Zpět na články

Od zákazu volného pohybu psů k novodobé říši usměvavých bonzáků

Jen co bude zregulujeme volný pohyb psů po ulicích, bude třeba něco udělat s volně pobíhajícími dětmi a důchodci, kteří na lavičkách zabírají místo kompostérům, poeziomatům a dalším vysoce interurbanistickým záležitostem. 

Ilustrační snímek Ilustrační snímek, zdroj: Profimedia.cz

Praha by měla vykročit ve stopách takových světových metropolí, jako je například Brno, Ostrava nebo Letná. Jak vyplynulo z magistrátní tiskové zprávy, hlavní město plánuje zcela zakázat volné pobíhání psů po ulicích.

V parcích budou vymezeny prostory, kde se psi mohou volně proběhnout, nesmí přitom ale překročit rychlost patnáct kilometrů v hodině, nesmějí štěknout hlasitěji, než co poeziomat zaševelí nebo pouliční piano břinkne.

K významnému pokusu proměnit Prahu tak, aby co nejvíc připomínala spořádanou střediskovou obec podle vzoru roku 1981 nám dopomáhej mlčenlivá primátorka a občanské spolky s názvy jako Žít Prahu jinak, Praha sobě atd.

Aby nedošlo k omylu: Opravdu se domnívám, že po ulicích psi nemají volně pobíhat. Je to nebezpečné přinejmenším pro psy samotné.

Kdyby autoři návrhu psího vodítkového zákona argumentovali takto, nejspíš bych s nimi v zásadě souhlasil. Používají ale úplně jinou argumentaci. Pejskaři prostě nezapadají do jejich konceptu života v metropoli, ve kterém není místo na nic, co nestačí jejich vysoce estetickým, geometrickým a teologickým měřítkům.

Regulátoři a vylepšovači městského prostoru připomínají hrdinu knihy Spolčení hlupců Ignácia J. Reillyho. Jsou vysoce přesvědčení o správnosti svých představ a své okolí považují za poněkud méněcenné stádo, které by se bez správného vedení nejspíš do roka a do dne vrátilo k prvobytně pospolnému způsobu života.

Občanská sdružení, která stojí za většinou sociálně inženýrských zásahů do veřejného prostoru, mají cosi společného: Stojí za nimi lidé, kteří se v Praze nenarodili a nikdy s ní nesrostli.

Různorodost je děsí svou nepřehledností a tak se ji snaží vměstnat do přesně vymezených pravidel. Plán na rozvoj Prahy prostřednictvím kompostérů na bioodpad do každého dvora není ničím jiným než touhou po tom, aby u každého prahu bylo hnojiště stejně, jak tomu je v rodných vískách samorostlých urbanistů.

Snaha rozparcelovat veřejný prostor, vymezit, co je v něm všechno povoleno (všimněme si - oni nezakazují, oni povolují, a v tom je velký rozdíl'), není ničím jiným než snahou vytvořit Potěmkinovu vesnici, v níž je barevnost a rozdílnost vymezená systémem vyhlášek a nařízení.

To vše se pak vydává za komunitní, otevřené, transparentní a nejsluníčkovatější na celém světě nebo aspoň na východ od Nového Strašecí.

Celé to má jednu chybu. Vkus marginální skupinky lidí se vnucuje většině, přičemž kdo není odpovídajícím způsobem nadšen nebo snad dokonce nesouhlasí, je označen za nekulturního hulváta a plebs, který se změní v lumpenproletariát.

Je v tom cosi totalitního. Neříkají, co je zakázáno, ale co je povoleno. Nestačí souhlasit, je třeba se aktivně podílet.

Jak takový aktivní podíl vypadá, si můžete zajít prohlédnout třeba na Prahu 7. Tamní aktivní občané se zcela běžně zabývají udavačstvím. Někdo špatně zaparkoval auto - stačí napsat vedení radnice, které je permanentně na sociálních sítích, a auto je obratem odtaženo. Někdo po psovi neuklidil bobek - na sociálních sítích se obratem objeví jméno, adresa a telefon, aby se dal bombardovat pohoršenými zprávami.

Poptávka je taky po "sousedských hlídkách", které budou aktivně upozorňovat na nešvary, což je disciplína, která se v Česku historicky těší velké popularitě.

Touha po tomto druhu svazáctví je každopádně právě v kurzu a nezbývá než ji respektovat. Proto tedy pojďme oslovit své zastupitele a nenechat je zůstat stát v půli cesty. Nechť se malé děti volně pohybují jen ve vymezených prostorách, jinde ať je rodiče vozí v kočárcích nebo mají na nějakém řemenu. Hlavně ať se nepletou pod nohy a neobtěžují svým řevem.

Lavičky rozdělme na pro nezadané, pro páry a konečně pro důchodce. Agresivní matky nechť mají pro sebe vyhrazenou část veřejné dopravy a také časy, kdy jim bude povoleno chodit na úřady a do obchodů. Na plnění všech těchto vylepšení nechť dozírá systém domovních, uličních a blokových důvěrníků.

Bude to krásný nový svět, plný nadšených usměvavých bonzáků. Nikoho dalšího na ulicích pulsujícího velkoměsta neuvidíte prostě proto, že nikdo jiný nebude vycházet nebo se odstěhuje i se svými dětmi, psy a názorem, že žít ve světě, kde se může dělat jen to, co je povolené, za to prostě nestojí. 

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články