Minulý pátek se u nás konala už sedmá stávka za klima, kterou pořádají středoškoláci z Fridays for Future. Stěžují si, že jejich apely zůstávají bez odezvy, proto ve stávkách pokračují. První z nich se uskutečnila v březnu, takže je organizují již bezmála tři čtvrtě roku. Tentokrát to bylo ve více než deseti městech po České republice.

Středoškoláci v pozvánce na páteční stávku s odkazem na Mezivládní panel pro změny klimatu upozorňují: "Podle IPCC bychom měli dosáhnout uzavření všech uhelných elektráren do roku 2030, pokud chceme oteplení udržet pod 1,5 stupni Celsia. Navzdory změně komunikační strategie některých politiků je stále zřejmé, že jejich jednání nekoresponduje s těmito fakty. Je tedy třeba dál apelovat a upozorňovat na opomíjený problém změn klimatu. Pokud chceme dosáhnout co nejlepšího výsledku jejich jednání, budeme muset i nadále vyvíjet tlak na politiky a další zodpovědné aktéry."

Snaha středoškoláků může působit skoro až umanutě. A dokonce to vypadá, že se chytili do pasti, která spočívá v tom, že čím jsou úspěšnější a čím většího povědomí o svých protestech a změně klimatu ve společnosti dosáhli, tím méně někoho zajímají. Zkrátka a dobře, stávky za klima už trochu zevšedněly.

Přesto platí, že ve srovnání se stavem před několika málo lety se zájem o klimatickou změnu v českém prostředí skokově navýšil, a to i jejich zásluhou. Hovořit o opomíjeném tématu se proto zdá být přehnané. Opomíjené je možná z hlediska konkrétních opatření a činů, které studenti z Fridays for Future vyžadují od politiků.

Širší souvislosti zvažovaných kroků

Ovšem nelze říct, že by se o změně klimatu málo psalo a mluvilo. I přispěním pátečních stávek středoškoláků se z ní stalo téma, které poutá nebývalou pozornost a je spojeno se značnou mírou emocí. Samozřejmě, zájem o ni by mohl být i větší, ale potíž je spíš v tom, jakým způsobem se debata o klimatické změně vede, než že by tato problematika byla opomíjená.

Spoustu prostoru tak zabírají například debaty kolem Grety Thunbergové, tónu jejích projevů a všemožných podrobností spjatých s její osobou a cestami po světě. Mnohem méně pozornosti se už potom věnuje věcnému rozebírání konkrétní podoby a širším souvislostem různých zvažovaných kroků a návrhů, které mají zajistit, aby oteplení planety zůstalo pod 1,5 stupně Celsia.

Pokud se v českém kontextu hovoří třeba o nutnosti uzavřít uhelnou elektrárnu Počerady, kterou skupina ČEZ plánuje prodat společnosti Severní energetická Pavla Tykače, bylo by dobré debatovat o tom, co by její uzavření přesně znamenalo. Kolik by to stálo ČEZ? Zaplatil by to stát? Nebo by to šlo na úkor jeho akcionářů – tedy nejenom státu, ale i těch ostatních, menšinových?

A kdyby do roku 2030 ukončily činnost všechny uhelné elektrárny, jak velký výpadek vyrobené elektrické energie by z toho vyplynul? Kdo by zaručil, že by se vlivem toho nezvýšila cena elektrické energie? Opět stát? Kolik prostředků by to stálo? Jakými zdroji by se elektřina z uhelných elektráren nahradila?

Jestliže zaznívá, že až třetinu elektrické energie v České republice by v dohledné době mohly vyrábět větrné elektrárny, je třeba diskutovat o tom, jaké investice by to vyžadovalo, jaké výhody či nevýhody by to mělo nebo jaké předpoklady by musely být splněné, aby to fungovalo, případně v čem je to schůdnější než například nové bloky jaderných elektráren. A čím konkrétněji vedené a podložené čísly takové debaty budou, tím lépe.

Přirozený spojenec protestujících středoškoláků

Podobně když se říká, že bychom se do roku 2030 mohli zbavit uhelných elektráren za předpokladu souběžného rozvoje úspor a obnovitelných zdrojů, je nutné podrobně nastínit, jak by to vypadalo. A pokud by šlo o politické rozhodnutí učiněné vládou, jaké zatížení pro státní rozpočet by představovalo? Nepřišel by stát kvůli tomu o své příjmy plynoucí ze společnosti ČEZ? Nemusel by navíc platit ušlé zisky i jejím dalším akcionářům? Nežádalo by si to ještě další finanční prostředky? Nebo by na tom naopak všichni vydělali?

A proč se vůbec soukromý kapitál v mnohem větší míře sám nehrne do obnovitelných zdrojů? Proč do nich více neinvestuje? V čem je problém? Není to rentabilní? Nebo tomu brání něco jiného? O tom by se mělo mnohem víc mluvit než se zabývat tím, jakou lodí kam pluje Greta Thunbergová, kolik produkuje plastového odpadu či řešit její psychický stav a poruchu, kterou trpí.

Kromě toho u nás také chybí politická síla, která by byla přirozeným spojencem a oporou protestujících středoškoláků z Fridays for Future a celého klimatického hnutí. Je nasnadě, aby jí byla Strana zelených, která ale působí mrtvolným dojmem a nezdá se, že by vyvíjela sebemenší snahu chopit se tématu klimatické změny s nějakou výraznější razancí a energií.

Přitom by o sobě mohla dát daleko více vědět, stát se hlavní politickou entitou, která se touto problematikou zabývá, a díky tomu k sobě přitáhnout voliče a možná i znovu překročit pět procent a dostat se zase do Poslanecké sněmovny. A i kdyby tohle nedokázala, aspoň by stanula na čele klimatického hnutí a byla ve středu dění.

Nová příležitost pro poškozenou značku

Zajímavá je v tomto kontextu ohlášená kandidatura Anny Gümplové, která působí v občanském hnutí Limity jsme my, je spoluorganizátorkou Klimakempu a byla také členkou předsednictva Federace mladých evropských zelených, na spolupředsedkyni Zelených na stranickém sjezdu. Ten se má konat v lednu v Ústí nad Labem a strana si má na něm nově zvolit do svého vedení dva spolupředsedy opačného pohlaví.

Gümplová, která se rovněž podílela na nedávné výzvě Konec stagnace, jejímž cílem bylo rozproudit debatu o budoucnosti zelené politiky u nás a která přišla se šesti scénáři, kam by se mohla ubírat, chce, aby Strana zelených připravila plán Green New Deal pro Česko a kandidovala s ním v příštích sněmovních volbách.

"Miliony lidí s ním nebudou souhlasit, desetitisíce se ho budou bát, stovky proti němu povedou intenzivní kampaň, ale každý, kdo půjde k volebním urnám v roce 2021, musí vědět: Zelení mají Plán. A ten Plán musí řešit nejen výstup z fosilních paliv a revoluci v energetice, ale vše, co s tím souvisí – změnu dopravní politiky, odpadového hospodářství, reformu zemědělství a v neposlední řadě spravedlivou transformaci české ekonomiky. Moc dobře totiž víme, že změny klimatu nejvíce dopadnou na ty nejchudší a nejzranitelnější z nás. Proto zelená politika nemůže řešit pouze změny klimatu, ale taky předcházet sociálním a ekonomickým nerovnostem ve společnosti," píše Gümplová na svém webu.

Podle ní se Zelení už deset let vymlouvají na poškozenou značku, ta však nyní může opět získávat na ceně. Kandidátka na spolupředsedkyni Strany zelených tvrdí, že nikdo jiný nemůže být tak autentickým nositelem nejdůležitějšího politického tématu dneška – globální klimatické krize. Zdůrazňuje, že Zelení musí přesvědčit ty, kterým osud planety a lidí na ní není lhostejný, že nikdo jiný nemá tak dobrý plán, jak situaci řešit.

Z výše uvedeného není jasné, co přesně by Green New Deal pro Česko měl obsahovat. To málo, co Gümplová zmiňuje, svědčí o tom, že jeho cílem by nebylo zavděčit se všem a velké množství lidí by s ním zřejmě nesouhlasilo. Přesto by se musel vyrovnat s takovými základními otázkami, jako je způsob jeho financování, aby ho ve výsledku neplatily v cenách elektrické energie či ze svých daní právě ty miliony lidí, které by ho odmítaly.

Srozumitelný, přesvědčivý a realizovatelný plán, s jehož pomocí by se Strana zelených mohla ve veřejném prostoru prezentovat a znovu získat tvář a být uchopitelná, je tím, co straně schází. Jestli se Zeleným něco takového povede a chytí druhý dech, nezáleží jen na Gümplové. V první řadě musí potlačit vnitřní rozpory a vybudit v sobě co nejvíce energie. Šance, kterou dnes mají, je možná poslední. Pokud ji nevyužijí, chopí se jí dost možná někdo jiný.