Zpět na články

Operace Potash a pohnutý osud Oldřicha Pelce

Pětasedmdesát let uplynulo letos na jaře od seskoku čtyřčlenné posádky výsadkové skupiny Potash. Zástupcem velitele byl rotný Oldřich Pelc, rodák z východočeské Chocně.

Ilustrační snímek Ilustrační snímek, zdroj: Profimedia.cz

Potash byl jedním z osmi naplánovaných paradesantních výsadků, které na území protektorátu vyslal v rámci tzv. třetí operační vlny na jaře 1944 II. odbor Ministerstva národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Čtyři české (Barium, Calcium, Chalk, Sulphur) a čtyři moravské (Carbon, Clay, Potash, Spelter) desanty čekaly obdobné úkoly - navázat kontakt s domácím odbojem, shromažďovat informace o činnosti nepřítele a udržovat prostřednictvím radiových stanic spojení s Londýnem.

Číšník a stavbyvedoucí vojákem

Zástupcem velitele výsadku Potash byl Oldřich Pelc, narozený 14. listopadu 1908 do rozvětvené rodiny vlakvedoucího Antonína Pelce v Chocni. Armádní kariéře budoucího výsadkáře mnohé nenasvědčovalo: po školní docházce a praxi stavebního asistenta zastával Oldřich post stavbyvedoucího v hlavním městě, krátce stihl i číšnické zaměstnání.

Když však v roce 1930 narukoval, život vojenský se mu zalíbil. U hraničářů v Žamberku byl už desátníkem, leč v roce 1933 znovu obyčejným vojínem. Inu, "nedovolené opuštění útvaru" a týdenní pobyt u přítelkyně se jen tak nepromíjejí. Výsledkem byla degradace plus propuštění z armády.

Pelc byl nucen se přeorientovat. V Praze dělal garážmistra, poté učitele tenisu, dokonce soukromého instruktora Vlasty Buriana. Však také ve filmech občas statoval. Během mobilizace se opět ocitl u hraničářů, v květnu 1939 byl zadržen českou protektorátní policií "za příživnictví". Čekala ho deportace do pracovního tábora v Linci, odkud úspěšně uprchl již v září téhož roku. Po trase Jugoslávie, Řecko, Sýrie doputoval až do jihofrancouzského Agde. Zde byl zařazen k 1. pěšímu pluku, s nímž se zúčastnil bojů o Francii.

V Agde na pobřeží Středozemního moře se v letech 1939-40 formovalo československé zahraniční vojsko, kam Čechoslováci po okupaci přicházeli z Polska či tzv. balkánskou cestou. První pěší pluk vznikl v říjnu 1939. Prošel jím například armádní generál Tomáš Sedláček, několikanásobný mistr Československa a vicemistr světa v boxu Vilda Jakš a mnozí další. Po porážce Francie byli zdejší vojáci většinou odesláni do Británie.

V červenci 1940 vstoupil na anglickou půdu i Pelc. Již podruhé v životě tu byl degradován na vojína, dokonce kvůli stejnému přestupku - choceňský rodák opět nedovoleně opustil jednotku, tentokrát na dva týdny. Po nějaký čas dělal zbrojíře, četařskou hodnost však nakonec získal zpět. Leden 1943 až únor 1944 pak byly ve znamení přípravy operace Potash. Oldřich absolvoval kurz sabotážní, spojovací, konspirační i tělovýchovný. A samozřejmě parakurz. Poté očekával v Itálii rozkaz k zahájení akce.

V noci ze 4. na 5. května 1944 vysadil letoun Halifax s australskou posádkou členy Potashe (a Spelteru) nad československým územím. Nedaleko Ostraty u Slušovic seskočil velitel operace Potash nadporučík Jan Bartejs, zástupce velitele rotný Oldřich Pelc, první radiotelegrafista četař asp. Josef Machovský plus rotný Stanislav Zuvač, druhý radiotelegrafista. Pro spojení s Londýnem byli vybaveni radiostanicí Míla.

Rozprášený Potash

Seskok byl v pořádku, Stanislav Zuvač si však při ukrývání výstroje poranil nožem tepnu na zápěstí. Provizorně ošetřen vyrazil s ostatními směrem na Vsetín k první ze záchytných adres. Druhého dne narazila skupina u obce Držková na domkáře Hrušku, konfidenta gestapa, který přislíbil pomoc. Zavedl muže do lesního úkrytu - a šel pro gestapo. V následné přestřelce sice Pelc zneškodnil tři Němce, sám však byl střelen do ruky. Rozprášený Potash zanechal při útěku na místě veškeré vybavení i s radiostanicí a členové museli pokračovat každý zvlášť.

Pelc se marně snažil o kontakt ve Vizovicích, pomohl mu až 10. května Josef Šimonovič z Rakové. U něj se zraněný výsadkář vyléčil a později navázal přes Jaroslava Šperla ze skupiny Carbon opětovný kontakt s kolegou Bartejsem z Potashe. Machovského ani Bartejse nepřijali na záchytné adrese v Zarazicích, odešli tedy na čas na Slovensko, po návratu se ale rozdělili i oni dva. Nemocný Machovský setrval do konce války v Podivíně, Bartejs se úspěšně spojil s Oldřichem Pelcem.

Nejhůře dopadl poraněný Stanislav Zuvač. Na Vsetínsku narazil na učitele Mikulu, který ho prozradil gestapu. Zuvač byl donucen k radiové protihře s Londýnem pod krycím jménem Moldau (Vltava). Pokoušel se sice o zdržovací taktiku, přesto gestapo získalo šifrovací klíč. Nikoliv však tzv. rádiovou pojistku, a zatčený tak mohl dát ve falešném vysílání vědět, že není všechno v pořádku. V prosinci 1944 ukončila neúspěšná Moldau činnost. Rotný Zuvač byl transportován do koncentračního tábora Flossenbürg, kde setrval do osvobození.

Zbytek Potashe, vybavený potřebným materiálem od skupiny Carbon, operoval v okolí Slavkova. Po sabotážích na železnici a v německých objektech se na konci války spojil se sovětskými oddíly.

A další osudy všech protagonistů? Jan Bartejs byl po roce 1948 propuštěn z armády, vězněn v tzv. Domečku a poslán na dva roky do jáchymovských dolů. Jako pomocného dělníka v rodné Třebíči jej pravidelně navštěvovala StB, následkem podlomeného zdraví zemřel v roce 1963. Josef Machovský byl zatčen NKVD při osvobození Podivína Rudou armádou a obviněn ze špionáže pro Angličany. Po propuštění sloužil v Plzni, poté nastoupil do ostravských dolů, v roce 1952 strávil čtyři měsíce ve vazbě. V osmašedesátém krátce emigroval, ale vrátil se. Zemřel v břeclavském domově důchodců v roce 1991. Stanislava Zuvače osvobodili Američané při pochodu do Dachau. I on byl v padesátých letech bez udání důvodu zadržen, ve vazbě naštěstí strávil pouhých několik týdnů. Zemřel roku 1962 v Praze.

Oldřicha Pelce bychom po válce nalezli nejprve v armádě, posléze coby styčného důstojníka v řadách policie. Již v březnu 1948 uprchl spolu s manželkou, a to až na australský kontinent. Doma byl zatím po útěku již potřetí degradován na vojína. Opět opustil svou jednotku, tentokrát nenávratně.

V Austrálii se živil jako lovec králíků, pracoval v továrně i na ovčí farmě. O svých dobrodružstvích napsal knihu Parašutisté v akci, vydanou v roce 1987 v Mnichově. Po pádu komunismu se Oldřich Pelc znovu vrátil domů. Životní pouť výsadkáře, vyznamenaného Československým válečným křížem, medailí Za chrabrost a Za zásluhy I. stupně, se definitivně uzavřel 1. dubna 1994 v rodné Chocni.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články