Můžeme být - a měli bychom být - rádi, že rok 2013 prošel aspoň v našem geografickém okolí bez válek a jiných ničivých konfliktů. Že nepřišly přírodní katastrofy, bída a lidské neštěstí. Zapomínáme, že za takovéto roky se lidé dříve modlili.

Ale chápu, tím vás nenakrmím, to už považujete za samozřejmost, nikoli za vymoženost. Proto bych chtěl ukázat, že 2013 byl dobrý rok i po jiných stránkách.

Korupční rány let minulých

Tunel Blanka, Opencard, Dalík a Panduři, dálnice na Ostravu, Rath a lahve od vína, Janoušek, Rittig... Jde z toho hlava kolem a nedivím se, že vzniká dojem, že žijeme ve státě skrznaskrz prolezlém organizovanou korupcí, že se doslova topíme v korupčním bahně a není jak ven.

Jenomže toto jsou korupční rány let minulých. Systémy či zakázky, které vznikaly v tom zlatém, blahobytném období někde mezi lety 1998 (vznik opoziční smlouvy) až 2009. Nyní se otvírají, vycházejí na povrch, padají obvinění i odsouzení. Ale to je přece dobře! Dlouhá řada "kauz", probíhajících procesů i odsouzení znamená, že se v této zemi začíná velká hospodářská kriminalita konečně trestat. Samozřejmě, nic se nedokazuje tak špatně jako korupce, spousta sprostých podezřelých zůstane neodsouzena a bude z toho zase naštvání a vztek. Ale co je lepší: nechat to hezky pod kobercem, nejlépe aby o tom nikdo ani nevěděl nebo ukázat, že zde začíná fungovat právo a že se aspoň pokoušíme rány let minulých napravit?

A co je ještě důležitější: že si dříve skoro všemocní hybatelé zákulisních kšeftů už nemohou být jisti zítřkem. Nikdo z nich. Korupce samozřejmě s touto vlnou kauz nevymizí, ale bude podstatně obtížnější a bude jí méně. Stále to bude někdo zkoušet, zločinci si dají větší pozor, protože budou vědět, že odposlechy a sledovačky fungují, stále bude dobíhat parcelování některých velkých zakázek. Ale zatímco v dřívějších letech bylo riziko dopadení skoro nulové, protože vše bylo „pokryto", takže se korupce ve státní správě stala normou a standardem, myslím, že od nynějška se zase začne stávat tím, čím v civilizované zemi být má: stále se vyskytujícím jevem, ale poruchou a odchylkou systému, nikoli jeho normálním příznakem.

Klopotná cesta k demokracii

Jakoby z těchto voleb neměl nikdo radost. Příznivci levice jsou smutní, že se jejich strany nedostaly na toužebně očekávanou nad-polovinu. Odpůrci Kalouska a spol. jsou naštvaní, že ODS a TOPka nedostala výprask. Příznivci extrémů se neradují, že kromě Okamury - který je navíc takový "nejasný extrémista", spíš chytrý populista - nikdo z jejich favoritů neuspěl. A voliči Babiše jsou rozpačití, protože ho volili a nevěděli proč, a on teď skoro vyhrál, a nikdo neví co s tím a s ním.

Velkou radost z těchto divno-voleb nemám také, ale jakási pozitiva vnímám. Češi především s přehledem odpráskli ty nejodpudivější volební zjevy, jako byl blok Bobošíkové nebo jako byla SPOZ. Dokonce takovým způsobem, že s klidem mohu o obou hovořit v minulém čísle. Že zabodoval Okamura, to není důvod ke smutku - chytrý a usilovný populismus, objíždění vesnických sálů s Evou a Vaškem, přidat populární anticigánismus, voličský okraj vždycky dá někomu takovému hlasy. Kdysi Sládek, letos Okamura, příště někdo jiný. Zlé to bude, až tihle dostanou pětinu hlasů – ale šest, sedm procent, to je zhruba standardní rozměr nejkrajnějšího okraje a nejspodnějšího spodku společnosti. To tu bylo a bude vždy.

Sociální demokracie se dostává do vlády - to je samo o sobě dobré, budou se muset chovat státotvorně a ukázat, že to umějí. (A oba scénáře jsou dobré: buď to opravdu dokáží a posunou se někam k chytrým sociálním demokraciím západního světa, což bude prima, nebo ukáží neschopnost, propadnou a zmizí, což bude také bezva, uvolní se prostor pro lepší levici). Lidé po zásluze odměnili ODSku výpraskem, sice pozdním a za hříchy dávných let, ale lépe pozdě než nikdy. I zde se tedy bude formovat nová pravice, a to potřebujeme stejně silně jako dobrou levici.

Politika, to není Pán prstenů, souboj čistě bílého dobra a černočerného zla, nekompromisní, na život a na smrt. To je život sám: bez receptu na pravdu, s diskusemi i hádkami, s nutnými a často obrovskými ústupky a kompromisy, ze kterých vlastně nikdo není šťastný. S nesplněnými sliby - ale jak chcete plnit sliby, když je dají před volbami tři strany, každá ta svoje, a splnit se dá jen jedno? A právě tak to je i s lidmi: možná se semtam objeví vyslovený padouch a šíbr, který se znovu vetřel mezi mocné. Ale jinak převládají lidé pestrobarevní, každý má svá plus i minus - někdo je víc plus a jiný zase víc mínus. Tak jako u vás doma.

Vnímám tyto volby a následující období jako mezičas, jako mezičlánek mezi dvacet let trvajícími vládami stranických sekretariátů a "šloufo-dalíků" tahajících za provázky vzadu, a mezi snesitelným uspořádáním západoevropského typu. Ten mezičlánek je divný a dojmy z něj budou rozpačité. Ale je to lepší než co bylo předtím.

Krach světa se nekonal

Podívejte se na tři roky staré komentáře - o dalším výbuchu ekonomické krize se hovořilo jako o jistotě, o zániku či rozpadu eurozóny jako o nejpravděpodobnějším možném vývoji.

Jenomže svět to nějak zvládl, a i ta "neléčitelná" Evropa to nějak zvládá, a katastrofické scénáře jsou nyní vzdálené. Sportovní terminologií řečeno: před třemi léty jsme se řítili na skálu, rychlost nebylo jak zpomalit a skála nehodlala uhnout. Letos vidíme, že je před námi ještě spousta skal a nebezpečných útesů, ale s lodí jsme se už jakž-takž naučili manévrovat.

Samozřejmě to něco stojí: většina zemí v Evropě je na tom dnes ekonomicky hůře než před rokem 2009. Jih o hodně, střed o malinko, Německo o kousek líp. Ale musím zde zopakovat věty již výše řečeno: léčíme rány let minulých. Pracně lepíme svět, který jsme si v období velkého mejdanu, kdy peníze pršely z nebes, kdy se stavělo pro nikoho, kdy se půjčovalo nemajetným, a kdy finanční sféra roztočila organizovaný zločin největšího kalibru v dějinách lidstva: zcela vědomě a plánovitě nasekala dluhy kolosálních rozměrů s vědomím, že je budeme muset v důsledku platit my všichni. Ale to se nestalo v roce 2013.

V ukončeném roce byly naopak záblesky něčeho lepšího: pár chamtivců z finanční sféry šlo do basy a dalších dost je jich před soudem, finanční průmysl je přísněji regulován a kontrolován.

Občanská společnost se hlásí o slovo

I u nás si to začíná uvědomovat stále více lidí: že vůbec nejdůležitější pro "zdraví" společnosti je její vnitřní život, vazby, cítení sounáležitosti a odpovědnosti za dění velké i malé, a ochota pro to také něco udělat. Říkejme tomu "občanská společnost" nebo jakkoli jinak, pokud se vám tento termín nelíbí.

Poměrně dlouhou dobu po listopadu jsme žili v domnění, že demokracie funguje tak, že si děláme svoje, jednou za čas hodíme lístek do urny a tím to končí - že pak už to je na tom nahoře. Frustraci pramenící ze skutečnosti, že takto to nefunguje, ztvárnil geniálně Jarek Nohavica v písni Pane prezidente.

Jenomže vědomí, že to takto nefunguje, nestačí. Generace odchované socialismem se to nenaučily a už nenaučí: proto je také polovina společnosti naštvaná. Ví, že to takto nemá být, ví že těm nahoře se nemá dopřát "klid na práci", protože si to přeloží jako "klid na krádeže", ba naopak, že je nutné je kontrolovat, oslovovat, navrhovat, nenechat v klidu - ale nezvládne to.

Ale naštěstí už dospívají generace další a konají. Množství drobných aktivit - často "jen" za zkrášlení nějakého koutku někde na okraji města nebo vesnice, "jen" pořádajících drobné akce, aktivit, které kopou stále ještě trochu umrlé magistráty k činnosti, je rok od roku větší. Tady se navíc rodí budoucí kvalitní správci věcí veřejných: budoucí dobří zastupitelé, starostové, poslanci, nebo i "jen" úředníci.

A jsou zde i iniciativy větší: Rekonstrukce státu, tento první kvalitně propracovaný návrh na  zkvalitnění státní správy a zmenšení prostoru korupčníkům, vzešel nikoli od Nečase, Sobotky nebo - chraňbůh! - Rusnoka, ale od pár desítek mladých lidí mimo stát. A získal si tak nepřehlédnutelné místo, že s ním byli - až "potupně" - nuceni souhlasit prakticky všichni zákonodárci a strana Andreje Babiše ANO na něm v podstatě postavila svůj, do té doby neexistující politický program. (Uvidíme, jestli jej bude i plnit – každopádně už není jen tak lehké se z něj vylhat). Lze ale zmínit i řadu dalších aktivit: Matěj Hollan s přáteli dokázal se službou Mapyhazardu.cz doslova pohnout horou. Demagog.cz zase nemilosrdně odhaluje lhaní politiků v přímém přenosu a dává nám zpětnou vazbu, které jedinec není schopen. Dokument Šmejdi se samojediný zasloužil o to, že nejbrutálnější pořadatelé prodejních akcí odtáhli z Česka a ostatní mají s okrádáním seniorů podstatně ztíženou práci. A tak dále, a tak dále.

Neříkám, že 2013 byl nějaký zrovna báječný rok. Negativ nebylo také málo a znáte je stejně jako já, nekazme si Nový rok. Jestli ale 2014 přinese aspoň tolik pozitivního jako rok předchozí, můžeme děkovat.

Článek vyšel původně na webu bloc.cz