Dnes je čtvrtek 25. dubna 2024., Svátek má Marek
Počasí dnes 10°C Polojasno

Když samotný prostor vypráví příběh: Tak trochu jiné divadlo

Když samotný prostor vypráví příběh: Tak trochu jiné divadlo
Za dveřmi čp. 21 ve svých místnostech skrývá různá zákoutí plná tajemství | zdroj: Pomezí / Ondřej Konrád

Příběhy se dají předávat různě - třeba slovem, knihou nebo filmem. Existují ale i výrazně neobvyklejší způsoby, jak ukazuje takzvaný narativní prostor Za dveřmi čp. 21, který stojí kdesi na hraně divadla a výtvarného umění. Odvážíte se vstoupit a odhalit osudy obyvatel tajemného bytu?

Když se řekne divadlo, většina lidí si na první dobrou asi představí obrovský sál s nacpaným hledištěm a partou herců producírujících se na nasvíceném jevišti. Ideálně ještě s nějakou tou celebritou, třeba s panem Donutilem, který v pruhovaných hadrech a s šátkem uvázaným kolem čela hází své známé fórky ze Sluhy dvou pánů.

Divadlo ale může mít i výrazně netradiční podoby, které rozbíjejí zažitá pravidla, a poskytují tak značně nový a nezvyklý zážitek. Podoby, kde divák nemusí nutně jen sedět pasivně na jedné židli a dívat se na herce na jevišti. Kde se rozdíl mezi jevištěm a hledištěm úplně stírá a prostor pro herce a diváky se stává jedním. Anebo může jít dokonce o představení, které se naprosto obejde bez jakýchkoliv živých herců, jak momentálně ukazuje v tuzemsku jedinečný projekt Za dveřmi čp. 21.

Představení Za dveřmi čp. 21 vzniklo pod záštitou spolku Pomezí, který se alternativním formám divadla věnuje už několik let a má ve své sbírce řadu projektů. Od imerzivních divadelních představení, kde se diváci mohou zapojovat do děje a sdílejí s herci stejný prostor (například celý dům, kterým mohou volně procházet a objevovat), přes hry určené jen pro jednoho diváka a herce, po larpy, kde se plnohodnotnými postavami v příběhu stávají všichni účastníci.

I od těch se ale právě uváděné Za dveřmi liší. Jedná se totiž o takzvaný "narativní prostor", což je u nás prakticky neznámý termín přejatý ze zahraničí. V podstatě jde o propracovanou uměleckou instalaci, která se čistě svým prostředím a působením na doslova všechny návštěvníkovy smysly snaží vyprávět příběh bez zapojení jakýchkoliv živých herců. A je třeba říct, že první česká vlaštovka to zvládá opravdu mistrně.

DSC_0166_low Každý předmět má v prostoru svůj smysl. | zdroj: Pomezí / Barbora Klapalová

"Kdesi na sídlišti, dům čp. 21. Vystupuješ po schodišti, zahýbáš za roh a stojíš před dveřmi. Je to byt jako každý jiný. Se vším, co k tomu patří. Nádech a výdech. Pomalu bereš za kliku a vstoupíš. Jaké to je, nahlédnout někomu za dveře? Neznal jsi je, ale postupně zjišťuješ, že jejich svět se od toho tvého tolik neliší. A to není uklidňující pocit. Budeš mít odvahu jít do další místnosti, ponořit se hlouběji do osudu rodiny, která zde žije? Vítej Za dveřmi čp. 21," popisují projekt na stránkách sami autoři.

Výprava do neznáma

Imaginární byt čp. 21 najde návštěvník v atmosférických (i když v tomto ročním období trochu promrzlých) prostorách starého pavlačového domu na pražské Florenci. Právě zde ve třetím patře má člověk možnost prostřednictvím narativního prostoru nahlédnout do života fiktivní rodiny Dvořákových a jejich blízkých. Návštěvník postupně prochází sedmi oddělenými prostory, ve kterých vždy stráví předem určený čas, a postupně tak nasává atmosféru a dává si v hlavě dohromady životní osudy osob, na které nepřímo (například prostřednictvím fotek a dopisů) naráží. Celé představení pak trvá něco přes hodinu.

Někoho tak může napadnout, že se svým způsobem jedná o únikovou hru, které se u nás v posledních letech těší slušné popularitě, což v tomto případě ale opravdu nesedí. Ano, některé únikové hry se snaží svým prostředím vyprávět i nějaký příběh (který často spoustu účastníků vůbec nezajímá), ale je to prostě vedlejší kosmetická záležitost a "únikovky" stále stojí primárně na soutěživosti, logických hádankách, překonávání výzev a podobně. Za dveřmi čp. 21 ale není žádná soutěž, žádná detektivní hra, kde by bylo cílem odhalit co nejvíce tajemství rodiny Dvořákových.

IMG_2851 Co je to za knihu? A nejsou v ní ukryty nějaké poznámky, které přiblíží více z příběhu bytu čp. 21? | zdroj: Pomezí / Ondřej Konrád

Samozřejmě i v takovém narativním prostoru si můžete užít radost z objevování skrytých věcí. Našli jste na stole polovinu roztrženého dopisu, který vás zaujal? Můžete se podívat, jestli zbytek není schovaný třeba v jednom z šuplíků, nebo založený někde mezi knihami. Anebo nemusíte, nikdo vás nenutí a můžete svoji pozornost věnovat něčemu úplně jinému.

Za dveřmi čp. 21 skrývají místnosti různá zákoutí plná tajemství, různé dopisy, četné fotografie, dětské malůvky nebo i abstraktní zprávy vyprávěné čistě rozmístěním jinak obyčejných předmětů.

Jak bylo zmíněno výše, představení působí opravdu na všechny návštěvníkovi smysly. Některá místa mají svou specifickou vůni, u jiných se naopak vyplatí pozorně poslouchat. S většinou předmětů kolem sebe můžete normálně manipulovat a osahat si je, a pokud narazíte na něco k pití nebo jídlu, můžete se do toho klidně s chutí pustit (jen pozor na různé podivně barevné lektvary, nemusí chutnat úplně nejlíp).

IMG_2807_na kartu Představení působí doslova na všechny smysly. Odvážíte se ochutnat podivné nápoje? | zdroj: Pomezí / Ondřej Konrád

Instalace v jednotlivých prostorech jsou skutečně po všech stránkách naprosto vymazlené k dokonalosti a snad každý detail má v místnostech svůj smysl, takže během určeného času opravdu není možné pochytit úplně všechno, co prostor nabízí. Což je ale autorský záměr. Každý návštěvník tak odchází s velmi odlišným zážitkem a klidně se může stavit opakovaně a prožít pokaždé něco trochu jiného.

Existuje opravdu spousta způsobů, jak Za dveřmi čp. 21 zažít. Klidně se můžete na celou dobu v místnosti jen posadit do křesla a nasávat atmosféru kolem sebe, nebo se schovat do dětského bunkru, zalézt si tam pod deku a přečíst si jednu z pohádkových knížek a k tomu cucat bonbóny. Případně se pustit do opravdového "šmejděníčka šmejdění" a prolézt všechny šuplíky a prohlédnout všechny hrníčky, zda se tam náhodou neskrývá nějaký tajný dopis. Ani jeden přístup není špatně a záleží jen na vás, co vám pomůže více se vnořit do atmosféry bytu čp. 21 a osudů jeho obyvatel.

V našich poměrech se tak jedná opravdu o velmi netradiční a originální zážitek, který se díky neobvyklé kombinaci divadla a výtvarného umění poněkud složitě představuje. Je pak pochopitelné, že spousta lidí může k nepříliš tradiční formě umění přistupovat s určitou nedůvěrou. Nezbývá pak asi nic jiného než si trochu zariskovat, vystoupit ze své komfortní zóny a narativní prostor si zkusit na vlastní kůži. Zrovna Za dveřmi čp. 21 za takovou zkoušku jistě stojí, ač bohužel všechna uvedení jsou momentálně beznadějně vyprodaná a další lístky by měly být k dostání až v první polovině února. Snad se v budoucnu v České republice dočkáme i další obdobných projektů.

Digitální sourozenci

Přece jen je tu ale jedna věc, k níž jde takový narativní prostor dobře přirovnat, a není u nás úplně neznámá, tedy pokud se pohybujete v prostředí videoher. V posledních letech se ve světě digitální zábavy stále častěji objevují takzvané walking simulátory ("simulátory chození"), které se značně liší od toho, co si většina lidí představí, když se řekne videohra.

Ostatně samotný dnes již normálně používaný název "simulátory chození" původně vznikl jako posměšné označení od fanoušků klasických her, kde je spousta akce, boje, střelby a tak podobně. Walking simulátory totiž opravdu nestojí na nějakých herních mechanikách a většinu času v nich hráč skutečně, co se ovládání týče, pouze chodí.

zdroj: youtube.com

Stejně jako v případě narativního prostoru se zážitek z walking simulátorů skrývá v okolním světě, ve kterém se člověk pohybuje. Ať už jde o estetiku prostředí, jež hráč prozkoumává, nebo o hudbu, která zní v pozadí. Takové hry rovněž většinou vyprávějí příběh nepřímo a jednotlivé střípky se k hráči mohou dostávat z různých nalezených deníků, fotografií nebo nahrávek. Ty ale opět není nutné pročíst a prohlédnout všechny k tomu, aby si člověk vychutnal atmosféru prostředí a celou videohru si užil.

Mezi i u nás známé a oblíbené walking simulátory patří například Dear Esther, Everybody’s Gone to the Rapture nebo třeba The Vanishing of Ethan Carter.

Hraní těch vážně povedených a poetických walking simulátorů může být opravdu velmi hluboký umělecký zážitek. A pokud s nimi má člověk nějakou zkušenost, může si klidně narativní prostor představit jako takový "walking simulátor, který není simulátor".

Zdroje:
Vlastní