Zpět na články

Duna: Legendární sci-fi dílo, které má smůlu na adaptace

Když se řekne "koření musí proudit", nejednomu vášnivému čtenáři se jistě rozzáří oči. Jedná se totiž o hlášku neodmyslitelně spjatou s jedním z nejuznávanějších děl sci-fi literatury, které dokázalo překročit hranice žánru a již přes padesát let neoslovuje pouze zapřisáhlé fanoušky fantastiky - legendární Duna z pera amerického spisovatele Franka Herberta.

Obří pouštní červi jsou pro svět Duny typičtí Obří pouštní červi jsou pro svět Duny typičtí, zdroj: Pinterest

Přes pověst výjimečného a uznávaného díla se ale stále nedá říct, že by povědomí o světě Duny bylo pevnou součástí dnešní popkultury. Duna se rozhodně v mainstreamu nemůže zařadit po bok dnes tak profláklých děl z prostředí fantastiky, jako jsou například Star Wars (u jejichž tvorby se mimochodem George Lucas Dunou přiznaně inspiroval), Star Trek, Pán prstenů, Harry Potter nebo třeba Píseň ledu a ohně aka Hra o trůny, o kterých se musel doslechnout snad i člověk, kterého sci-fi a fantasy vůbec nezajímá.

V tom může hrát velkou roli především to, že se svět Duny (jehož základní kniha není zrovna tenká a rozhodně se ani nedá nazvat jednoduchým čtením) nikdy nedočkal plnohodnotné adaptace, která by dokázala sklidit pořádný úspěch i mimo kruhy fanoušků sci-fi, a pro původní dílo tak získala zaslouženou pozornost v mainstreamu. A že těch pokusů o nejrůznější adaptace Duny nebylo za těch několik desetiletí málo.

Na konci roku bychom se pak měli dočkat dalšího pokusu o převedení Duny na stříbrné plátno, kterého se chopil režisér a scénárista Denis Villeneuve. Ten má na kontě z posledních let například sci-fi filmy Blade Runner 2049 a Příchozí, které rozhodně nejsou špatné. Duna by se tak konečně mohla dočkat vytoužené adaptace, která jí získá místo na slunci.

Vítejte ve feudální budoucnosti

Co je ta Duna vlastně zač? Původní příběh z roku 1965 čtenářům představuje budoucnost vzdálenou přibližně 20 tisíc let. Lidstvo dávno expandovalo do vesmíru a obsadilo nespočet dalších planet. Kdo by však v takové budoucnosti čekal nějakou technicky dokonalou a utopicky fungující civilizaci, byl by zklamán. Lidská společnost v Herbertově představě budoucnosti připomíná spíše feudální středověk, kde pevnou rukou vládne císař a pod ním se o vládu nad planetami dělí nejrůznější šlechtické rody.

Ani s tím technickým pokrokem to není příliš valné - ve světě Duny v minulosti totiž došlo ke vzpouře strojů proti lidem. Lidstvo sice nakonec zvítězilo, ale kvůli možnému nebezpečí byly všechny myslící stroje zakázány. Tento fakt lidé vyvažují rozvíjením vlastních schopností. Ve světě Duny tak existují například takzvaní Mentati, speciálně vytrénování lidé, kteří jsou prakticky živými počítači a jejich mozky fungují jako procesory schopné složitých výpočtů, logických dedukcí a podobně.

I způsob, jakým lidstvo v Duně bojuje, může připomínat spíše středověk než klasické sci-fi plné nejrůznějších laserů a futuristických palných zbraní. Lidé totiž používají ochranné energetické štíty, proti kterým je většina palných zbraní bezmocná, a první housle tak opět ve válce hraje boj zblízka. Podobně jako své mentální schopnosti tak v této fiktivní budoucnosti lidé rozvíjejí i šermířské dovednosti a nejrůznější bojová umění.

IMG_8572_2000x

Drtivá většina původní knihy se odehrává na pouštní planetě Arrakis přezdívané právě Duna, na kterou se svou rodinou přilétá mladík Paul z rodu Atreidů, jehož otec obdržel planetu jako léno od císaře. Nehostinná planeta obývaná krom lidí i pro dílo typickými nebezpečnými obřími červy je prakticky nejdůležitějším místem v celé lidské říši.

Právě v pouštích Arrakisu se totiž těží "koření" - pro lidstvo v budoucnosti nepostradatelná droga, jejíž konzumace prodlužuje život. Především je ale koření důležité pro cestování mezi planetami. Prohlubuje totiž mentální schopnosti vesmírných navigátorů, kteří jen díky němu mohou bez počítačů správně nasměrovat kosmické lodě. S tím jsou spojeny známé hlášky jako zmíněné "koření musí proudit" nebo "ten, kdo ovládá koření, ovládá i vesmír".

Do hry o vzácnou planetu pak ale vedle Atreidů vstupuje i jejich nepřátelský šlechtický rod Harkonnenů a do všeho se rovněž přimíchají Fremeni, tajemný a na první pohled primitivní pouštní národ vážící si nade vše vody, který na Arrakisu žije už po staletí.

Takto může znít děj Duny trochu jako jednoduchá dobrodružná jízda plná akce, tak tomu ale rozhodně není. Frank Herbert naopak akcí ve své knize slušně šetří a více se zaměřuje na psychologii propracovaných postav (kterých v románu představuje spoustu), řešení politických střetů nebo teologické a filozofické úvahy. Velkým tématem Duny je pak pochopitelně ekologie řešící především pro nás tak aktuální boj se suchem a s rozšiřováním pouští.

Boj s dunami i historie první větové války

Ostatně právě přes ekologii se Frank Herbert k Duně dostal. V roce 1959 ještě jako žurnalista psal článek z Oregonu, kde se místní potýkali s písečnými dunami. Z článku nakonec nic nebylo, ale téma Herberta evidentně zaujalo do takové míry, že ho zapracoval do svého veledíla.

Inspiraci Herbert našel rovněž v historii. Příběh Paula Atreida zčásti vychází ze života plukovníka Thomasa Edwarda Lawrence přezdívaného Lawrence z Arábie, kterého mnozí mohou znát díky stejnojmennému historickému velkofilmu z roku 1962 od režiséra Davida Leana. Tento britský voják a arabista se během první světové války na blízkém východě spojil s arabskými beduíny, s nimiž zahájil úspěšný partyzánský boj proti osmanské říši.

Ovšem vydat Dunu nebyl pro Franka Herberta rozhodně žádný med. Část příběhu vycházela sice již v roce 1963 v časopise Analog, vydat celou knihu, která se pro svou neobvyklost a komplexnost jevila jako slušný hazard, odmítlo ale více než dvacet vydavatelů. Pak se Herbertovi konečně na čtyřiadvacátý pokus poštěstilo u vydavatelství Chilton Company, které se zaměřovalo primárně na vydávání příruček a manuálů k automobilům.

K prvnímu dílu, který obratem získal literární ceny Hugo a Nebula, během následujících dvaceti let Frank Herbert přidal dalších pět knih: Trojici Spasitel Duny (1969), Děti Duny (1976) a Božský císař Duny (1981), navazující postupně přímo na děj prvního dílu a rozvíjející příběh Paula Atreida a jeho potomků, a dvojici Kacíři Duny (1984) a Kapitula: Duna (1985), které rozjely prakticky nové dobrodružství.

Jistě bychom se od něj dočkali i dalších knih, kdyby v roce 1986 nezemřel. Zanechal po sobě ale spoustu poznámek a také syna Briana Herberta, který se spojil s dalším americkým sci-fi spisovatelem Kevinem J. Andersonem. Dvojice autorů následně začala společně svět Duny rozvíjet, a světlo světa tak postupně spatřilo dalších třináct knih a další by měly být na cestě.

Z velké části se jedná o prequely popisující události před první knihou (například včetně zmíněné války se stroji), případně o příběhy doplňující děj mezi knihami Franka Herberta. Svět Duny je tak dnes opravdu obsáhlým dílem s bohatou fiktivní historií, podobně jako je tomu například u fiktivního fantasy světa J. R. R. Tolkiena.

Prokleté filmové adaptace

Tak fascinující dílo jako Duna pochopitelně od počátku lákalo mnohé filmaře, kteří toužili převést komplexní příběh o cestě Paula Atreida na stříbrné plátno. Jak se ale postupně ukázalo, není to zrovna lehká věc a nad Dunou jako by se v tomto ohledu držela nějaká zlá kletba.

Jako první se do Duny odhodlal pustit filmový producent Arthur P. Jacobs, jehož jméno je spojeno především se sérii filmů Planeta opic. Ten koupil práva už v roce 1971. Jako režisér byl vybrán již zmíněný autor filmového Lawrence z Arábie David Lean. V roce 1973 ale Jacobs zemřel na infarkt, a první pokus o filmovou adaptaci Duny tak ztroskotal.

V polovině 70. let se pak k Duně dostal kultovní režisér a autor komiksů Alejandro Jodorowsky, který se rozhodl knihu uchopit svým svérázným a pořádně megalomanským stylem. V jeho verzi se měly objevit osobnosti, jako třeba legendární malíř Salvador Dalí (který si údajně řekl o sto tisíc dolarů za hodinu natáčení), jenž měl ztvárnit roli císaře, nebo Orson Welles, který se měl údajně ujmout role hlavního záporáka - barona Vladimira Harkonnena.

fbbcc763614878e5b64b1e3efaa8405f

Zvučná jména pracovala i na vizuální stránce. Jodorowsky do projektu zapojil například známého francouzského komiksového kreslíře Moebia (s kterým později společně vytvořil kultovní komiks Incal) nebo švýcarského umělce H. R. Gigera - otce vizuální podoby Vetřelce. Hudbu pro film pak měla obstarat například skupina Pink Floyd.

Jodorowského ambiciózní projekt se ale nakonec pod vlastní tíhou postupně zhroutil a studia od něj dala ruce pryč. Jsou z něj ovšem dnes k vidění některé opravdu zajímavé kreslené návrhy, ostatně Moebius prý k projektu stihl vytvořit přes tři tisíce kreseb. Na motivy Jodorowského pokusu o adaptaci románu vznikl v roce 2013 dokonce dokument Jodorowsky's Dune představující některé části rozdělaného projektu.

Práva na Dunu následně v roce 1976 koupil italský filmový producent Dino De Laurentiis. Jako režisér pak byl v roce 1979 k novému projektu přizván Ridley Scott, jehož Vetřelec zrovna slavil úspěch. Scott ale u projektu příliš dlouho nevydržel a šel pracovat na svém kultovním Blade Runnerovi. K projektu tak byl přizván jako režisér David Lynch, kterému se konečně jako prvnímu povedlo film dotáhnout do konce.

Je možné Dunu zfilmovat?

Lynchova Duna se představila světu v roce 1984 a názory na ni se různí. Ve své době se jednalo o komerční propadák a sám Lynch film, během jehož natáčení neměl takovou volnost, jakou by si přál, považoval za selhání. Nechal se dokonce slyšet, že Dunu nikdy neměl natočit, a pod některé později vydané sestřihy filmu se odmítl podepsat.

I tak si ovšem snímek postupně mezi fanoušky sci-fi získal kultovní status a jeho vizuální zpracování, které je bohužel na celé Lynchově Duně asi to jediné pořádně zajímavé (pomineme-li hudebníka Stinga v roli záporáka), je s Dunou tak nějak spjato dodnes.

Film svým vizuálem inspiroval mimo jiné podobu videoherních adaptací - ať už adventury jednoduše nazvané Dune z roku 1992, tak i ve světě počítačových her legendární Dune II: The Building of a Dynasty (také 1992), která je považována za jeden ze základních pilířů realtimových strategií a v roce 1998 se dočkala rovněž úspěšného remaku Dune 2000.

Rozhodně zajímavým - a je třeba říct, že v mnoha ohledech povedenějším - pokusem o zpracování Herbertovy knihy je televizní seriálová adaptace z roku 2000. Na třídílné televizní podívané se pochopitelně nejvíce podepsal nedostatek financí na nabouchanou výpravu a efekty, jinak ale nepříliš známý seriál Lynchovu Dunu překonává snad ve všech směrech.

Seriál mimochodem vznikal v české koprodukci a mihne se v něm řada známých tváří, jako třeba Barbora Kodetová, Miroslav Táborský nebo Karel Dobrý. Za pozornost stojí rovněž neobvykle zpracované kostýmy evokující renesanci říznutou science fiction. Má je na svědomí známý kostýmní výtvarník Theodor Pištěk, který za svou práci na Formanově filmu Amadeus získal Oscara.

Seriálová Duna se dokonce v roce 2003 dočkala druhé řady, která zpracovává příběh druhé a třetí knihy - Spasitel Duny a Děti Duny. Jednu z hlavní rolí - Leta II., syna Paula Atreida - si tu mimochodem zahrál mladý James McAvoy, tehdy nepříliš známý, ale dnes velmi populární herec, který se proslavil především jako představitel mladého Profesora X v superhrdinských filmech o X-menech.

Momentálně můžeme jen odhadovat, jak si se svou adaptací povede Denis Villeneuve. S výjimkou loga (které je mimochodem geniálně jednoduché), jež neplánovaně uniklo na veřejnost na konci ledna, a několika málo fotek z natáčení se momentálně o podobě snímku, který má zatím naplánován premiéru na konec roku, příliš mnoho neví.

George Lucas prý kdysi Davida Lynche varoval, že Dunu není možné zfilmovat. Tak doufejme, že se pletl a dílo Franka Herberta se konečně dočká pořádné adaptace, která nebude v žádném ohledu kulhat a pořádně představí geniální svět Paula Atreida široké veřejnosti. Ta kniha si to opravdu zaslouží.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články