Když zemře věčný vůdce: Uzbeci se loučí s jediným otcem vlasti. Jiného nepoznali

Uzbecký prezident Islam Karimov, jeden z nejdéle vládnoucích středoasijských vůdců, zemřel. Týden spekulací o jeho skonu ukončilo v pátek oficiální prohlášení uzbecké vlády a parlamentu. Pohřeb vladaře, který stál v čele země 27 let, ještě od sovětských časů, se uskuteční v sobotu v jeho rodném Samarkandu. Kdo nahradí uzbeckého "věčného vůdce"?

Právě tato otázka zřejmě oddálila oficiální oznámení o smrti Karimova, o níž média spekulovala už od pondělí, kdy s touto informací přišla agentura Ferghana. Prezident o víkendu utrpěl mozkovou mrtvici, což potvrdila jeho mladší dcera. Bylo to vůbec poprvé, kdy se o špatném zdravotním stavu vůdce mluvilo dokonce ve státní televizi, což přiživilo debaty o Karimovově skonu.

V pátek po sérii nepotvrzených zpráv o jeho úmrtí a jejich následných dementi uzbecká vláda nakonec nejprve přiznala, že Karimov je v kritickém stavu a ve večerních hodinách SELČ potvrdila úmrtí.

Za mlžením Taškentu se s největší pravděpodobností skrývaly horečné debaty o Karimovově následníkovi. Krvavý boj o moc ale nejspíš nenastane.

Tvrdá ruka milovaného vůdce

Po rozpadu Sovětského svazu Karimov získal kontrolu nad vůdci soupeřících klanů a postupně vybudoval pohodlný systém vládnutí. Karimovův režim dokáže fungovat i bez "věčného vůdce", v zemi prakticky neexistuje opozice, příliš pravděpodobná není ani eskalace islamistických nálad. Islamisty používal Karimov spíše k zastrašování obyvatel a využíval to jako důvod k potlačování opozice.

Jisté nebezpečí však představuje skutečnost, že politický systém stojící na jediném člověku je ze své podstaty náchylný k destabilizaci. Pokud se po Karimovovi neujme vlády ambiciózní a silný vůdce, Uzbekistán se může snadno propadnout do chaosu.

"Karimovovo dědictví spočívá v tom, že stál u začátku postsovětské transformace Uzbekistánu, ať už byl jakýkoli," upozorňuje analytik z poradenské společnosti Gulf State Analytics Teodor Karasik v rozhovoru pro portál Gazeta.ru.

Za nejpravděpodobnější následníky Karimova jsou pokládání premiér Šavkat Mirzijojev, ministr financí Rustam Azimov a předseda Služby národní bezpečnosti (uzbecká tajná služba, nástupkyně sovětské KGB) Rustam Inojatov. Vůbec nejčastěji je zmiňován Mirzijojev, mezi jehož příbuzné patří mimo jiné také jeden z nejbohatších ruských oligarchů, etnický Uzbek Ališer Usmanov - jeho synovec si vzal Mirzijojevovu neteř.

Na Mirzijojeva ukazuje také fakt, že právě premiér položil ve středu věnec u památníku nezávislosti a humanismu v předvečer Dne nezávislosti Uzbekistánu. Ve čtvrtek navíc narychlo odletěl do Samarkandu, zřejmě aby se osobně účastnil příprav prezidentova pohřbu. Ve stejný den se mimochodem na sociálních sítích objevily první zprávy o tom, že samarkandské úřady uzavřely okolí hřbitova Šahi Zinda a náměstí Registan.

Mirzijojev má kromě toho dobrý vztah se silovými strukturami včetně zmíněného šéfa rozvědky Usmanova, jak upozorňuje uzbecký politolog Kamoliddin Rabbimov.

Klany a neposlušná dcera

Faktem ale je, že politický systém v Uzbekistánu je natolik neprůhledný, že jakékoli předpovědi jsou spíše teoretizováním nebo dokonce věštěním z kávové sedliny. Střední Asie umí překvapit, jak ostatně ukázal sousední Turmkenistán – kde se vlády po smrti Saparmurata Nijazova ujal Gurbanguly Berdymuchamedov, takřka neznámý muž, který by napadl jen málokoho.

"Proto nelze vyloučit ani to, že se i na uzbeckém politickém kolbišti objeví nové postavy," dodává uzbecký politolog Ališer Il'hamov.

Úplně ze hry navíc není ani starší dcera Karimova – Guľnara, považovaná ještě před několika lety za následovníci trůnu. Návrhářka šperků a zpěvačka však upadla v nemilost zřejmě kvůli tomu, že si příliš bezostyšně brousila zuby na otcovo křeslo. Guľnara každopádně skončila v domácím vězení a okolní svět o ní už rok prakticky neslyšel.

Klanové uspořádání Uzbekistánu přitom příliš velkou roli v přerozdělování moci hrát nejspíš nebude. Za nejvlivnější klany se sice stále ještě označují taškentský, k němuž formálně patří ministr financí Azimov, a samarkandský, jehož klíčovým koněm je právě Mirzijojev, zesnulému prezidentovi se ale v průběhu jeho vlády podařilo oslabit "klanovou demokracii" a klany dnes s největší pravděpodobnosti hrají spíš už jen - obrazně řečeno - estetickou roli.

"Tak zásadní roli, jako na počátku politické kariéry Karimova, už klany nehrají. Během svého prezidentování Karimov výrazně oslabil význam regionálních elit, proto je lze považovat za faktor z minulosti," upozorňuje Il'hamov.

Rusko versus Západ, tajné služby versus peníze

Za vůbec nejvlivnější osobu na politické scéně Uzbekistánu experti označují jednohlasně uzbeckou šedou eminenci, šéfa tajné služby Inojatova. Inojatov stejně jako jeho spojenec Mirzijojev má dobré vztahy s Moskvou.

Právě proruské křídlo má větší šanci na úspěch, byť vztah Uzbekistánu s Ruskem není vysloveně vazalský, delší dobu ho provázely komplikace a větší průlom zažil až teprve před dvěma lety. Karimov přitom na druhou stranu nezavrhoval ani spolupráci se Spojenými státy. Spíše prozápadní ministr financí sice nemá za svými zády silové struktury, zato ho podporují finanční elity. Otázkou je, zda nakonec přece jen nepřeváží proruské křídlo. Odpověď na tuto hádanku se koneckonců dozvíme již brzy.

Karimov a jeho Uzbekistán

Islam Karimov byl hlavou Uzbekistánu, nejlidnatější středoasijské postsovětské republiky, od roku 1989. Tehdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Uzbekistánu a v roce 1990 byl Nejvyšším sovětem země zvolen do funkce prezidenta. V prosinci 1991 zvítězil v prvních přímých prezidentských volbách.

Referendum v roce 1995 rozhodlo o prodloužení jinak pětiletého mandátu až do roku 2000, kdy se konaly druhé prezidentské volby, které Karimov opět jasně vyhrál. Stejně tak byl zvolen v roce 2007 a naposledy loni. Vždy získal přes 90 procent hlasů a volby byly pokaždé terčem kritiky mezinárodních organizací včetně OBSE. Při posledních volbách tři formální protikandidáty do voleb vyslaly vládou zřízené politické strany, které během kampaně podporovaly kandidaturu Karimova.
Nevládními organizacemi býval Karimov označován za jednoho z nejtvrdších a současně nejdéle vládnoucích současných světových diktátorů a za představitele represivního režimu, který utlačuje, zavírá či vyhání ze země své občany, které považuje za politické oponenty. Podle ochránců lidských práv jsou také umlčována nezávislá média a soudnictví je zcela podřízeno vládnoucímu klanu. Západ uzbecký režim v roce 2005 kritizoval za krvavé potlačení protestních pochodů ve městě Andižanu, kde přišly o život stovky lidí. Karimov vždy obhajoval své tažení proti opozici obavami z šířícího se islámského extremismu a terorismu.
Na druhou stranu Západ Uzbekistán vždy oceňoval za to, že plní funkci bariéry bránící průniku islamistů z Afghánistánu. Po útocích na Spojené státy z 11. září 2001 se Uzbekistán zařadil do světové protiteroristické koalice a USA měly na jeho území vojenskou základnu. Na území Uzbekistánu působilo několik radikálních skupin, například na Taliban napojené Islámské hnutí Uzbekistánu (IDU), a v roce 1999 Karimov přežil údajný pokus o atentát. Po povstání v Andižanu Uzbekistán v reakci na kritiku uzavřel americkou základnu Chanabad u města Karši, ale poté se vzájemné vztahy začaly znovu oteplovat.
Islam Abduganijevič Karimov se narodil 30. ledna 1938 ve starobylém Samarkandu, ležícím na proslulé Hedvábné stezce. Jeho matka byla tádžické národnosti, původ jeho biologického otce je nejasný. Po studiích na Středoasijském polytechnickém institutu a na Taškentském národohospodářském institutu se z inženýra-konstruktéra a ekonoma rychle vypracoval až k významnému postavení ve vládních úřadech sovětského Uzbekistánu a dotáhl to až na šéfa místních komunistů. Do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) vstoupil v roce 1964.
Byl dvakrát ženatý, se svou druhou ženou akademičkou Taťjanou měl dvě dcery. Starší dcera Gulnara podle médií před časem upadla v nemilost a už dlouho se neobjevila na veřejnosti. Některá média v roce 2014 tvrdila, že je v domácím vězení. Mladší dcera Lola je uzbeckou velvyslankyní při Organizaci OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) a žije v Paříži.
V roce 2014 měl Karimov navštívit Českou republiku, proti se však postavili zástupci nevládních organizací a ze setkání s ním se nakonec omluvili premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD), ministři i vedení hlavního města. Uzbekistán poté Hrad požádal o odložení návštěvy.
Převážně muslimský Uzbekistán, jehož chloubou jsou historická centra Hedvábné stezky Samarkand a Buchara, je nejlidnatější zemí z bývalých středoasijských republik Sovětského svazu. Má přes 31 milionů obyvatel, země je téměř šestkrát větší než Česká republika. Zhruba 70 procent země pokrývá poušť, zbytek savany a bavlníkové farmy. Uzbekistán je jedním z největších vývozců bavlny na světě a je bohatý i na energetické suroviny a drahé kovy. Vedle většinových Uzbeků (přes 80 procent) tam žije na 60 etnických skupin, z nichž nejpočetnější jsou Rusové a Tádžikové. V náboženství převažuje sunnitský islám. Uzbekistán leží mezi řekami Amudarja a Syrdarja a kromě Afghánistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu hraničí ještě s Kazachstánem a Kyrgyzstánem.

Zdroj: ČTK

Tagy: