Zpět na články

Město se pod kobližky neudusilo, předpověď se nevyplnila

Stačí drobnost a všechny odhady, prognózy, výhledy a předpovědi si můžeme strčit za klobouk. Pandemie koronaviru toho je jasným příkladem, stejně jako třeba pád Berlínské zdi. A podobných příkladů bychom v minulosti našli víc.

Tak vypadaly ulice New Yorku v 19. století Tak vypadaly ulice New Yorku v 19. století, zdroj: Profimedia.cz

Nic proti prognostikům, nic proti statistikům, nic proti jejich předpovědím. Ale zázračnou křišťálovou kouli nemá nikdo, a proto prognózy de facto vycházejí ze současné situace – když všechno půjde dál jako dosud, za XY let to bude vypadat tak a tak. Ale vždy do toho může zasáhnout něco, s čím nikdo nepočítá.

Američtí experti na dopravu v roce 1890 na tom nebyli jinak. "Do dvaceti let se New York zalkne v koňském hnoji. Ulice jím budou zaplněné do takové výšky, že se stanou neprůjezdnými," předpovídali.

profimedia-0511970542 Možná to dnes zní neuvěřitelně, ale jejich obavy byly vcelku reálné. V 90. letech 19. století koně během jediného roku "poztráceli" v New Yorku úctyhodných 136 tisíc tun koblížků a dopravní chaos s kočáry, drožkami, koněspřežkami a nákladními povozy stále sílil. I kdyby se objem koňského odpadu zvyšoval o pouhá tři procenta ročně, do roku 1910 by jím bylo město zaneřáděné takřka dvojnásobně.

Sajrajt na ulicích tvořil z jedné třetiny otěr z kamenů, z jedné desetiny kovový otěr (například z podkov) a ze šedesáti procent organický materiál – především právě hnůj, moč, ale samozřejmě i rozkládající se mršiny. Majitelé koní se totiž s uhynulými kusy neobtěžovali – nechali je zpravidla prostě ležet přesně tam, kde nebohá zvířata naposledy vydechla.

Auto kdysi znamenalo spásu, dnes je příčinou dalších problémů

Zpočátku si hnůj od města odkupovali farmáři z okolí, ale postupem času jej bylo tolik, že už o něj nikdo nestál – ani zadarmo. Odvážel na proto na městské skládky alespoň z kolejí, aby vůbec mohla koněspřežka projet. To ale nestačilo, nehledě na to, že smrad, špínu a riziko nemocí odvézt nešlo.

Nikdo nevěděl, co s tím, a zdálo se, že se nejhorší obavy vyplní, ale kdesi daleko v Německu jistý Karl Friedrich Benz vymyslel tou dobou něco, co všechny prognózy postavilo na hlavu: automobil. Nový vynález se brzy uchytil i v Americe, kde pak Henry Ford v roce 1903 založil svou Ford Motor Company a od roku 1913 začal na běžícím pásu chrlit auta… no jako na běžícím pásu. Už rok předtím jezdilo New Yorkem nákladních a osobních aut víc než koní, kterým jako dopravnímu prostředku pomalu ale jistě odzvonilo.

Však právě od podnikatele a vizionáře Henryho Forda pochází slavný citát: "Kdybych se býval lidí zeptal, co chtějí, tak by mi odpověděli, že rychlejší koně."

Brouk? Šmejd, co nemá budoucnost

Henry Ford mladší (1917-1987), nejstarší Fordův vnuk a od roku 1945 jeho nástupce ve vedení Ford Motor Company, už přece jenom ve svých předpovědích tak neomylný nebyl. "Tohle auto je chybná konstrukce," prohlásil o "Broukovi" z německé automobilky ve Wolfsburgu. A nebyl ve svém hodnocení sám.

Když po druhé světové válce byla část wolfsburské automobilky v troskách, přemýšlely světové mocnosti, zda se má ve výrobě Brouka pokračovat. Verdikt britské delegace vedené sirem Williamem Rootesem byl jednoznačný: Tohle auto nemá budoucnost, je příliš šeredné, hlučné a technicky zaostalé.

Přesto se již v roce 1946 výroba tohoto modelu obnovila a brzy se ukázalo, že odhad expertů byl úplně mimo: V roce 1953 sjel z výrobního pásu půlmiliontý Volkswagen Brouk, o pouhé dva roky později již miliontý. Celkem jich bylo vyrobeno 21 529 464 kusů, poslední pak v roce 2003 v Mexiku.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články