Zpět na články

Evropský zápas o plyn: EU potřebuje trumf, kterým by mohla být energetická unie

Evropská komise letos v březnu oznámila, že je čas, aby Evropa začala budovat evropskou energetickou unii. Vznik unie jakožto páky na Rusko už zhruba před rokem navrhoval Donald Tusk, ještě jako premiér Polska. Komise ale mezitím obvinila ruský státní kolos Gazprom ze zneužívání monopolního postavení na trzích v Bulharsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku. Na projekt postupně všichni zapomněli. Až tedy na Tuska, který ho teď oprašuje, tentokrát z pozice předsedy Evropské komise. 

Postupovat na vlastní pěst, co se energetiky týče, se Evropské unii nemusí vůbec vyplatit. Ilustrační snímek Postupovat na vlastní pěst, co se energetiky týče, se Evropské unii nemusí vůbec vyplatit. Ilustrační snímek, zdroj: ThinkStock

Společná energetická unie podle Tuska umožní EU snáz tlačit na Rusko, resp. na cenu dodávek ruského plynu do zemí EU. Proti Tuskovu plánu vystoupil maďarský premiér Viktor Orbán a jeho země nepodpořila ani bilaterální dohody s Kremlem.

Projekt evropské energetické unie byl dlouho označován za důležitou součást evropské bezpečnostní politiky. Letos v březnu komise dokonce oznámila konkrétní akční plán. Natěšený Tusk čekal, že se k němu začnou postupně připojovat jednotlivé členské státy. 

Asi o měsíc později bylo všechno jinak. Evropská komise obvinila Gazprom ze zneužití monopolního postavení v některých zemích střední a východní Evropy a část EU přišla s návrhem, zda by nebylo lepší jednoduše přepnout na dodávky z Íránu. 

Nejednotný postoj v evropském společenství

Evropská unie je největším importérem energie na světě. Dovoz energií do EU se minulý rok pohyboval kolem 53 procent v hodnotě cca 400 miliard eur. Některé unijní státy, speciálně na východě, jsou na dodávkách z Ruska vyloženě závislé. Celkově Rusové dovážejí do EU až 30 procent plynu. 

Problém ovšem je, že Rusové používají plyn jako politický nástroj, jak si Evropa už několikrát vyzkoušela na vlastní kůži. O skutečné energetické bezpečnosti v Evropě tak za stávající podmínek nemůže být ani řeč. 

Problematický je také nejednotný postoj jednotlivých členů unie, leckde přitom nejde o neochotu politiků tahat v rámci EU za jeden provaz. Křehkou situaci výborně ilustruje Německo, kde energetický sektor stojí především na soukromých firmách (např. RWE, E.ON,EnBV).

Absence státního podniku nutí německou politickou reprezentaci lavírovat mezi korektním vztahem s Ruskem a respektováním protiruských postojů uvnitř EU. Němci se přitom netají tím, že by si v budoucnu v rámci evropské energetiky rádi střihli větší roli. Koneckonců už teď patří některé firmy k vlivným hráčům na trzích v sousedních zemích včetně Česka. 

Německé firmy tlačí na politiky, aby prosadili rozšíření plynovodu Nord Stream, kterým teče ruský do Německa. Jenže Německo by se tím dostalo do patové situace: buď bude solidární k ostatním členským státům nebo upřednostní vlastní zájmy.

Ruské trable na evropském trhu 

Ať už se Němci nakonec rozhodnou pro energetickou unii či ne, Rusko se každopádně začíná dostávat do úzkých. Ruský plynový kolos Gazprom kvůli protiruským sankcím zažívá nelehké časy a navíc cena plynu dál pomalu klesá. Z 341 dolarů za tisíc kubických metrů spadla za poslední rok až na 240 dolarů. K potížím přispěly i mimořádně teplé zimy v posledních několika letech. 

Jestliže Gazprom dostane od Evropské komise pokutu, může to ohrozit některé jeho strategické smlouvy na nové plynovody, které jsou pevně svázané s ruskou strategií a zároveň s posílením pozice Ruska na evropském trhu.

Zde se ale otevírá široké pole možností pro západní firmy, které chtějí distribuovat plyn po celé Evropě. Některé z nich jsou dokonce schopny dodávat plyn za lepších podmínek než Rusové.

Rusko se na evropském trhu kromě toho musí potýkat se zdatným soupeřem, kterým je Írán vlastnící nejvíce zásob zemního plynu na světě. Íránci mohou do Evropy dovážet více plynu než Rusko. Vztahy mezi Západem a Íránem se navíc v poslední době hodně zlepšily.

Pokud se Íránu podaří dodržovat podmínky jaderné dohody se Západem, Spojené státy by mohly odvolat sankce uvalené na Teherán. Pak by se íránský plyn stal pro Evropu ještě lákavější. 

Jeden za všechny nebo každý sám za sebe? 

Unijní představitele čeká v blízké budoucnosti nelehká volba. Buď se společně dohodnou na jednotném postupu, nebo to nechají na jednotlivých členských státech.

Pokud se ovšem většina zemí rozhodne pro individuální řešení, je možné, že bude potřeba zcela přebudovat evropskou energetickou síť. Výhrou nemusí být ani íránská náruč, po letech úpadu vztahů Západu s Íránem visí nad spolehlivostí Teheránu velký otazník.

Bez společného postupu unie by to s Íránem mohlo dopadnout v podstatě stejně jako s Ruskem a unie by jen přešlápla z bláta do louže.

Nenastal tedy právě teď ten pravý čas, aby členské země konečně sjednotily svůj postoj, alespoň co se týče energetické bezpečnosti?

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články