Zpět na články

Má pirátská touha po transparentnosti vůbec hranice?

Pirátská strana plánuje vybírat své případné nominanty do vlády po příštích volbách do sněmovny nezvykle otevřeným a transparentním způsobem. Jak to bude fungovat a jaké požadavky by měli kandidáti na ministry splňovat? A jak máme přístup Pirátů chápat a co o nich vypovídá?

Cesta, kterou se Piráti vydávají, není jednoduchá, jejich přístup je na první pohled nezvyklý a provokující Cesta, kterou se Piráti vydávají, není jednoduchá, jejich přístup je na první pohled nezvyklý a provokující, zdroj: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

Piráti se chystají uspořádat výběrové řízení na své ministerské kandidáty. Přesněji řečeno, připravují se na situaci, kdy se po příštích sněmovních volbách mohou stát součástí vlády, a chtějí proto mít předem sestavený vládní tým, který bude transparentně vybrán a jehož členové budou splňovat určitá dopředu daná kritéria.

Na jejich fóru je tak k dispozici dokument, který aktuálně projednávají a který upravuje, jak by výběr nominantů na vládní posty měl vypadat. Celá myšlenka může sice vzbuzovat jisté rozpaky, v případě Pirátů však nejde o nic nového. Podobná výběrová řízení na různé funkce pořádali už v minulosti a vypisují je neustále.

V případě ministrů je pak logické, že chtějí předejít situaci, že by ve vládě selhali kvůli svým zástupcům, u nichž by se ukázalo, že nezvládají některý z aspektů této funkce. Takový debakl by v krajním případě mohl ohrozit i budoucnost a působení Pirátské strany ve vysoké politice jako takové. Dříve už na tomto problému ztroskotala nejedna strana, namátkou třeba Zelení či Věci veřejné.

Piráti nechtějí dopadnout stejně a rovněž nechtějí, aby se jejich kandidáti na ministry a ministryně odněkud jen tak zjevili. Podobně jako v jiných případech kladou velký důraz na proceduru, která místy může působit poněkud složitě a nepřehledně, ale pokud se v ní orientují samotní členové strany a dovedou se s ní ztotožnit a zpětně vysvětlit, jak se stalo, že toho či onoho člověka strana navrhla do čela konkrétního rezortu, není to problém. Naopak: při výběru ministrů v řadě partají je potíž v tom, že vůbec není jasné, jak se stalo, že politická strana dotyčného na šéfa určitého rezortu navrhla.

Lze to brát jako vnitřní záležitost jednotlivých stran, a pokud dosadí do funkce někoho, kdo ji hrubě nezvládá, pravděpodobně se to někde projeví a dané uskupení by za to případně mělo zaplatit ve volbách (respektive voliči by měli být natolik uvědomělí, aby to při svém rozhodování zohlednili). Přesto by trochu více transparentnosti a nějaká vodítka, proč se ten či onen ministrem stal, byla v mnoha případech celkem užitečná.

Vyvažování vlivu vnitrostranických frakcí a skupin

Na základě čeho byl například před více než rokem na ministra kultury navržen tehdejší primátor Olomouce Antonín Staněk? Proč ho měl nahradit zrovna Michal Šmarda? Podobným způsobem by bylo možné se ptát i v případě dalších jmen. Samozřejmě i v jiných politických subjektech - snad s výjimkou hnutí ANO - se o kandidátech na ministry vede alespoň nějaká diskuze v užším, případně v širším vedení strany. A neděje se to, že se ministrem stane někdo, koho si vybere a odněkud vytáhne předseda partaje.

I tak je ale celá věc zahalena hustou mlhou a kritéria výběru často vůbec nejsou zřejmá. Ke slovu pak přicházejí důvody spíše vnitrostranické, vyvažování vlivu různých stranických frakcí, skupin a regionů, než jakékoli jiné, které související s konkrétním rezortem a schopnostmi danou stranu a její program ve vládě zastupovat. Přičemž se běžně stává, že před volbami se v mnoha případech nedá ani odhadnout, koho strany do čela jednotlivých ministerstev nominují.

Piráti se v tomto ohledu snaží být výrazně transparentnější a průběh i kritéria výběru kandidátů na ministerské posty nezatajují. Ve výsledku se snaží skloubit to, aby volba nominantů do čela rezortů nebyla odtržená od členské základny a nedělo se, že se ministrem stane někdo jen na základě vůle předsedy či úzkého stranického vedení.

Chtějí, aby se straníci se svými ministry co nejvíce ztotožňovali a brali je za své. Zároveň si uvědomují, že ještě více musí být s jednotlivými členy vládního týmu v souladu celostátní lídr hnutí, který v posledku nese za volební výsledek a následné vyjednávání o vládě největší odpovědnost.

Podle zmíněného dokumentu Pirátů musí kandidát na ministra získat nominaci od republikového předsednictva, republikového výboru nebo skupiny členů s tím, že republikové předsednictvo má své nominace už na začátku konzultovat s příslušným rezortním týmem. Následně má k nominacím zaujmout stanovisko celostátní lídr, který by měl vyhodnotit připravenost kandidátů podle předem daných kritérií na základě osobních setkání a konzultací s nominačním a rezortním týmem. Nakonec pak členy vládního týmu, kteří přicházejí v úvahu na posty ministrů, má zvolit celostátní fórum.

Tímto způsobem se dá dosáhnout toho, že členové vládního týmu budou vybráni jak s ohledem na vedení strany, respektive aktivnější část partaje, která má nejvíce politických zkušeností, přitom však široká členská základna nejen že nebude odstrčena, ale dokonce ji zůstane poslední slovo v tom, kdo se kandidátem na ministra stane.

Specifická a široce pojatá odbornost

Klíčová jsou pak kritéria a požadavky, na jejichž základě Piráti chtějí své kandidáty na ministry vybírat. Na jedné straně sice kladou velký důraz na odbornost v úzkém slova smyslu - na znalost jednotlivých rezortů, připravenou vizi a plán, co s nimi dělat, na kompetenci v daném oboru. Ovšem stejně tak je pro ně důležitá i "schopnost prosazovat politický program a prezentovat výsledky", "zkušenost s vedením projektů a lidí a dotahování věcí do konce" nebo "kvalitní rétorické vystupování, přesvědčivá argumentace a prezentace programu Pirátů" a různé další dovednosti a předpoklady.

Odbornost, kterou Piráti požadují, je tak relativně široká a specifická. Zásadní je především to, aby dotyčný měl takové znalosti, schopnosti a přípravu, aby zvládl vykonávat funkci ministra. A nejde ani výlučně o formální vzdělání, stejně tak ho mohou nahradit zkušenosti z praxe.

Samozřejmě je otázka, do jaké míry by partaj jako Piráti měla být, co se týče nominací na ministry, otevřená odborníkům zvenčí. O členství ve vládním týmu Pirátské strany mohou usilovat i oni, byť v dokumentu nalezneme požadavky jako "znalost programu Pirátů v rezortu" nebo zmíněnou "přesvědčivou argumentaci a prezentaci programu Pirátů".

Aby se však stali kandidáty na ministry, musí si získat důvěru jednak orgánů, které rozhodují o nominaci, a jednak je pak do vládního týmu musí zvolit samotné celostátní fórum. V tomto ohledu tak mají výhodu osobnosti, které v rámci strany již působí, případně se už určitým směrem třeba v poslaneckém klubu Pirátů profilují.

Odbornost, kterou uvedený dokument popisuje, je kromě toho širší než jen čistě formální vzdělání. Takže pokud by se na ministra spravedlnosti hlásil třeba nějaký univerzitní profesor, může například pohořet na čistě praktických dovednostech spojených s rétorikou a prosazováním politického programu. Podobně kdyby se tam přihlásil někdo z ministerstva spravedlnosti, kdo má perfektní znalost daného rezortu a aktérů s ním spojených, jeho hendikepem může být zase to, že si nezíská důvěru pirátské členské základny a nebude přesvědčivě hájit program Pirátů.

Vytěsněné emoce a spoutané subjektivní vnímání

Cesta, kterou se Pirátská strana vydává, není jednoduchá. Její přístup je na první pohled nezvyklý a provokující a může svádět k závěru, že něco takového přece nemůže fungovat. Stejně tak může dráždit vysoká míra transparentnosti a jistý technicistní charakter toho, jak si Piráti počínají. V jejich podání se zdá, že je všechno vykazatelné, měřitelné a popsatelné, což je samozřejmě mýlka.

U samotných členů Pirátské strany tak jako kdekoli jinde budou vždycky hrát roli rozličné faktory, které se v uvedeném dokumentu nevyskytují: sympatie a antipatie, osobní zkušenosti s dotyčným, kdo si co udělal a neudělal, kdo má koho rád a nerad, kdo komu co zazlívá. Pirátský způsob má možná tu chybu, že působí, jako by nic z toho neexistovalo a bylo možné racionalitou, přesnou procedurou a transparentností vše subjektivní překonat a chovat se čistě věcně, což nikdy tak úplně nepůjde.

Tento rys může vést k tomu, že Piráti někdy působí až trochu odosobněle, roboticky a mechanicky a na někoho i pokrytecky. Tváří se, že emocionální a subjektivní rozhodování neexistuje a je možné ho spoutat pravidly a objektivními kritérii, ale i v jejich případě se následně ukazuje, že to není pravda. (Nebyl například jejich vězeňský autobus před sněmovními volbami v roce 2017 především hra na emoce? A nejsou různá gesta, která dělá pražský primátor Zdeněk Hřib, cílená hlavně na emoce části voličů?)

Přesto se zdá být pozitivní, a je to vidět i na výběru kandidátů na ministry, že Piráti chtějí dát svému rozhodování a počínání pevný, věcný základ, který výše uvedené měkké a subjektivní faktory spoutává a brání jim se projevit v plné síle. Takže není tak snadné, aby se ministrem za Pirátskou stranu stal někdo neschopný jen proto, že se s někým kamarádí, protože jasná procedura a kritéria vyžadují přece jen jisté konkrétní zdůvodnění a splnění určitých podmínek, které nelze jen tak obejít.

Způsob, jakým Piráti fungují, není nový. Je jim vlastní snad od samého začátku a zatím se nedá říct, že by se jim v něčem hrubě neosvědčil. Zda přinese pozitivní výsledky při výběru ministerských kandidátů, se teprve ukáže, ale docela dobře se může stát, že i po příštích volbách zůstanou v opozici a svůj vládní tým v čele rezortů neuplatní. Proto musejí být připraveni i na zklamání a negativní emoce s tím spojené.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články