Zpět na články

Místo otce a matky rodič 1 a 2: Konec světa, nebo jen drobná změna?

Nový francouzský školský zákon, který mimo jiné ve školních formulářích zavádí používání kolonky "rodič 1" a "rodič 2", vzbudil i u nás značný ohlas. Úprava tiskopisů by přitom za normálních okolností nestála ani za řeč. Čím to je? Jak na emoce, které podobné změny vyvolávají, reagovat?

Pouze zlomek rodičů by za běžných okolností měl potřebu řešit, který z nich je oním rodičem 1 a kdo rodičem 2 Pouze zlomek rodičů by za běžných okolností měl potřebu řešit, který z nich je oním rodičem 1 a kdo rodičem 2, zdroj: Profimedia.cz

To, že se ve Francii rozhodli na školních formulářích namísto "matka" a "otec" nově uvádět "rodič 1" a "rodič 2", je ve skutečnosti marginální věc, která by nestála za pozornost. Stejně jako to, že některé letecké společnosti přicházejí s tím, že ve svých rezervačních systémech kromě kolonky "muž" a "žena" uvádějí i další možnosti, jako například "neuvedeno" a "neurčeno". Kromě toho také mění oslovení cestujících tak, aby bylo genderově nevyhraněné.

Dalo by se na to odpovědět, ať je tam možností, kolik chce, a každý ať si vybere tu, která je mu nejbližší. Podobně je lhostejné, co je na školních formulářích. Jsou to jen drobné formální změny, které by za běžných okolností málokdo zaregistroval.

Drtivá většina lidí by zaškrtla jedno ze dvou pohlaví a jen velmi malá část cestujících by si vybrala z dalších nabízených variant. Podobně pouze zlomek rodičů by měl potřebu řešit, který z nich je oním rodičem 1 a kdo rodičem 2. S největší pravděpodobností by si úpravy formulářů ani nevšimli.

Dnes však takové zprávy mají mnohem větší dopad a razanci, než by si zasloužily. Čím to je? Proč právě ony vzbuzují takové emoce? Jan Moláček si z toho ve svém komentáři pro Deník N k novému školskému zákonu ve Francii dělá legraci, když píše, že lidé v poslední době vidí známky konce civilizace na každém rohu.

"Taky jste se kdysi učili, že změna je život? Už to neplatí. Dnes spousta lidí vnímá bezmála každou změnu jako smrt, a to rovnou celé západní civilizace. Předpovědí zániku našeho světa je v poslední době tolik, že už si jeden nestíhá ani dělat čárky. Jezdí teď trojka rovně místo doleva? Točí Na růžku dvanáctku místo desítky? Pohání auta proud místo nafty? Konec, game over," píše Moláček, který v této souvislosti rovněž pojednává o zavedení kolonek "rodič 1" a "rodič 2".

Odbourávání i těch posledních jistot

Jde sice o nadsázku, bohužel není ale příliš daleko od pravdy. A zvlášť silně to platí u změn týkajících se genderu, rodiny a mužských a ženských rolí. V první řadě je dobré zamyslet se nad tím, proč je citlivost na změny, a to zvlášť v této oblasti, u části veřejnosti tak velká. Staly se, zdá se, symbolem odbourávání i těch posledních jistot, které někteří lidé pociťují. Jde většinou o drobnosti, které najednou nabývají na významu a dovedou rozpoutat bouřlivé reakce.

Leckdo zřejmě ani nevěděl, že se při rezervaci letenek vyplňuje pohlaví nebo co bylo na školních formulářích doposud. Ovšem v politickém, společenském a mediálním terénu, ve kterém se nacházíme, všechna tato sdělení mají obrovský dopad na část lidí, která je vnímá jako další potvrzení toho, čeho se obává. A stejně tak představují i politickou munici pro ty, kteří z nich chtějí politicky těžit.

Podobné zprávy symbolizují ztrátu opěrných bodů a jistot. Zkrátka všechno je možné a nelze se spolehnout už ani na to, z čeho si společnost udělala své pilíře a neotřesitelné základy opřené o přirozenost a biologické determinanty. Nezáleží příliš na tom, do jaké míry jim jejich stálost a neměnnost byla dodávána uměle a nakolik byly falešné, protože se posléze ukázalo, že nejsou ani přirozené, ani věčné.

Mnohem podstatnější je uvažovat nad tím, kde brát nové jistoty. Nebo když ne jistoty, tak alespoň něco, čeho se můžeme v dynamickém, rychlém a velmi konkurenčním a na srovnávání zaměřeném světě chytit. Protože něco takového potřebujeme, byť by to bylo postavené zčásti na vodě, fungovalo to jen dočasně a nakonec to nebylo vůbec tak pevné, jak by se zpočátku zdálo. Bez podobných berliček to však půjde jen stěží. A pokud se staré rozpadají a jejich návrat v nezměněné podobě už není možný, protože se toho změnilo a zpochybnilo již příliš mnoho, musíme nalézt jiné.

Rozkolísané a nestabilní opěrné body

Někteří lidé tak mohou mít pocit, že spolehnout se dnes nelze už prakticky na nic: na to, že když se někdo narodí jako muž, mužem i zůstane, že v rodném listě dítěte figuruje otec a matka, že někdo, kdo vypadá jako muž, je mužem i po právní stránce, případně že pokud je někdo mužem po právní stránce, má i mužské pohlavní orgány. Vše je fluidní, upravitelné a špatně uchopitelné. Vše je dovoleno a vše záleží na našem rozhodnutí.

Mnoha lidem to zjevně není příjemné. Mohou dokonce cítit tlak na to, aby se těchto - už značně podemletých - jistot vzdali docela. Kdyby se to všechno dělo v době, kdy jiné opěrné body fungují, možná by to nebylo tak zlé, opak je ale pravdou. Vše, čeho by se dalo přidržet, je jaksi rozkolísané a nestabilní.

Hovoří se o tom, jaká všechna povolání zaniknou vlivem robotů a umělé inteligence. A že už dávno neplatí, že by člověk většinu svého pracovního života strávil u jednoho zaměstnavatele. Spíše se mluví o tom, že bude stále běžnější kromě zaměstnavatele měnit i celý obor a že mladí lidé by měli mít takové dovednosti a schopnosti, které by jim to co nejvíce umožnily.

Staré doznívající koncepty

Důraz na flexibilitu a přizpůsobení se měnícím se podmínkám je výrazně větší než v minulosti. A spolu s tím se stále zvyšují nároky na pracovníky, aby na pracovním trhu obstáli. A hlavně je tady obrovská míra nepředvídatelnosti a nejistoty, kterou je třeba vzít v potaz a která rovněž není moc příjemná. Přitom nejsou v dohledu jakékoli pevné body, o které by se dalo opřít.

Na celospolečenské úrovni nic takového nevidíme. Je proto na každém, aby se s nastalou situací vyrovnal, jak umí - ať už se pokusí přece jen vytvořit si aspoň trochu pevné rodinné zázemí, vybudovat si oslnivou kariéru a finančně se zajistit, nebo se vydá vstříc seberozvoji a osobnímu růstu, či propadne žití ze dne na den a užívání si svobody a možností, které současný svět nabízí, případně sáhne po některé z celé škály sekt a náboženství. Každý si může vybrat svou cestu a usilovat v jejím rámci o vybudování alespoň nějakých životních jistot.

Největší potíž pak nastává u lidí, kteří svoji schopnost přizpůsobit se přicházejícím trendům už vyčerpali a jejich ochota zvykat si na nové je omezená. Změn se obávají a nestojí o ně. Nejsou schopni přijmout to pozitivní i negativní, co současná doba nabízí. Představuje pro ně především stres, nátlak a zátěž.

Podle televizního producenta a zakladatele nové politické strany Jana Šterna není jiného zbytí než se vrátit k osvědčenému vlastenectví, ne nacionalismu, a využít ho jako nástroj, jak občany zapojit do kolektivu a dát jim pocítit, že jsou součástí společnosti a že se s nimi počítá.

Kdoví, jestli vlastenectví, případně nacionalismus nejsou jen staré doznívající koncepty, které z nedostatku jiných zažívají jistý návrat. Možná by bylo načase jít směrem dolů a pěstovat a vytvářet podmínky pro menší místní a lokální komunity, ze kterých by lidé mohli čerpat svoji identitu, jistotu a pocit, že někam patří. Cestu k nim si však v první řadě musí najít sami občané. Třeba by je pak označení "rodič 1" a "rodič 2" nechávalo chladným.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články