Dnes je pátek 26. dubna 2024., Svátek má Oto
Počasí dnes 12°C Polojasno

Komentář: Evropa diktuje Řecku ponižující mír, který se jí zle vymstí

Komentář: Evropa diktuje Řecku ponižující mír, který se jí zle vymstí
Britský premiér David Lloyd George podepisuje Versailleskou smlouvu | zdroj: Profimedia

Jednu věc se naše civilizace odnaučila, totiž vítězit. Řecko je zatím posledním důkazem, že euroatlantický okruh je schopný vítězství nanejvýš utrpět. A dřív nebo později toho bude litovat stejně, jako toho litoval po první světové válce. 

O imperiální minulosti Velké Británie si můžeme myslet leccos, vzestup nevlídného ostrova do pozice světové velmoci je ale fascinující. Velkou měrou se na něm podílelo to, co Britům předhazoval kdekdo včetně Prusa Viléma Druhého a Rakušana Adolfa Schicklgrubera, který se stal všeobecně známou postavou pod příjmením Hitler.

Britové jsou totiž obchodníci, a když uzavírali mír, snažili se jím protivníka neponížit a nezničit. Kdykoliv se jim to podařilo - a to bylo většinou - byly důsledky velkorysého míru ve všech směrech kladné a upevnily pozici Británie coby velmoci.

Z nepřítele, kterého neponížíme, se může stát, a také často stává, když už ne spojenec, tak alespoň partner. Když v roce 1919 ustoupila Británie krvelačnému francouzskému nátlaku a podílela se na mstivém Versailleském míru, vyvolala vůči sobě u poníženého Německa nenávist, jejíž splátka přišla o dvacet let později v podobě hořícího Londýna a Coventry.

Francouzská nenávist a pomstychtivost byla v roce 1919 důsledkem míru, který jí v roce 1871 vnutilo vítězné Prusko. "Německý mír" je pravým opakem toho britského. Je dusivý, poraženého sevře rdousící ocelovou smyčkou a do zátylku mu šlape železnou patou. Je to mír, který zakládá další válku.

A právě takový mír (představující tentokrát soustavu ekonomických dohod, ale v podstatě jde jen o terminologickou nepatrnost) uzavírá dnešní Evropa s Řeckem. Mír, který si nezaslouží jiné označení než diktát, vznikl během nekonečného nočního jednání, na němž byli řečtí vyjednavači vystaveni nátlaku, který nepatří do rámce slušného jednání mezi partnery.

A právě na to, že Řecko je sice problematickým, ale partnerem, se v průběhu jednání jaksi pozapomnělo.

Bruselská dohoda dělá z Řecka jakýsi protektorát ve jménu ekonomických teorií, které mohou, ale nemusí fungovat. Vznikla jen proto, že mocenská pozice Německa v eurozóně je nesmírně silná.

Připomeňme, že pokud mluvíme o hospodářském zázraku mezi Labem a Rýnem, neskládáme tím zaslouženou poklonu jen obdivuhodné spořádanosti, pracovitosti a vytrvalosti německého člověka. Bez velkorysého míru a bez odpuštění válečných reparací v padesátých letech by se tento zázrak z poválečné pustiny rodil bolestně, pomalu a kdo ví, jestli vůbec.

Napsal to už populární ekonom Thomas Piketty a nezbývá než to po něm zopakovat: Německo zapomnělo, že jeho síla stojí na odpuštění dluhů, kterému se mu dostalo.

Jsou tu jisté rozdíly samozřejmě, ale Řecko by si zasloužilo trochu lepší pozici k restartu. Úsporná opatření, která mu německá Evropa ordinuje, mohou být skutečně léčivá. Psychologicky se ale mění v cosi nenáviděného, v diktát, ve vnucené jho.

Tento faktor nelze podceňovat. Řekové jsou hrdý národ. Dusit je víc, než je nezbytně nutné, se zoufale nevyplatí. Evropa by měla myslet na to, že z hlediska ekonomických ukazatelů jsou na tom podobně jako Řecko také Portugalsko, Španělsko nebo Itálie.

Na příkladu Řecka a jeho aktuálním příklonu ke geopolitickým řešením, která nabízí Rusko, se ukazuje, že necitlivé a neprozíravé nakládání zahání slabší partnery do náruče silných hráčů, kteří (byť třeba jen dočasně) ukazují laskavější tvář.

Zkusme si teď načrtnou maximální scénář toho, kam až může zajít opakování přístupu k Řecku: Celý jih Evropy se přesune do ruské sféry vlivu. Rusku se splní dávný sen carů a diktátorů a trvale se usadí ve Středomoří. Svou sílu bezohledně nasadí proti uprchlíkům, kteří používají mare nostrum coby jednu z hlavních dopravních tepen na cestě do Evropy.

Z hlediska části evropské společnosti, která žije ve strachu z imigrace, se Rusko stane zachráncem starého kontinentu. A to bude znamenat konec spojené Evropy tak, jak si ji představujeme a jak ji známe. 

Autor je šéfredaktor Ekonomického deníku

Zdroje:
Vlastní