Zpět na články

'Brečela jsem v sobě, aby to nebylo slyšet.' Jak komunisté potrestali rodiny členů skupiny Mašínů

Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byly mu čtyři roky,“ popisuje Ludmila Zouharová, jak jí bez varování odvezli komunisté matku, kterou pak neviděla deset let. Její vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Matku Ludmily Zouharové (na obrázku) zavřeli na téměř deset let Matku Ludmily Zouharové (na obrázku) zavřeli na téměř deset let, zdroj: Paměť národa

Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let. Příslušníci Státní bezpečnosti sebrali v domě Švédových její matku a také děda Františka a strýce Vratislava. Pro strýce Zdeňka Švédu si dojeli do práce.

Ludmilin otec byl v té době již zatčen a později popraven. Byl to Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů.

Dvě generace odbojářů

V roce 1946 se Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou (1923-1991), jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti. Trest nakonec nebyl vykonán.

Matka Ludmily Kasparidesové byla příbuzná rodiny Mašínovy. Roku 1940 Mašínovi Ludmilu K. adoptovali a v obavě z nacistické konfiskace na ni přepsali polovinu svého hospodářství v Lošanech (50 hektarů polností). Druhou půlku přepsali po svatbě na Václava Švédu, který se po válce právě v Lošanech seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky Ctiradem a Josefem Mašínovými.

Ludmila Zouharová, tedy dcera novomanželů Švédových, přišla na svět 21. září 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se v noci budila, křičívala ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr (měl se jmenovat po otci Václav).

Roku 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování. V září 1949 se Ludmile narodil bratr Radslav, který v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice – lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté ukradli statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem vystěhovali.

Václav se živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel u rodičů v Pivíně. Stal se členem skupiny bratří Mašínů, s nimiž se v říjnu 1953 pokusil uprchnout na Západ. Byl těžce zraněn a zatčen.

Monstrproces s celou rodinou 

V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmila Švédová (matka Ludmily Zouharové) dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti 18 let vězení.

Šestašedesátiletý František Švéda (děd) byl odsouzen k 15 letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali 20 let, během pobytu ve vězení je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku.

Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Malá Ludmila (dnes Zouharová) s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení měsíc před popravou: "Asi jsem byla v šoku, protože že si to vůbec nepamatuju… Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy."

Václava Švédu popravili v pankrácké věznici 2. května 1955. O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později:

"Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou… a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet."

Nikdy se neptala, proč

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se starala babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk (bylo jí přes šedesát) chodila pracovat na pole v JZD, k tomu musela zvládnou výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí, ovlivněných komunistickou propagandou – a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic.

Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole: "Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické."

Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, součástí jejího dětství se staly pravidelné návštěvy věznic: "Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích."

Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děd František: "Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela." Ve 73 letech začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila studovat, ale babička jí našla místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V 16 letech musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu. Mělo to praktické důvody:

"Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem už ve vysokém věku a že maminka má být ve vězení ještě devět let. A kdyby se s nimi něco stalo, kdo se postará o mého bratra? Byla jsem tu jen já. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce."  Ludmila Zouharová pracovala v textilce bezmála 40 let. V Moravské Třebové se v roce 1968 provdala (má dvě dcery).

Lepší 10 let ve vězení než nevychovat děti 

V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení komunistické úřady podmínečně propustily její matku a o rok později oba strýce: "Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána, celou noc jsem nespala." Ludmilu Švédovou nechtěl po propuštění z kriminálu nikdo zaměstnat, nakonec nastoupila jako uklízečka, musela splácet soudní výlohy.

Velice se trápila tím, že dlouholeté odloučení narušilo vztah s dětmi: "Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, šel za stařenkou. A to maminka těžce nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení, jako spíš to, že nemohla děti vychovat podle svého."

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale nikoli navrácení rodinného majetku. Zemřela v 68 letech 3. května 1991. Dcera Ludmila říká, že "maminka na smrtelné posteli prosila, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze, a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání."

V roce 1993 byl popravený Václav Švéda rehabilitován – a teprve v té době, přibližně po 40 letech, dostaly jeho děti dopis na rozloučenou. Stojí v něm:

"Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. ledna 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše."

Ludmila a Radslav získali po pádu komunismu zpět část rodinných majetků. Většina budov byla již zdevastovaná, továrna v Kolíně rozkradená, ze statku v Lošanech zbyly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali a ze dvora si udělali obecní skládku.

Ludmila Zouharová prý na své rodiče myslí denně: "Nahoře v pokoji mám jejich svatební fotografii. Každý den tam chodím a pohladím je," říká.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

 

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články