Zpět na články

František Kupka: Ten, který odmítl kopírovat stromy

Zdá se mi zbytečné malovat stromy, jestliže lidé mohou vidět mnohem krásnější cestou na výstavu, pravil průkopník abstraktní malby František Kupka. Díla za socialismu neuznávaného českého malíře se dnes prodávají za desítky milionů korun.

František Kupka - autoportrét František Kupka - autoportrét, zdroj: Profimedia.cz

Za Kupkův obraz Plochy příčné II, vydražený letos v květnu, byl kupující ochoten zaplatit sumu osmasedmdesáti milionů korun. Když se roku 1947 podíval František Kupka naposledy domů, vezl s sebou v kufru portrét svého otce. Chtěl jej nabídnout městu Dobruška, kde prožil většinu svého dětství. Starý umělec proseděl celý den na radnici, aniž mu kdokoli věnoval pozornost. Kupka nakonec předal obraz prvnímu ze zaměstnanců, který se objevil. Do Čech se už nikdy nevrátil.

Samotářství a záliba v duchovnu

V Dobrušce sice světoznámý malíř a grafik František Kupka (1871-1957) vyrostl, narodil se však 23. září 1971 ve východočeském Opočně. Nejstaršího z pěti potomků notářského úředníka Václava Kupky a jeho ženy Marie Špačkové ponořil do křtitelnice farář Roštlapil, o kterém se později spekulovalo coby o skutečném Kupkově otci. Inu, kdo ví? Mohlo by to však vysvětlovat Františkovu zálibu v duchovních věcech, samotářství i jistou "nezařazenost".

Kupka záhy přišel o vlastní matku a s macechou zvlášť dobře nevycházel. Zakazovala mu kreslit a jeho obrázky ničila. Chlapec se schovával na půdě a začínal utíkat z domu. Jako třináctiletý nastoupil do učení k dobrušskému sedláři Josefu Šiškovi. Ten chlapce sice příliš nenadchl pro řemeslo, zato pro spiritistické seance, ve zdejším kraji hodně rozšířené. Možná i zde je jeden ze základů celoživotního Kupkova duchovního hledání.

Mladík si přivydělával malováním svatých obrázků, vývěsních štítů či pivních tácků. Výrazného talentu si povšiml dobrušský starosta Josef Archleb, továrník a majitel zdejší likérky. Jeho vytrvalým přímluvám a mecenášské podpoře vděčí Kupka za svou malířskou dráhu. Uznalý František pro něj namaloval pár obrazů, například rozměrné plátno Panoráma Dobrušky.

V roce 1886 odešel Kupka za jaroměřským ředitelem c. k. Všeobecné řemeslnické školy Studničkou, který jej během tří měsíců připravil k přijímacím zkouškám na pražskou akademii. Tady se novopečený malíř nepříliš nadšeně věnoval historické a náboženské malbě.

Další štací byla modernější Vídeň. Hlavní město rakouské monarchie nabízelo novátorské styly, především barevnou secesi, a hledající mladík se seznámil s novými duchovními a filozofickými směry, zajímaly ho východní meditativní techniky. Objevil se v kroužku okolo malíře Karla Diefenbacha, zastánce přírodní filozofie, jehož žáci tvořili při hudbě. Není divu, že propadl vegetariánství a pravidelnému cvičení, což mu překvapivě vydrželo po celý život.

Amorfa vyvolala bouřlivou reakci

Živil se portrétními zakázkami, dokonce si přivydělával coby médium na spiritistických seancích. A pak už zamířil do Paříže, Mekky umělců. Navštěvoval Académii Julian a slavnou École de Beaux Arts, jejíž počátky sahají až do 17. století, leč k oficiálním uměleckým kruhům nepřilnul. Našel si práci jako uznávaný karikaturista a kreslíř. A vzdělával se - učil se jazyky (latina, řečtina, hebrejština), četl, zajímal se o okultní i exaktní vědy, jezdil do Bretaně za Kelty, objevoval francouzské jeskyně s pravěkými malbami. Záběr vskutku široký!

Roku 1903 potkal Nini, svou osudovou ženu. Rázné Eugénii Straubové bylo přes dvacet a měla tříletou dcerku. Zavedla do Kupkova života řád a starala se o jeho finance. Byla Kupkovou manažerkou, prodejcem obrazů a nakonec manželkou. V domku na pařížském předměstí v Puteaux spolu vydrželi až do smrti. Paní Kupkovou ostatně zpodobňuje i jediné sochařské dílo, které kdy opočenský rodák vytvořil.

"Pravé umění vzniká jen tvorbou z vlastního nitra a po vlastních cestách," jak byl František Kupka bytostně přesvědčen. Celý život se podle toho řídil. Jeho tvorba je stálým hledáním pravdivosti prožitku. Však také nevstoupil do žádné z uměleckých skupin a zůstal solitérem. A postupně se odkláněl od figurativního malířství k abstrakci.

Lehkost a spontánnost Kupkových obrazů je ovšem pouze zdánlivá. Malíř je promýšlel dlouho dopředu. "Umění je jazyk, který začíná tam, kde končí slova." Pokoušel se malovat světlo či zvuk, ztvárnit hudbu. Když v roce 1912 vystavil svou Amorfu-Dvoubarevnou fugu, reakce byla více než bouřlivá. Jedni se smáli, další pohoršovali. Kritika se nechala slyšet, že příště by měli vystavovat jen Francouzi, a ne nějací cizinci. Filmová společnost Gaumont chtěla natočit s Kupkou rozhovor o jeho tvůrčích postupech, ten ale odmítl, znechucen ohlasy na své dílo.

První světová válka učinila na čas konec všem experimentům. Kupka nezůstal stranou, pomáhal s organizováním československých legií ve Francii, navrhoval jejich uniformy i prapor, vytvářel protirakouské propagační plakáty. Zapojil se i do bojů. Ve svých třiačtyřiceti letech dobrovolně odešel na frontu. Zúčastnil se bitvy na Sommě, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Za zásluhy obdržel Řád důstojníka Čestné legie a kapitánskou hodnost.

Dívka s patentkou v oku

S poválečným návratem domů trochu váhal, avšak přesvědčován samotným prezidentem Masarykem přijal na čas práci pro nové ministerstvo obrany. A pak už se vrátil k umění a do Francie, kde přednášel československým studentům o francouzské kultuře. Tehdy se také spřátelil s Jindřichem Waldesem, majitelem vršovického Koh-i-nooru. Waldes se stal jeho obdivovatelem i mecenášem, a Kupka zase autorem slavného obrazu dívky s patentkou v oku z roku 1920.

V novém válečném konfliktu již "poslední mohykán abstraktního umění" nenarukoval a druhou světovou válku přečkal ve Francii. V roce 1947 uspořádal velkou výstavu k pětasedmdesátému výročí umělcova narození československý Spolek výtvarných umělců Mánes. Tehdy také československá vláda získala některé z jeho děl, především slavnou Amorfu.

A pak už bylo všechno jinak. O světově uznávaném umělci se v socialistickém Československu mluvilo pouze s pohrdáním - pokud vůbec. Když 24. června 1957 František Kupka zemřel ve francouzském Puteaux, nesměla se zveřejnit ani zpráva o jeho úmrtí.

Kupkovo dílo pro Čechy znovu objevila sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková, která před pár dny oslavila neuvěřitelné sté narozeniny. Poznala jej jako starého pána v době svých pařížských studií dějin umění a jeho díla ji zcela uchvátila. "Byla jsem jako ve snu," vzpomíná na první návštěvu ateliéru. "Běhala jsem od obrazu k obrazu a žasla: To je nádhera, to je nádhera!" Co by si umělec mohl víc přát?

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články