Zpět na články

Pochoutka, po níž se mohl utlouct i mlsný Král Slunce

Chřest je módní potravina a jeho sezóna je právě teď. Zážitek však nabízí nejen naservírovaný na talíři. Zajímavý je i způsob, jak se delikatesa, kterou zuřivě propagují nóbl gurmáni i foodblogeři různých úrovní, vlastně pěstuje.

zdroj: Profimedia.cz

Celá galerie

Jemný bílý chřest roste v náspech ze zeminy a pod plachtami, které jsou z jedné strany tmavé a z druhé bílé. Otáčejí se dle toho, zda je třeba půdu zahřát či ochladit. Svou bělobu si tento druh chřestu zachovává právě díky zamezení kontaktu se slunečním světlem.

Odřezává se speciálními noži pod zemí. A poté, co se dostane z půdy, putuje rovnou k zákazníkům. Neboť čerstvost je tady obzvlášť důležitá.

Zelený chřest je pikantnější a pěstuje se bez náspů. Má tenčí výhonky a je dražší, neb má menší výnos na hektar. Snáze ho také poškodí přízemní mráz.

Existují i fialové nebo fialovo-zelené druhy chřestu.

Jídlo Římanů i králů

Doklady o konzumaci chřestu pocházejí už ze starověkého Egypta, kde se, podobně jako v antickém Řecku, využíval i k léčivým účelům. Zatímco Řekové pojídali divoký chřest, Římané jej kultivovali a dávali si chřest čerstvý i sušený.

Císař Augustus prý dokonce nechal sestavit zvláštní 'chřestovou flotilu' pro transport této pochoutky. Ostatně i v jedné z nejstarších světových kuchařek, zvané Apicius, je též recept věnovaný chřestu, konkrétně jeho vaření.

Na přelomu středověku a raného novověku byl chřest kultivován ve francouzských klášterech a právě ve Francii získal značnou popularitu. Jako pochoutka se servíroval na královské tabuli "Krále Slunce" Ludvíka XIV., který tuto zeleninu zbožňoval a nechal ji pěstovat ve sklenících ve Versailles. Milenka Ludvíka XV. Madame de Pompadour zase nazývala chřest "špičkami lásky". Býval mu totiž připisován afrodiziakální účinek.

V 17. století si chřest našel cestu do Británie i Německa, kde se rozsáhle pěstuje dodnes, velká americká premiéra pak nastala kolem roku 1850. Mimochodem, právě počátkem 19. století, v době kontinentální blokády, se v Evropě nedostatková káva nahrazovala i praženými semeny chřestu.

Do českých zemí chřest doputoval v 18. století a pěstoval se především na Moravě, odkud pak mířil k mlsným jazykům napříč monarchií. Ve 20. století však u nás nastal rozsáhlý útlum pěstování chřestu. Komunisté jej považovali za buržoazní pochoutku a byly preferovány výživnější plodiny. Změna kurzu přišla až relativně nedávno. Chřest se nyní pěstuje opět na Moravě a především na Mělnicku.

Mistr světa v loupání chřestu

Chřest také expandoval z nóbl jídelníčků mezi "prostý lid", byť to stále není levná zelenina. A na řadě míst se také konají slavnosti věnované této plodině.

Například v Eveshamu se každoročně koná několikatýdenní Britský festival chřestu, který zahrnuje aukce těch nejlepších kousků, tematické prohlídky i hudební festival. Doba konání kopíruje britskou chřestovou sezónu: začíná 23. dubna a končí o letním slunovratu, tedy 21. června. V Česku končí chřestová sezóna na svatého Jana, tedy 24. června.

"Spargelfest" má také řada německých měst. Ve Schwetzingenu, kterému se přezdívá "hlavní světové město chřestu", je během slavností korunována například chřestová královna.

O týdenních norimberských slavnostech se pak soutěží v dovednosti čistě praktické - loupání chřestu na rychlost. Světový rekord drží německý kuchař Helmut Zipner, který na berlínských slavnostech oloupal tunu chřestu za 16 hodin.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články