Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Komentář: Kdo si zaslouží důchod a kdo dávky? Dělení na levici a pravici žije dál

Komentář: Kdo si zaslouží důchod a kdo dávky? Dělení na levici a pravici žije dál
Stanovení věkového stropu pro odchod do důchodu je věcí politickou. Ilustrační snímek | zdroj: Profimedia

Hlasování o prvních třech dnech nemocenské a veřejné službě ve sněmovně či nespojenost ANO se zavedením stropu na stále se posouvající věk odchodu do penze ukazuje, že dělení na levici a pravici pořád žije, a do budoucna se to nezmění. 

Především díky hlasům poslanců hnutí ANO, TOP 09, ODS a lidovců byla před časem v dolní komoře parlamentu schválena veřejná služba a naopak odmítnut návrh KSČM na zrušení karenční doby, tedy obnovení prvních tří dnů nemocenské.

Ohledně zastropování podle platné legislativy stále se prodlužujícího odchodu do důchodu na 65 letech věku se Andrej Babiš a jeho uskupení sice nakonec přiklonili ke svým koaličním partnerům a návrh schválili (a to navzdory tomu, že ministr financí tento krok původně odmítal), předseda hnutí ANO však opakoval, že dřívější odchod do penze znamená nižší důchody.

Babiš se tak shoduje s ekonomem Vladimírem Pikorou, který už v březnu na svém blogu stanovení hranice pro odchod do důchodu na 65 let kritizoval jako čiré zoufalství a lhaní lidem a později v rozhovoru pro DVTV uvedl, že výsledkem budou směšně nízké důchody.

Z pohledu ministerstva práce a důchodové komise však věková hranice 65 let není tím hlavním, čeho by se chtěly za každou cenu držet, zajímá je především, aby lidé v penzi trávili alespoň čtvrtinu svého života. Věk odchodu do důchodu by se měl měnit právě v závislosti na tom, aby uvedená doba v penzi byla zachována.

Vladimíru Pikorovi se nelíbí, že číslo 65 nevzniklo tím, že by se zkoumalo, kolik bude důchodců, kolik aktivních lidí, jaké budou důchody a odvody do systému, z čehož by pak vyšlo, v kolika letech budeme odcházet do penze.

Důchod jako politické téma

Ekonom opomíjí, že stanovení věku odchodu do důchodu i samotná výše penze je politickým rozhodnutím. Uvedené faktory je třeba vzít nějakým způsobem v potaz, ale automaticky z nich nic neplyne. V rámci ekonomie a ekonomického řízení má Pikora pravdu. V politice však platí jiná pravidla.

Právě proto je klíčové sledovat, jak se v souvislosti s důchody budou vyvíjet nálady veřejnosti a do jaké míry se budou objevovat shodné postoje a případně vznikat hlasovací koalice stran TOP 09, ODS, ANO a lidovců kolem podobných témat.

Tématem do budoucna může být i to, co zdůrazňuje Pikora, tedy, že lidé s dětmi nebudou chtít, aby dostávali důchody ve stejné výši či za shodných podmínek jako bezdětní, kteří si mohli více spořit sami. Právě v tomto bodě se může vést politický střet o podobu důchodů.

Velmi snadno se tak může stát, že se tématu chopí pravicové strany a pokusí se učinit důchodový systém co nejvíce zásluhový, aby se ve výši důchodu a věku odchodu do penze co nejvíce promítlo to, kolik lidé do průběžného systému vložili a jaký počet dětí měli.

Důchodový systém tak nebude pod tlakem, aby se oslabil ve prospěch soukromého spoření, ale aby se změnil. Tento tlak se bude zvyšovat spolu s tím, jak bude ubývat plátců na jednoho penzistu a stoupat věk dožití.

Bez práce nejsou koláče

Pokud se této logice půjde naproti, výsledkem bude stav, kdy část lidí dostane, "co si zaslouží", a zbytek bude odkázán na existenční minimum či vlastní úspory. To, že se situace může vyvinout tímto směrem, je patrné i z toho, jakým způsobem se ve sněmovně argumentovalo také kolem zmíněného schvalování veřejné služby.

Bez práce nejsou koláče a kdo od státu dostává peníze, měl by to společnosti vrátit, zaznívalo z dolní komory a zdůrazňovalo se, že je třeba zajistit, aby občané neztratili pracovní návyky.

Přestože se dnes může zdát, že politikou mnohem více hýbou neekonomická témata, ať už soužití různých kultur a náboženství či adopce stejnopohlavních párů, sociální a ekonomická tematika zůstává v pozadí a rozhodně neztrácí na významu. Nemusí to trvat dlouho a právě na ní se bude v některých příštích volbách lámat chleba.

Co se týče důchodů, hlavní problém spočívá v tom, že na jednu stranu bude sílit tlak na to, aby lidé pracovali, co nejdéle to bude možné, na straně druhé však vůbec není jasné, kolik pracovních míst bude k dispozici. Lze sice předpokládat, že vlivem moderních technologií, pokračující mechanizace, digitalizace či průmyslu 4.0 budou nějaké nové pracovní pozice i vznikat, ale v mnohem větší míře můžou také zároveň zanikat.

Dá se očekávat, že kreativní člověk, který bude schopný se neustále učit novým věcem a neztratí kontakt s dobou, uplatnění najde. Velké množství lidí však nikoli. Do důchodu bude daleko, takže spadnou do sociálního systému, který bude pod stále větším náporem, a vzhledem k tomu, že už nyní má stát nemalé dluhy, celá situace může hrozit až kolapsem.

Opět z ekonomického hlediska je možné dělat pouze jedno, učinit systém co nejvíce zásluhový a těm, co se budou snažit nejméně, poskytnout jen tolik, aby sotva přežili. 

Musíme se rozhodnout, pak budeme hledat peníze

Politika však umožňuje i jiné řešení. Stát, respektive společnost si ale v první řadě musí stanovit své priority a následně nastavit ostatní parametry tak, aby jich bylo dosaženo, a zároveň si pohlídat, aby v celém systému nenastalo moc velké pnutí způsobené tím, že náklady na dosažení cílů ponese určitá část společnosti až příliš drtivě. Klíčové je si však stanovit, čeho chceme dosáhnout. A to jak v oblasti trhu práce, tak důchodů.

Takovým cílem může být například to, že všichni občané stráví v penzi čtvrtinu svého života, jak deklaruje důchodová komise, a zároveň budou pobírat důchod, který nebude směšně nízký.

Pokud se na tom většina společnosti shodne, zbývá už jen jediné, najít na to finanční prostředky. A pokud nebudou v důchodovém systému, bude je muset dodat stát, který je vybere na daních. Limitem je však opět to, že pokud nějaká skupina občanů bude daněmi zatížena příliš, bude ve výsledku demotivovaná a celý postup může být kontraproduktivní.

Platí to i v situaci, kdy firmy vlivem technologického pokroku budou mít minimum zaměstnanců. Pokud však státu díky tomu stoupnou výdaje na sociální politiku, bude muset najít cesty, jak uvedené firmy více zdanit, aby to, co ušetří na mzdách a odvodech, stejně nakonec doputovalo do státní pokladny, protože jinak by narůstaly sociální nepokoje a společenská frustrace a celý systém by se mohl zhroutit. 

Zdroje:
Vlastní