Zpět na články

'Půjdu, až dopiju,' řekl gestapu generál Bílý, bez kterého by nevznikl odboj Obrana národa

Generál Josef Bílý, významná a neprávem opomíjená osobnost naší vojenské historie, velitel protinacistického odbojové skupiny Obrana národa. A jedna z prvních obětí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Arm.gen. Josef Bílý jako velitel defilé československé armády v Praze 28. října 1933 Arm.gen. Josef Bílý jako velitel defilé československé armády v Praze 28. října 1933, zdroj: VÚA‒VHA

Na svět přišel Josef Bílý (1872 - 1941) do rozvětvené selské rodiny 30. června roku 1872 v v Ochozu u Zbonína na Písecku. Po obecné škole v blízkém Varvažově čekalo na mladíka c.k. písecké gymnázium. To však Josef nedokončil, a namísto toho se rozhodl pro život vojenský. Absolvoval kadetní školu pro pěchotu v Terstu, a pak už jeho kariéra slibně stoupala. Podporučík, poručík a následně nadporučík Bílý byl v letech 1892 - 1898 přidělen k haličskému pěšímu pluku v Tarnopoli, kde také coby velitel čety vyučoval na poddůstojnické škole.

Jeho nadání pro vojenské řemeslo bylo nesporné, byl tedy vyslán na další studia do Vídně (Vysoké škola válečná, 1898 - 1900), aby mohl dosáhnout vyšších hodností. Následovalo Chorvatsko, Halič a znovu Terst s vídeňskou kadetkou, na níž byl Bílý tentokrát učitelem taktiky a pořadové přípravy. Za první světové války pak zastával různé velitelské funkce na ruské a italské frontě.

Hurá do československé armády

Na východ odešel již v srpnu 1914 v hodnosti majora. Coby schopný a zodpovědný velitel se těšil velké důvěře svých vojáků, s nimiž se účastnil bojů v Karpatech a Haliči, posléze v jižních Tyrolech a na Piavě. Po uzavření příměří s Itálií v listopadu 1918 se podplukovník Josef Bílý konečně vrátil domů. Neprodleně předložil žádost o přijetí do služby v nově vznikající československé armádě a už 7. prosince 1918 složil vojenskou přísahu.

Mezi lety 1928 - 1935 zastával coby armádní generál post velitele Zemského vojenského velitelství v Čechách. Nakonec oceněn dekretem prezidentem republiky odešel v červenci 1935 do výslužby. Tady by jeho příběh mohl skončit. Nejen vojenským dnům generála Bílého však zdaleka není konec.

Vcelku překvapivě se nejprve změnil jeho osobní život. Seznámil se s o mnoho mladší šéfredaktorkou týdeníku "Ozvěny domova i světa", která jej přivedla i k vlastní literární tvorbě. Ještě téhož roku vyšel panu generálovi drobný spisek s názvem "Eduard Matyáš, ruský legionář, rodák křtinský", pojednávající o bojích československých legionářů s bolševiky a ruském zajetí hlavního hrdiny.

Bílý se rozvedl se svou dlouholetou manželkou Helenou a počátkem roku 1937 se oženil s Hanou Novákovou. Samotné datum svatby však napovídalo, že klid novomanželské dvojice nebude trvat dlouho. Za dveřmi byl Mnichov a okupace.

U zrodu Obrany národa

Obojí nesl Josef Bílý velmi těžce. "Raději boj a smrt, než pozvolné živoření a umírání!" bylo heslem generála ve výslužbě. Nedokázal zůstat nečinným a smířit se s daným stavem. Přes svůj pokročilý věk se ihned po obsazení Československa zapojil do odbojové činnosti.

Jakožto člen tzv. Rady starších, v níž byli kromě něj i generálové Eliáš, Vojta a Vojcechovský, inicioval zrod vojenské odbojové skupiny Obrana národa (ON), a dle převažujícího názoru byl rovněž zvolen jejím prvním vrchním velitelem. Dvě rozhodující schůzky proběhly hned v březnu 1939, druhá přímo v bytě Bílých v Mikulandské ulici č. 4 v Praze. Tady byly domluveny konkrétní body.

Obrana národa, sdružující na počátku neuvěřitelných několik desítek tisíc mužů, měla být dle prvotního záměru reálnou podzemní armádou s úkolem vyvolat všeobecné povstání. Jejímu utajení se bohužel, vzhledem k rozsahu, a přesvědčení o krátkém trvání války, nevěnovala patřičná pozornost. Záhy došlo k infiltraci gestapem, a tím i úspěšným zásahům nacistických bezpečnostních složek.

Struktury ON byly likvidovány především během dvou zatýkacích vln koncem roku 1939 a v únoru 1940, kdy byla téměř kompletně zničena celá první garnitura. Zatčené velitele postupně nahradili důstojníci mladší, mající zkušenosti s nacisty a snažící se o důslednější konspiraci.

Emigrace nevyšla

Původní síly však už Obrana nedosáhla, navíc se změnila mezinárodní situace. V čele s generálem Bedřichem Homolou (1887 - 1943) se posléze ON věnovala zpravodajské a drobnější sabotážní činnosti či převádění lidí přes hranice. Koncem války z pozůstatků ilegální odbojové skupiny vzniknou velitelství Alex a Bartoš s velkým podílem na organizaci Pražského povstání.

Generál Josef Bílý zůstal jedním z mála nezatčených důstojníků. Zpočátku nebyl dokonce nacisty kvůli pokročilému věku, pověsti "Rakušáka" a zastaralé informaci o manželce "Vídeňačce" s odbojem vůbec spojován. Zhruba rok se ukrýval na více místech republiky (Praha, jižní Čechy), přes svou všeobecnou známost a poněkud nápadné charakteristické vojenské vystupování úspěšně. Nakonec se rozhodl přerušit vnucenou nečinnost a odejít do emigrace. To se mu už nepodařilo.

Obklíčen byl 14. listopadu 1940 v turistické chatě na Harusově kopci poblíž Nového Města na Moravě (dle starších informací se tak stalo v jihočeském Chlumu u Třeboně). "Pánové, já s vámi půjdu, ale až dopiju sklenici," pravil prý členům gestapa, kteří ho přišli zatknout. Bílý byl uvězněn je na pražském Pankráci a později v terezínské Malé pevnosti.

Pouhý den po svém příjezdu do Prahy nařídil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich popravu obávaného generála.

Psi, palte!

Večer 28. září 1941 v 21 hodin byl devětašedesátiletý Josef Bílý popraven zastřelením. Stalo se tak v jízdárně pražských dělostřeleckých kasáren v Ruzyni. Podle svědků odmítl pásku přes oči a členům popravčího komanda řízně sdělil, aby si pospíšili. "Ať žije Československá republika! Psi, palte!" zněla prý jeho poslední slova. Téhož dne přišel v ruzyňských kasárnách o život také generál Hugo Vojta. Později následovaly popravy dalších představitelů Obrany národa.

Vdova po generálovi Hana Bílá zůstala naživu, dokonce se jí podařilo na krátkou dobu ve svém bytě úspěšně ukrývat Adolfa Opálku, velitele výsadku Out Distance. Po válce převzala 28. 9. 1945 za zemřelého manžela Československý válečný kříž. In memoriam byl Bílému udělen rovněž Řád Milana Rastislava Štefánika 2. třídy (1992), Kříž obrany státu ministra České republiky (2008) a Řád Bílého lva I. třídy (2018).

Statečného generála-odbojáře dnes připomínají pamětní desky na jeho rodném domě v Ochozi u Zbonína, v bývalém píseckém gymnáziu i na vojenském hřbitově v Písku, v Praze pak na domech v ulicích Verdunská a Mikulandská, kde Josef Bílý bydlel. Pasáž generála Bílého propojuje Mikulandskou ulici s Národní. A na pietním místě v nově rekonstruované jízdárně ruzyňských kasáren nalezneme generálovo jméno mezi jmény jeho dalších popravených přátel.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články