnejch, ale naše maminka umí moc dobré rozpíčky. Tuhle Zdeňa je pánovic. Vzácná paní umí vařit jarskou omáčku." 

Fenomén Kája Mařík. Čím vlastně příběhy malého chlapce zaujaly tak velkou měrou dobovou literární kritiku a několik generací dětských i dospělých čtenářů? Snad se autorce jako kdysi Boženě Němcové v Babičce podařilo vložit do svého díla vzpomínky a touhu po uplynulé době šťastného dětství, kdy bylo vše, jak má být.

A ten anděl strážný měl takové krásné oči, jaké Kája už někde viděl, ale nemůže si honem vzpomenout kde. Zavřel slabikář a přestal zpívat. "Kdo má takové oči?" Zavýskl, čepici do výšky vyhodil: "Inu, maminka! Maminka má zrovna takové oči!"

Kája vyrůstající v hájovně u městečka Lážov (čti Mníšek) je sice hodným chlapcem, ale umí také pěkně zlobit. Jeho příhody jsou dojemné i veselé. A katolická zbožnost, prostupující celým dílkem, je velmi vlídná.

Vytáhl ve škole jednu škatulku s brouky, maličko ji otevřel a přistrčil pod nos té holce, co před ním seděla. Ale ta vypískla a pan učitel uhodil rukou do stolu a zavolal: "Ticho!" "Inu, hloupá holka! Holky jsou všechny hloupé," myslil si Kája. Když byl ještě malý, říkával mamince: "Mami, kdybych tak měl sestřičku!'"A maminka odpovídala: "Nedopouštěj Pán Bůh! Ta by od tebe zkusila!"

Mírně rozmazlenou Zdeňu lesmistrovic, nerozlučnou dětskou kamarádku, si Kája vychovával k obrazu svému. "Tak vidíš, Zdeňo," řekl Kája, "ty tě zas vymustrovaly! Vždyť se nemůžeš ani hnout. Kdybych do tebe strčil, svalíš se jako hrouda. A kdyby na nás vyrazil odněkud pan loupežník, ani bys neutekla. Ruce máš už teď natažené, on by myslil, že se vzdáváš, a propích' by tě jako housenku." Bílá čapka s kučeravých Zdenčiných vlásků zmizela v Kájově kapse. Zmizela tam i šála. Její ručky staly se ohebnější, protože jich netěsnily rukávy kožíšku! Ten už měl Kája přes ruku přehozený a přidal k němu ještě vlněný spodní. "Co máš ještě na sobě?" "Teplou košilku a triko v celku, teplé šaty a tuhle vestu." "Tak ještě tu vestu ukaž! A teď si sedni tuhle na ten pařez!" … Kája našel vhodný klacek, navlékl na něj kožíšek, svetr a vestu, a zavolal: "Kdo bude dřív u lípy?!"

Cejch rozvedené hospodyně

Stránky "kájovských" knížek zalidňuje celá řada dalších postav, inspirovaných více či méně mníšeckými obyvateli. Před Zdenčiným talířem stála malinká skleninka s vínem, kterého užívala, aby měla chuť k jídlu. "Kájo, vypij to za mne!" "Toto," řekl Kája. "A ty to také nepij! Zvykneš si na to a potom z tebe bude stará Hromádková!" 

Připočtěme kouzlo podbrdské krajiny, schopnost autorky vcítit se do dětské duše a lehkost psaní. Není divu, že čtenáři žádali stále nová pokračování. K původně sedmidílnému cyklu tak přibyly Kájovy děti, Kájovy pohádky, Kájovy prázdniny, Kájovy radosti a trampoty apod. Nakonec bylo na světě třináct knížek a divadelní hra se zpěvy Kája Mařík v pohádce. Pentalogie Řídících Márinka (1928 – 1931) už takový ohlas nezaznamenala a romány pro dospělé (Maryčka, Blanka zahradníkova, Lásky světlo a vášně stín a další) také ne.

Zato Kája slavil úspěch i za hranicemi, a autorka tak mezi záplavou dopisů musela odpovídat i čtenářům ze Spojených států. Felix Háj byl sice často zván na besedy, leč rodný Mníšek neopustil až do smrti. Proč vlastně pseudonym? Krytí rozvedené ženy-spisovatelky mužským jménem bylo zřejmě jistější. A Felix neboli šťastný? Snad připomínka šťastných dětských let v podbrdských hájích…

Kdo by čekal, že mníšečtí budou na slavnou rodačku hrdí, spletl by se. Marie cítila nevraživost spoluobčanů jak pro své postavení rozvedené farské hospodyně, tak překvapivě pro svou spisovatelskou činnost. "I v pětačtyřiceti letech by mi byl odpuštěn nový kožich a snad i milenec, nikdy však, že píši," stěžuje si příteli a spisovateli F. X. Svobodovi.

Když v roce 1933 zemřel farář Raus, nesla to Marie Černá-Wagnerová alias Felix Háj velmi těžce. "Byl mým celým světem. A já jemu". Přestěhovala se do jiného bytu, ne však nadlouho. O rok později, 25. července 1934, zemřela v pouhých sedmačtyřiceti letech na rakovinu. Odpočinek nalezla na mníšeckém hřbitově, kde leží po boku svých rodičů.

Na budově původní staré školy, nyní městského úřadu v Mníšku, v níž Marie Wagnerová prožila velkou část svého života, je od roku 2014 umístěna její pamětní deska. Každý "maříkolog" (Kája má vlastní fanklub i facebookovou stránku) se dnes v podbrdském městečku může projít ulicí Káji Maříka, případně občerstvit v restauraci s jeho jménem. A v nedalekém Kytíně má Kája dokonce svou sochu.

Je až humorné, že dobrodružství malého chlapce se ocitla v dobách válečných i následujících "na indexu". Inu, katolická zbožnost a velebení "starých časů" nacistické a komunistické ideologii skutečně vyhovovat nemohly. A když v padesátých letech nabízelo zahraniční nakladatelství rodině nemalou finanční částku výměnou za autorská práva, československé úřady samozřejmě nic takového nepovolily.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články