Dnes je pátek 19. dubna 2024., Svátek má Rostislav
Počasí dnes -2°C Slabý déšť

Komentář: Praha je pustina

Komentář: Praha je pustina
Ilustrační snímek | zdroj: Profimedia

Centrum Prahy se stalo nejen neobyvatelným, ale i nežitelným. Turistická tlačenice a přemrštěné ceny z něj udělaly pustinu.

Zkontroluji zásoby vody, stav baterie u elektroniky. Po kapsách energetické tyčinky a v batohu namazaná svačina. Mám vše potřebné k přežití. Mohu se vydat do pustiny. Nechystám se k výstupu na horu nebo na procházku Saharou. Mé kroky vedou do pražského Starého města, které musím pracovně křižovat alespoň dvakrát do měsíce. Vyvaroval jsem se chyb začátečníka, jsem připraven.

Centrum Prahy se stalo turistickou atrakcí každým coulem. Zaprodalo svou duši. Míjím obchůdky s matrjoškami, suvenýry, nápisy I love Prague, maskami Hitlera i všemožnými soškami pražského orloje, mostu nebo mytického golema. Krámky určené pro nadšené konzumenty turistiky plné cetek. Občas se vedle nich vynoří i "staré dobré" večerky s vodou za padesát, cigaretovými vážkami za čtyřicet a nesmrtelnými bagetami v ceně luxusního obědu. Normální jídlo aby tu smrtelník pohledal, za vstupy do budov by se divák nesčetněkrát podíval do Činoherního klubu. Na nájmy bytů raději neupínám zrak – za měsíc života bych na Starém městě dal tolik, kolik platím na kraji velkoměsta za celý rok. Abych se mohl proplétat mezi selfie tyčemi, rádoby veterány nebo kostýmy ledních medvědů a jiných stvoření.

Centrum Prahy se stalo nejen neobyvatelným, ale i nežitelným. Pro běžného obyvatele hlavního města je pustinou, ve které se za den vydá z peněz, za něž by v sousedním Berlíně i s ubytováním prožil klidně celý víkend.

Pro suroviny, toaletní papír, za novým účesem, náhradními i kutilskými potřebami nebo třeba knihami pak musí i rezidenti "srdce Prahy" do jeho "postranních komor", dostát tak jménu českého velkoměsta jako "půlhodinového".

Z pustiny do prérie

Mezitím se vracím na samý okraj Prahy – na Jižní město, to semeniště všech "fetek, zhýralců a socek". Ve skutečnosti domov rodin a "původních obyvatel". Jedna z posledních zón, kde město není jen kulisou, ale skutečným místem k životu. Jen pár metrů od sebe stojí obchody s potravinami, restaurace, hospoda, kavárna, dětské hřiště, pošta, holičství, antikvariát – zkrátka vše zbytné i nezbytné, co by mohlo člověku vytanout na mysli. To vše jen pět minut chůze od mého bytu na jednu stranu. Na straně druhé nezastavěné louky, les plný vzácných druhů a chráněných biotopů.

S vyhlídkou na panelové krabice prorostlé zelení a naplněné životem nových generací se často ptám: kdy město přestalo být místem k obývání? Staré město bylo (a není tomu tak dávno) prostorem, kde plynul všední život. Místem, kde žili bohatí i chudí, slavní i neznámí. Poskytovalo útočiště pro běžného člověka, otevíralo mu své dveře, namísto aby jej vyhánělo do prérie.

Nechci ani zdaleka tvrdit, že je to problém jen naší české kotliny. Jedná se o celosvětový fenomén, který se šíří jako mor na západ i na východ od nás. Ceny nájmu i spotřebního zboží ve velkoměstech rostou jak ten nejvyživovanější plevel. Zatímco se však například v Berlíně snaží zatočit s nešvary, které poslední léta přinesla (vyvlastnit nepoužívané budovy, zmrazit ceny nájmů), v Praze se zdražují i městské byty.

Jen uprostřed chladných mlžných nocí se může člověk ještě toulat Starým městem a ve starých uličkách na kočičích hlavách zahlédnout časy, kdy zde ještě žili "obyčejní" lidé – zahlédnout jejich stíny, smutek i úsměvy z doby, kdy Praha nebyla pustinou a turistickou tlačenicí. Časů, kdy nebylo těžké uvěřit, že po cestě domů spatříte skutečného golema, jenž nebude jen předraženou figurkou z obchůdků se suvenýry.

Zdroje:
Vlastní