Poslanecká sněmovna se zabývá novelou zákona o Vojenském zpravodajství, která mimo jiné pojednává o umístění technických prostředků kybernetické obrany. Vojenské zpravodajství by nově mohlo za podmínek schválených vládou a v rozsahu potřebném pro zajišťování kybernetické obrany požadovat od právnické či podnikající fyzické osoby zajišťující síť elektronických komunikací nebo poskytující službu elektronických komunikací zřízení a zabezpečení rozhraní pro připojení technických prostředků komunikace.

Zní to jako šifra pro zasvěcené a na první přečtení vůbec není jasné, o jak významnou pravomoc se ve skutečnosti jedná. Přitom nejde o nic menšího než o možnost sledovat veškerou elektronickou komunikaci, od e-mailů a SMS až po zprávy na Facebooku.

V přiložených materiálech k novele se sice vysvětluje, že hlavním cílem úpravy není umožnit Vojenskému zpravodajství číst, co si kdo mezi sebou píše, ale monitorovat "obecné znaky datového provozu", a proto by "nasazení a používání technických prostředků" nemusel povolovat soudce, nýbrž vláda. Povolení soudce by bylo nutné až v případě "zjišťování obsahu datového provozu" konkrétních uživatelů.

O ničem z toho však ministr obrany Martin Stropnický (ANO) při představování novely v Poslanecké sněmovně nemluvil. Věc vysvětlil natolik vágně, že vůbec nebylo zřejmé, co nová legislativa upravuje, natož aby se věnoval sporným momentům, které obsahuje.

Novela se aktuálně nachází ve výborech, bude tedy ještě příležitost zabývat se jí zevrubněji. Její projednávání ve výboru pro bezpečnost bylo zatím přerušeno do projednání stálou komisí pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství. Výbor pro obranu projednávání normy rovněž přerušil a má v něm pokračovat 15. prosince.   

Vše je podle plánu

Ministr obrany uvedl, že předkládaná novela má v první řadě naplnit jeden z hlavních cílů Akčního plánu k národní strategii kybernetické bezpečnosti České republiky na období let 2015 až 2020. Plán se týká aktivního odvracení a potlačení kybernetických útoků prostřednictvím Národního centra kybernetických sil zřízeného v rámci Vojenského zpravodajství.

Podle Stropnického může úprava v budoucnu pomoci eliminovat kybernetické hrozby a zajistit bezpečnost civilního obyvatelstva i naší infrastruktury.

To, že Vojenskému zpravodajství má být umožněno v případě schválení vládou sledovat veškerou komunikaci, si žádá opravdu podrobné a srozumitelné vysvětlení všech detailů toho, co uvedená norma znamená, aby bylo zřejmé, jakým způsobem bude Vojenské zpravodajství s uvedenými informacemi nakládat, k čemu všemu bude mít přístup bez povolení soudce, kdo všechno se k datům dostane a za jakých podmínek k nim případně budou mít přístup i ostatní policejní složky.

Bude možné tyto informace používat také k jiným účelům než k předcházení kybernetickým hrozbám? Bude se dít to, že když někdo použije některá vybraná slova, Vojenské zpravodajství či jiné represivní složky státu požádají soud o povolení k přístupu k obsahu jeho elektronické komunikace a budou si číst například jeho e-maily?

A bude opravdu dostatečně zabezpečeno, aby zprávy dotyčného někdo nečetl už předem a povolení soudce si případně nevyžádal až dodatečně v případě potřeby? Novela vyvolává celou řadu otázek, na které zatím nebylo odpovězeno.

Mít komunikaci pod kontrolou

Úprava vzbuzuje i další spíše obecnější úvahy týkající se naší komunikace a soukromí. Novela je příkladem toho, jak spolu s novými technologiemi, které dnes umožňují komunikaci, ale zároveň je díky nim možné se do ní také "napíchnout", roste ze strany různých aktérů zájem mít i čistě osobní komunikaci pod kontrolou, vyhledávat v ní a případně ji dokonce i číst. Zvyšuje se tak riziko, že něco někdy někomu napíšete a o pár let později se to proti vám vytáhne.

A teď vůbec nejde o to, jak dobře je nastavená kontrola Vojenské kontrarozvědky a nakolik je zabezpečené, aby uvedené informace nebyly zneužité. Hlavní je, že protékají přes to či ono "rozhraní" a nebezpečí, že je někdo zneužije, stoupá.

Respektive jedinou cestou, jak snížit riziko, aby proti vám někdo někdy nevytáhl, že jste někomu ve zprávě na Facebooku barvitě popisovali nějaké své sexuální fantazie či zkušenosti s drogami, je, že k této zprávě nemá přístup nikdo jiný než pisatel, adresát a poskytoval služby, který ale zároveň nebude uchovávat žádná data v případě, že je smažou i uživatelé.

Autocenzura nebo šifry

Ve chvíli, kdy nevíme, kdo všechno si ve skutečnosti může přečíst, poslechnout či dokonce shlédnout naši internetovou komunikaci, nám zbývají tři možnosti. Obrnit se autocenzurou a komunikovat jen tak, aby nás to jednou nemohlo poškodit, nebo vyhledávat takové způsoby elektronické komunikace, které jsou šifrované a tím pádem zabezpečené.

V některých případech je pak možné využít možnost třetí a nepovažovat některé informace či fotografie za něco, za co bychom se měli stydět a co by nás mělo poškozovat. Samozřejmě, pokud jste ve funkci šéfa protokolu prezidenta republiky a pohybujete se v bezprostřední blízkosti hlavy státu, nelze nad tím jen tak mávnout rukou.

Užívání drog je na takové pozici něčím, co může ohrozit i samotného prezidenta a jeho úřad, ale nějaké sexuální hrátky nebo placení společnic či společníků je něčím, co dnes sice může poškodit pověst a zkazit kariéru, v celé řadě profesí se však jedná spíše o hloupé stigma, než o záležitost, která by o člověku a jeho charakteru vypovídala něco tak strašného.

Příliš velký zásah do soukromí

Vládní novela tak přichází s praxí, která zaslouží nejvyšší opatrnost. Pod rouškou boje s kybernetickými útoky se chystá dramatický zásah do práva na soukromí a přestože se tvůrci normy ohání tím, že čtení soukromých zpráv bude možné jen s povolením soudu, novela je natolik zásadní, že není možné zůstat u vágních formulací, které mohou skýtat velký prostor pro další erozi práva na to, že to, co píšu soukromě, zůstane skutečně soukromé.

Z tohoto důvodu si tato legislativa žádá přinejmenším zpřesnění a poctivé zodpovězení všech otázek a vyjasnění veškerých pochyb, které vzbuzuje, a také větší pozornost. Ta je zatím mnohem menší, než by si norma zasloužila. A pokud pochybnosti zůstanou, neměla by projít.

Zároveň je však nová pravomoc Vojenského zpravodajství upozorněním na to, že tlak na soukromou komunikaci a snahy ji prolomit narůstají.

Kromě úsilí si soukromí chránit, ale tato situace může přinést i příležitost některé záležitosti, které člověka mohly spolehlivě zdiskreditovat a zkazit mu život, přehodnotit a nebrat je tak fatálně. Nahé fotografie, záběry, jak se někdo uspokojuje, popis sexuálních fantazií a praktik by už nemusely být vnímané jako něco, díky čemu může být dotyčný snadno vydíratelný.

Přesto je však rozšíření pravomocí Vojenského zpravodajství v první řadě atakem prostoru, který by měl zůstat soukromým. Listovní tajemství má být posvátné a nedotknutelné i v době nejmodernějších technologií.