Dnes je čtvrtek 25. dubna 2024., Svátek má Marek
Počasí dnes 9°C Polojasno

Komentář: Padá Zeď, něco si přej – aneb Karneval bolševiků

Komentář: Padá Zeď, něco si přej – aneb Karneval bolševiků
Obyvatelé Západního Berlína demontují zeď. Dobový snímek | zdroj: Profimedia

Pětadvacet let po pádu komunismu ve střední a východní Evropě žijeme uprostřed relativizace totalitních režimů i revizionistického hodnocení porevoluční éry. Také oslavy pádu Berlínské zdi, ke kterému došlo 9. listopadu, místy připomínaly karneval bolševiků.

Na oslavách k výročí pádu Zdi vystoupili s projevy samozřejmě spolkový prezident Joachim Gauck a kancléřka Angela Merkelová: oba mimochodem pocházejí z Východu a oba se před revolucí angažovali proti režimu. Zvláště pro Gaucka, později šéfa německého Ústavu paměti národa, je porážka komunismu celoživotní téma.

(Obdobná instituce u nás, Ústav pro studium totalitních režimů, je v troskách a utápí se ve vnitřních sporech a vnějších útocích. Levice otevřeně usiluje o jeho likvidaci).

Solidní, až rozverný projev měl také letitý starosta Berlína Klaus Wowereit, pro nějž to byla poslední významná akce v úřadě: za měsíc končí ve funkci.

Bolševik nikdy nespí

Vedle nich se ale producíroval také socialistický předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, který neopomněl využít příležitosti a slavnostní akt proměnil v postbolševickou politickou agitku, v níž nepřímo naznačoval, že ujme-li se moci znovu komunismus, nelze se tomu divit.

Tím se jistě zalíbil dalšímu čestnému hostu, kterým nebyl nikdo jiný než poslední diktátor komunistického sovětského svazu Michail Gorbačov. Tento muž je dnes nostalgicky líčen jako laskavý stařík, který „přispěl k pádu komunismu“, jakoby se mu to nestalo spíše nechtěně a jakoby nestál, byť jako poslední, v čele odporného totalitního kolosu.

Gorbačov ostatně ukázal, co je zač, sám, i on se do oslav vložil politickými projevy. V nich vychvaloval Putina a kritizoval Západ za „rozpínavost“.

Symptomatické je, že oslav se nezúčastnili – byť ze zdravotních důvodů – bývalý kancléř Helmut Kohl a jeho ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kteří měli na pádu komunismu v NDR a znovusjednocení Německa skutečně významný podíl.

Berlínská zeď byla – snad až příliš doslovným – symbolem rozdělení Německa (i Berlína) a vlastně celé Evropy. Zrovna tak její pád je - logicky – symbolem pádu režimu a sjednodcení nejen v Německu, ale v celém regionu.

Skvělý porevoluční vývoj

Berlín, jak správně připomněl Klaus Wowereit, je dnes symbolem otevřenosti, tolerance a kreativity. Nejpestřejší a nejživější město současné Evropy je případem, kde se porevoluční vývoj povedl, kde se Západ s Východem potkal v ideálním soužití.

Německo také – na rozdíl od Polska, Maďarska, Slovenska, Jugoslávie nebo Bulharska s Rumunskem - zůstalo spolu s Českem jediným státem tohoto středoevropského souručenství sovětských satelitů, kde nevládli, aspoň na centrální úrovni, postkomunisté.

I to je v Německu téma – ultralevicová strana Die Linke sice není přímou následovnicí totalitní SED, i tak je ostrakizovaná a pomalu usiluje o legitmizaci. V posledních dnech k ní přispěla svým oficiálním přiznáním, že v minulosti byla totalitní stranou.

Brblající Češi

V Česku nicméně vládne hnutí, postavené na negaci porevolučního období a reverzním vidění celé demokratické éry jakožto období, kdy se akorát tak „všechno rozkradlo“. To, že v jeho čele stojí muž, důvodně podezřelý ze spolupráce s komunistickou tajnou policií, už je jen nepodstatný detail. Komunistická strana – jako jediná v celém bloku nereformovaná – má stále silnou podporu.

Hodnocení bývalého režimu u nás dostává další hluboké rány, koneckonců disidentka, chartistka a dnešní ombudsmanka Anna Šabatová prohlásila před nedávnem, že víc ji zajímá, co dělal  ten který člověk po Listoapdu, než jak se choval za minulého režimu.

Oslavy pádu berlínské zdi byly přese všechny konotace a tragikomické prvky důstojné a dojemné. To nás čeká za týden, kdy si připomeneme výročí sametové revoluce, zřejmě pořádná kocovina.

Zdroje:
Vlastní