Zpět na články

Proč z aut zmizely klasické nárazníky

Mohutné pochromované nárazníky dodávaly kdysi autům pořádnou majestátnost. Postupně je ale  vytlačily ty nudné plastové, které jejich kráse nemohou konkurovat ani omylem.

Klasickým nárazníkům odzvonilo Klasickým nárazníkům odzvonilo, zdroj: Profimedia.cz

Auto, s nímž Bertha Benzová, manželka vynálezce automobilu Carla Benze, v roce 1888 absolvovala první dálkovou jízdu v dějinách, toho mělo s dnešními automobily opravdu pramálo společného: Mělo jen tři kola, žádnou střechu, místo volantu trčela z podlahy klika, reflektory nikde a motor neměl ani jednu koňskou sílu.

Přesto se z auta jako kratochvilné hračky pro majetné vrstvy od počátku 20. století postupně stal dopravní prostředek pro masy obyvatel. 

Na bezpečnost vozidla a pasažérů se zpočátku dost kašlalo. S blinkry, bezpečnostními pásy, deformačními zónami, airbagy, ABS a dalšími vychytávkami si tenkrát nikdo hlavu nelámal. To všechno postupně přišlo až ve druhé polovině 20. století.

Nárazník byl naproti tomu vynalezen mnohem dříve – už v roce 1905. Jeho hlavním cílem bylo chránit automobil před drobnými kolizemi při popojíždění nebo parkování. Od 30. let se pak masivní kovové nárazníky stávaly stále častěji součástí designu, bývaly pochromované a dosahovaly leckdy až nadměrných velikostí.

Při drobných srážkách sice dokázaly auto účinně ochránit, při větších nárazech ale naopak zdeformovaly celý rám vozidla, s nímž byly pevně spojené. Další nevýhodou bylo, že při střetnutí s chodci způsobovaly velmi vážná zranění.

Od 80. let tak všechny automobilky postupně začaly klasické nárazníky nahrazovat plastovými. Ty se sice snáze rozbijí, ale zase dokážou lépe tlumit náraz a způsobují vozidlům i lidem menší škody.

Kromě toho jsou lepší i z aerodynamického hlediska a poskytují designerům větší tvůrčí svobodu při navrhování přídě a zádě nových modelů. Navíc se konstruují tak, aby umožňovaly například montáž mlhovek, parkovacích senzorů a dalších systémů. Bez jakéhokoliv poškození by současné plastové nárazníky měly odolat ťukancům v rychlosti kolem pěti kilometrů za hodinu.

Kdo se vlastně stal první obětí srážky s automobilem?

Na přelomu 19. a 20. století ovšem auto rozhodně nebylo nijak oblíbeným strojem. Britská královna Viktorie ho dokonce označila za velmi neklidný a totálně nepříjemný dopravní prostředek.

Sedmnáctého srpna 1896 jistá 44letá Bridget Driscollová v doprovodu své šestnáctileté dcery mířila na ples a přecházela jednu rušnou londýnskou ulici. Automobilů sice tehdy ještě mnoho nejezdilo, nicméně v rychlosti kolem šesti kilometrů za hodinu ji srazilo během demonstrační jízdy auto Anglo-French (šlo o britskou modifikaci vozů Roger-Benz). Bridget při pádu utrpěla natolik vážná poranění hlavy, že po několika minutách zemřela. Je tak považována za první oficiální oběť automobilové nehody v dějinách.

Soud klasifikoval incident jako náhodnou smrt a koroner tehdy vyjádřil naději, že se podobná nehoda už nebude nikdy opakovat…

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články