Dnes je čtvrtek 28. března 2024., Svátek má Soňa
Počasí dnes 14°C Oblačno

Ladislav Jakl, další z posádky trojského koně

Ladislav Jakl, další z posádky trojského koně
Ilustrační snímek | zdroj: Erin Kinney

Rozmohl se nám tu takový názor. Jako že média patří majiteli a ten může novinářům diktovat, co a jak budou psát či vysílat. Celkem nepřekvapivě si to myslí majitelé médií. Protože proč by si taky jinak mediální dům, jehož pořízení rozhodně není pouze projevem touhy po rozmnožení peněz, kupovali, že. Zarážející ovšem je, pokud si něco podobného myslí člověk, který má mimo jiné dohlížet na vysílání tuzemských televizí a rádií, píše Ondřej Neumann na webu Hlídací pes. 

Řeč je o Ladislavu Jaklovi, čerstvě nominovaném sněmovnou na člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (neboli "velké rady"). Ladislav Jakl je muzikant, milovník a propagátor piva, bývalý novinář, příležitostný politik a exředitel politického odboru prezidentské kanceláře za úřadování Václava Klause.

Pro nepamětníky: jako je Klaus soft verzí Miloše Zemana, byl – co se vztahu k novinářům a dalšímu plebsu z podhradí týče – Jakl soft verzí Jiřího Ovčáčka. Nejčerstvěji na podzim 2018 neúspěšně kandidoval za SPD Tomia Okamury do Senátu, podporu mu vyslovili oba Klausové. Do vysílací rady ho dalším poslancům navrhli též Okamurovci.

Cukr pro Soukupa, bič na ČT a ČRo

Celkově Jakl svojí minulostí příliš nevybočuje z řady dosavadních členů "velké rady", kde se to bývalými politiky nebo jejich blízkými spolupracovníky jen hemží.

Čím však rozhodně vybočuje, je ostrost jazyka a vyhraněnost názorů. Ještě jako novináře jsem Ladislava Jakla potkal v Lidových novinách. Jeho názorové konstrukce byly vždy velmi racionálně a neprůstřelně vyargumentované. S jedním – bohužel zásadním – nedostatkem. Samotný základ byl často úplně mimo.

Bohužel se od té doby moc nezměnilo. Do "velké rady", která má mimo jiné na starosti dohled nad obsahem vysílání televizí a rádií, se má z vůle parlamentu dostat muž, který je bytostně přesvědčený, že soukromá média mohou vysílat víceméně co chtějí.

"Soukromá televize vysílá za své peníze. Není povinné ji platit ani se na ni dívat. Když se divákům bude zdát, že s nimi někdo oře, přepnou to a s poklesem sledovanosti poklesnou i příjmy. Myslím například, že tři roky trvající dennodenní válka televize Nova proti prezidentu Trumpovi také sledovanosti moc nepomáhá. Jejich věc," odpověděl Jakl po volbě na tuto otázku Parlamentních listů:

Jaromír Soukup je často obviňován z toho, že jeho TV Barrandov straní ve svých pořadech některým vybraným politikům. Až dostanete jako člen RRTV, tedy správního úřadu, na stůl stížnosti na vysílání TV Barrandov, jak se zachováte? Jak v tomto směru vnímáte vysílání Soukupovy televize?

Oč benevolentnější postoj Jakl zastává k privátním médiím, o to ostřejší názor má na média veřejnoprávní – ČT a ČRo, která by nejraději rovnou zrušil. Než se tak stane, navrhuje zakázat jim reklamu i sponzoring a "financovat je z rozpočtu jako jakoukoli jinou instituci zřízenou státem".

Jinými slovy, podřídit je plně státu. Bez ohledu na to, že státní média existují pouze v chudých, autokratických a nedemokratických zemích. V Evropě pak pouze v Bělorusku a částečně v Ruské federaci.

Otevřít brány Tróje 

A proč tolik písmenek věnovat jednomu ze třinácti členů vysílací rady? Protože Jaklova nominace je ukázkou věcí příštích. A ty "věci" se týkají blízké budoucnosti. Strategické posty ve veřejnoprávních médiích a jejich kontrolních orgánech jsou totiž postupně obsazovány lidmi, kteří vždy nabídnou "alternativní hlas", vždy přiloží polínko ke kritice nepohodlných novinářů z řad politiků.

A až přijde vhodný čas, otevřou tito lidé brány veřejnoprávní Tróje. A Miloš Zeman, Andrej Babiš či Tomio Okamura a jejich věrní budou moci nakráčet do studií na Kavčích horách či ve Vinohradské ulici. Bez obav, že by je tam někdo konfrontoval s jejich reálnými činy.

Pravda přeci neexistuje, je jen věcí úhlu pohledu. A novinařina je práce jako každá jiná. Takže pisálci musí absolutně poslouchat. Teď svého majitele, pro příště pak vůli Hradu či Strakovky.

Ondřej Neumann pro Ústav nezávislé žurnalistiky 

 

Zdroje: