Dnes je pátek 19. dubna 2024., Svátek má Rostislav
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Nedoceněný Karaí Pukú: Dobrodruh, vědec a cestovatel Frič

Nedoceněný Karaí Pukú: Dobrodruh, vědec a cestovatel Frič
Alberto Vojtěch Frič v Brazílii (r. 1905) | zdroj: MZV/Rodinný archiv A.V.Friče

Svůj první kaktus si pořídil jako "zbraň", časem ho jeho sbírka opakovaně zavedla do Jižní Ameriky. Odtud legendární cestovatel, Dlouhý lovec, který přežil napadení jaguára, etnograf a spisovatel Alberto Vojtěch Frič přivezl nejen vzácné kaktusy, ale i spoustu materiálů o místních indiánských kmenech i netknuté přírodě. Nedoceněná Fričova osobnost fascinuje dodnes.

"Nebyl jsem nikdy šťastnější a spokojenější, než když jsem se prvně vrátil ze šťastného lovu a vařil si u ohně svůj oběd. Hrál jsem si s malým medvídkem nosálem a poslouchal vypravování indiána, který se všemožně snažil, abych mu rozuměl – pitvořil se a gestikuloval, vyprávěl o lovu a válkách a o pověrách svého kmene. Snad nikdy v životě mi tak nechutnal oběd, jako tehdy, a nevyměnil bych ho ani teď za sebeoficiálnější banket, a tykev hořkého maté je pro mě větší lahůdkou než šampus v ministerském předpokoji."

Autor takových knih jako Indiáni Jižní Ameriky, O kaktech a jejich narkotických účincích, Dlouhý lovec, Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič (1882 – 1944) přišel na svět 8. září 1882 coby druhý syn náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče a Rosalie Švagrovské. Narodil se do rodiny proslulé poněkud excentrickými osobnostmi. Strýc J. V. Frič, známý bojovník proti monarchii, byl vůdčí osobností povstání roku 1848, o světoběžníkovi Maxi Švagrovském se v rodině raději nemluvilo. Antonín Frič řediteloval Národnímu muzeu, průmyslník Josef zakládal Ondřejovskou hvězdárnu. K příbuzným patřil i Martin Frič, filmový režisér.

A jak se Alberto (španělsky Vojtěch pro odlišení od otce) dostal ke kaktusům? Tak trochu kuriózně. Svůj první exemplář si zapůjčil v pražském zahradnictví s úmyslem nastražit jej na celníka, hlídkujícího u městských hradeb. Často Friče prohlížel, nepašuje-li do města tehdy zakázané potraviny, zvláště vejce. Pichlavá rostlina byla uložena do papírového pytlíku, do něhož si celník jako obvykle s chutí bouchnul. Kaktus úspěšně splnil svůj úkol, byl odložen na okno a zapomenut.

Až do doby, než vykvetl překrásným květem. Frič byl uchvácen: "Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…"

Nadšený mladík se stal horlivým sběratelem a odborníkem na tehdejší dobu málo známé rostliny. Dopisoval si se zahraničními experty, byl zván na botanické kongresy. Svůj skleník zaplnil unikátní sbírkou kaktusů. Když mu za silných únorových mrazů roku 1899 pomrzla celá jeho unikátní sbírka, rozhodl se obstarat si nové exempláře vlastnoručně.

Muž, který přežil objetí jaguára

Chvíli trvalo, než rodiče souhlasili, nakonec však vyrazil v květnu 1901 rovnou do Brazílie. Dalších výprav, převážně jihoamerických, uskutečnil ještě sedm. Sbíral vzácné kaktusy, materiály o neznámých indiánských kmenech, pouštěl se do dosud neprobádaných končin.

Hned první expedice, kterou musel předčasně ukončit, málem stála Friče život. V pralese byl překvapen jaguárem. Stihl sice vystřelit, ale šelma měla ještě dost síly. Mladík musel pouze s nožem bojovat o holý život. Nakonec jaguára zabil, byl však těžce zraněn a léčen indiány. U nich měl teď jako "muž, který přežil objetí jaguára", vyhráno. Domorodci mu projevovali až posvátnou úctu, což mu následně otevřelo dveře tam, kam by se jiný nedostal.

Na další dvouleté výpravě (1903 – 1905) prozkoumal tok řeky Pilcomayo a nalezl hrob španělského geodeta Ibarrety. Ovšem především se - oženil. Po indiánském způsobu s dívkou jménem Černá kachna (Loray). Ze svazku vzešla dcera Hermína, ovšem Frič musel odjet ještě před jejím narozením. Ustanovil pro ni však opatrovníka, svého přítele náčelníka Magpiotu, který děvče vychoval.

Nemocný indiánský host

Třetí cesta v roce 1906 přinesa nové kaktusy i objevenou pozůstalost po záhadně zmizelém italském fotografovi Boggianim. A navíc indiána v Praze. U Čamakoků se totiž rozmohla neznámá choroba, likvidující celý kmen. Po neúspěchu jihoamerických lékařů odvezl Frič mladíka ze starého náčelnického rodu jménem Čerwuiš Piošád Mendoza s sebou domů. Tam záhadu trochu mimoděk vyřešil student parazitologie, který si v očekávání nových objevů vyžádal od slavného cestovatele vzorek - stolice. Frič vyhověl, a přidal i indiánskou, v níž student objevil střevního parazita měchovce. Úspěšnou léčbou se ukázalo podávání silného projímadla.

Červíček, jak indiánského hosta v Čechách familiárně nazývali, prožil za rok svého pobytu nejedno dobrodružství, občas i humorného rázu. Svezl se vlakem, popíjel české pivo U Fleků, prvně uviděl sníh či kominíka, a popral se četníky, považujíc je za nepřátelský kmen. "Čerwuiš prvně viděl poschoďové domy a upřímně se divil tomu, proč běloši stavějí jednu vesnici na druhou, když je kolem ještě tolik volného místa. Jeho pozorovací talent byl úžasný a logika neúprosná. Nějaký čas vzdoroval šatům a společenskému stolování, ale než jsme dojeli do Buenos Aires, vše výborně odkoukal." Mnohá významná osoba té přišla tehdy díky němu o knoflíky, které indián pokládal za velké bohatství.

Doma ovšem Červíčkovi nechtěli uvěřit jeho zážitky, a považovali ho za mluvku. A Frič měl v Čechách podobné problémy: "Mně se stalo totéž po návratu domů: měl jsem sbírku těch nejpodivnějších věcí na důkaz svých slov, a přece o mně pochybovali. Ten? Kdoví jestli vůbec nějaké indiány viděl! Nakoupil někde pár suvenýrů a cizí obrázky a teď nás bude omračovat svými rozumy!" Čerwuiš zemřel až v roce 1967 a svůj věčný sen sní na malém hřbitůvku poblíž Puerto Diana.

Příhody slavného indiána začaly vycházet na pokračování v Pestrém týdnu ve válečném létě 1943, leč nedostatek papíru a následně Fričova smrt je předčasně ukončily. Čtenáři si je mohli přečíst až v roce 1993, kdy spatřily světlo světa dík snaze Fričových potomků (ano, Alberto neměl pouze indiánskou manželku, po návratu ze své páté jihoamerické cesty se oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Vojtěcha). A letos vyšel Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu dokonce už počtvrté.

Jako mezi svými

Novodobé putování po Červíčkových stopách mělo ovšem nečekanou dohru. Roku 2000 objevila dvojice českých filmařů stařičkou dceru Dlouhého lovce Hermínu (1905 – 2009). Snad celý život čekala, že se objeví její ztracení příbuzní, a proto se dožila tak vysokého věku, jak věří její blízcí. Čeští a paraguayští Fričové se setkali po téměř sto letech! Vnuk Rodolfo napsal o svém dědečkovi Indiánskou knížku, a projekt Checomacoco ("čeští Čamakokové") dnes pomáhá Fričovým indiánským příbuzným, žijícím na horním toku řeky Paraguay.

Činnost Lovce kaktusů však nezahrnovala jen sběr vzácných sukulentů. Nezdolný Frič sestavil slovníky šestatřiceti indiánských kmenů, dovezl stovky fotografií a množství etnografického materiálu. Mezi indiány se ovšem cítil lépe než v klasické společnosti. "Kde bych se byl nadál, že právě v této zemi najdu to, co jsem marně všude hledal – přátelství," řeklo Frič v roce 1911 na své přednášce v Chacu. "Že mezi těmito divochy, o nichž se vypravují horší věci, než s kterými se potkáváme v jejich vlastní syrové mytologii, že mezi nimi potkám uvolněné rozesmáté tváře a dobrácky vtipkující starce, že já, cizinec s jinou pletí, nepochopitelným jazykem a zvyky budu přijat tak upřímně do jejich středu, a co víc – že se mezi nimi budu cítit jako mezi svými..."

Podobnými názory, přímočarým vystupováním a kritikou politické scény si nadělal nepřátele i za první republiky, a tak jej nečekal plánovaný post velvyslance v Jižní Americe, ale ústraní vily Božínky, kde se věnoval milovaným kaktusům a botanickým experimentům.

Dlouhý lovec, kterému nedali kurare

V době války přechovával ve svých sklenících zbraně. A odmítal nacistům poskytovat výsledky svého bádání. Slavná je historka s Hitlerovým kaktusem. "Před válkou byl u nás roku 1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to reagoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božínce zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: 'Tak pánové by se rádi podívali na Rebucii Adolf Hitler? Tak to je pěknej schour, pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne.'" (Karel Crkal: Lovec kaktusů, 1983). A pak jim ukázal obrovský kaktus Einstein.

Odmítal opouštět byt a ostříhat si vlasy a vousy. Prý až okupanti odejdou. Toho se už ale nedočkal. V roce 1944 se škrábl o rezavý hřebík a onemocněl tetanem. Naléhal na doktory, aby mu aplikovali jed kurare, indiány užívaný v podobných případech. Lékaři však zůstali u standardní léčby, a tak Dlouhý lovec 4. prosince 1944 zemřel v nemocnici na Bulovce. Pohřben je na lesním hřbitůvku u motolského krematoria.

Mnoho Fričových prací se ztratilo, plánované souborné dílo nikdy nevyšlo. Košířská vila Božínka byla včetně skleníků zbourána bez povšimnutí veřejnosti v roce 2005. Přes množství znalostí i unikátních objevů nedošel Frič zdaleka takového uznání, jakého by si zasloužil. Ale snad by ho to ani nemrzelo. Uznání nebylo totiž tím, po čem jeho duše prahla.

Zdroje:
Vlastní