Zpět na články

Sedláci protestovali proti komunistům, pak přišlo zatýkání a monstrproces. Dnes farmaří jejich děti

Koncem roku 1949 chodili okolo Dobrušky od statku ke statku kontroloři povinných odvodů a lidé se proti nim bouřili. Nakonec se před Okresním národním výborem ve městě sešlo asi 250 protestujících. Otec Václava Daška v následném procesu dostal dvacet let. Vzpomínky dětí sedláků, které po revoluci navázaly na starou rodinnou tradici, patří do Příběhů 20. století.

Statek rodičů Pavla Dobrovolného, 1940 Statek rodičů Pavla Dobrovolného, 1940, zdroj: Post Bellum

Václav Dašek je soukromý zemědělec ze Slavětína nad Metují. Spolu s příbuznými obhospodařuje asi 300 hektarů půdy a chová jeleny.

Pavel Dobrovolný s rodinou vybudoval podobně rozsáhlou kozí farmu v Ratibořicích u Jaroměřic. Pocházejí ze selských rodů, které se komunisté po únoru 1948 během kolektivizace pokusili zničit, jako ostatně celý český a moravský venkov.

Selské povstání

Daškovi hospodařili na statku ve Slavětíně poblíž Dobrušky od roku 1858. Václavův děd Antonín Dašek poslal své čtyři syny studovat, hospodářství na přelomu 20. a 30. let převzal jeden z nich – Václavův otec Ladislav. Choval dobytek, byl významným producentem plemenných býků a zapojoval se do dobrovolných družstev (pastvinářského, melioračního, do společné mlékárny v Opočně).

V roce 1931 se oženil s Marií Novotnou ze sousední usedlosti a narodily se jim děti, které dostaly jméno po rodičích – Ladislav a Marie. Nacistickou okupaci přežila rodina bez úhony, v říjnu 1947 však došlo ve Slavětíně k tragédii: při střílení do terče smrtelně zranil patnáctiletého Ladislava jeho bratranec. "Kdyby se ta tragédie nestala, asi bych se nenarodil," říká Václav Dašek. Přišel na svět necelé dva roky po bratrově smrti, v září 1949.

vaclav-dasek

Mezitím proběhl v Československu komunistický převrat, sedláci se měli vzdát majetku a "dobrovolně" vstoupit do Jednotných zemědělských družstev. Většinou se jim nechtělo, avšak státní aparát zesiloval tlak, mimo jiné soukromníkům zvyšoval povinné odvody státu, tzv. dodávky.

Koncem roku 1949 chodili od statku ke statku kontroloři dodávek a lidé se proti nim bouřili. Když byli navíc zatčeni tři mladíci, kteří jezdili na motorkách a na blížící se komisaře sedláky upozorňovali, shromáždil se 9. prosince 1949 před Okresním národním výborem v Dobrušce asi 250hlavý dav, který požadoval propuštění chlapců a zmírnění odvodů.

Bolševičky na rybízu

Ačkoli lidé protestovali pokojně a dobrovolně se rozešli, státní moc zareagovala na selský protest rozsáhlým zatýkáním: v lednu, v únoru a březnu 1950 skončila za mřížemi řada soukromých zemědělců z kraje, mezi nimi i Ladislav Dašek. "Zatýkali dobré hospodáře, kteří ovlivňovali ostatní," říká Václav Dašek: "Měl se tehdy konat veřejný proces v Dobrušce, ten ale na poslední chvíli zrušili. A v srpnu 1950 udělali monstrproces v Hradci Králové."

Obvinění, kteří se ničeho nedopustili, dostali ve vykonstruovaném procesu vysoké tresty: Václavův otec Ladislav byl odsouzen na 20 let za údajnou velezradu, matka Marie dostala osm měsíců za pobuřování, neboť si při návštěvě komunistické komise na Daškovic statku ulevila slovy "dřeme se tady na pár darebáků".

Jako matka ani ne ročního dítěte nemusela Marie Dašková do vězení ihned, měla ještě čas vstoupit se svým majetkem (polovinou statku) do právě založeného JZD: "Udělala to proto, aby nás zachránila před vyhnáním z domova. Už jsme byli zapsáni na nějakém seznamu, ale jakýsi předpis pravil, že členové JZD se vystěhovávat nesmějí," vysvětluje Václav Dašek.

Jeho matka nastoupila do věznice v Hradci Králové 1. května 1951. Václavovi byl rok a tři čtvrtě. Starala se o něj tehdy šestnáctiletá sestra Marie-Majka: "To je skutečná hrdinka příběhu. Holka, která měla ve svém věku chodit po tancovačkách, mi dělala náhradní mámu. Nikdy jí to nezapomenu."

Sestra Majka byla s Václavem na statku sama, když na začátku června 1951 přišla komise sepisovat zkonfiskovaný majetek – otcova polovina statku propadla státu. Když se pak matka Marie Dašková na Silvestra 1951 vrátila domů, na statku už hospodařilo místní JZD: "V našich chlévech byl dobytek až do roku 1960, kdy se postavil nový kravín. Po domě nám tehdy chodili cizí lidi. Některé bolševičky si k nám na zahradu chodily trhat rybíz. Nikdo z nás nesměl nic namítat."

Deset let v lágrech

Marie Dašková musela pracovat v kravíně, sestra Majka přišla i o poslední šanci na vzdělání: nedovolili jí dokončit ani zimní školu určenou pro zemědělce, kteří přes jaro a léto pracují na polích.

Otec Ladislav mezitím procházel trestaneckými tábory v okolí Jáchymova a Příbrami. Václav vzpomíná, jak za ním s matkou a se sestrou jezdili na návštěvu: "Vězňové vždycky přišli pochodem v těch pracovních mundúrech. Čekaly se tam fronty, sedělo jich u dlouhého stolu vždycky třeba pět a mezi nimi bachaři. Někteří dovolili dávat vězňům třeba fotografie, jiní ne. Jinde nás oddělovala hustá síť, takže jsme s nimi mluvili přes drátěnou stěnu." V roce 1956 měl otec v uranovém dole těžký úraz – čtyři přeražené obratle. Vrátil se v šedesátém, s následky se potýkal do smrti v roce 1982.

Václav Dašek se šťastnou shodou okolností později dostal na zemědělskou školu, v politicky uvolněném osmašedesátém roce odmaturoval a stihl ještě dvouměsíční praxi na soukromé farmě v Dánsku na ostrově Sjælland, kde se také dozvěděl o okupaci Československa. Následující rok odjel do Dánska znovu, tentokrát rozhodnutý k emigraci: "Lákalo mě soukromé hospodaření. A v Dánsku na farmě jsem pochopil, že sedlačina je nejlepší život." Jeho rozhodnutí pak zvrátil dopis od otce, který ho volal zpátky a připomínal zodpovědnost vůči rodině.

V roce 1974 si Daškovi směli odkoupit nazpět ukradené budovy svého bývalého statku. Václav se oženil, pracoval jako agronom, začal s drobnými opravami usedlosti a s pěstováním žampionů, které pak jeho žena prodávala na trzích (tento přivýdělek byl snad jedinou povolenou formou "soukromého podnikání"). Po listopadu 1989 se pustil do soukromého hospodaření naplno. V restitucích získal zpět rodné pozemky, přikoupil další.

Brali si, co chtěli

Pavel Dobrovolný se narodil 6. července 1934, měl dva sourozence. Dětství prožil na velkém statku v Ratibořicích u Třebíče, který rodina koupila v roce 1924. Za německé okupace byla na statek uvalena nucená správa, na konci války tudy prošla sovětská armáda.

Euforii z osvobození vystřídaly po únoru 1948 obavy z budoucnosti – oprávněné, protože komunisté velmi záhy zkonfiskovali Dobrovolným majetek. V roce 1950 zemřela matka Pavla Dobrovolného, která útlak těžce nesla, o rok později byl jeho otec zatčen a na půl roku uvězněn.

pavel-dobrovolny

"Maminku jsme pochovali a tátu nám v roce 1951 pod určitými záminkami zavřeli. Odvezli ho, byl ve vězení asi půl roku a o nás tři děti se starala vesnice, tedy jedna paní, která k nám chodila. Otec nakonec neměl ani soud, pustili ho za pár měsíců, ale to nás zároveň vystěhovali. A ještě když byl táta zavřený, přišla nějaká komise, s ní přišel esenbák a zabavovali stroje, všechno odváželi," vzpomíná Pavel Dobrovolný:

"Brali si pak, co chtěli, přijel třeba traktor ze strojní traktorové stanice, zapřáhli naší mlátičku a prostě si ji odvezli. Táta se vrátil s pochroumanou rukou, mezitím nám vzali úplně všechno a vyhnali nás z domova. Mohli jsme si vzít nějaké postele a peřiny, všechno ostatní si rozebrali lidé z vesnice. Nikdy nezapomenu, jak přišla zase nějaká další komise, táta naposledy zamykal barák, vzal nás tři a odevzdal klíč."

Nebudete dobrý inženýr

Otec Dobrovolný žil pak v nedaleké obci Petrůvky s mizivým invalidním důchodem a děti, které by nedokázal uživit, bydlely u příbuzných. Pavel Dobrovolný se dostal ke strýci do Prahy, kde odmaturoval a přihlásil se na elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor rádio, film, televize.

Po šesti semestrech ho komunistický aparát jako syna soukromého zemědělce vyloučil ze studií: "Důvodem k tomuto vyloučení je vaše úmyslné zatajení a zkreslení údajů o svém třídním původu (…). Svým jednáním, kterým jste oklamal státní úřady, nedáváte záruku, že by z vás byl dobrý inženýr, oddaný našemu lidově demokratickému státu," oznámil mu v dubnu 1956 prorektor prof. ing. dr. František Brabec.

Pavel Dobrovolný nastoupil na dva měsíce do dolů a poté k Pomocnému technickému praporu. Po návratu začal pracovat v podniku Tesla a následně přešel do Československé televize. V roce 1963 nastoupil znovu na ČVUT, tentokrát již směl studia dokončit.

Ačkoli se celý život živil jako odborník-elektrotechnik, rozhodli se s manželkou po listopadu 1989, že odejdou na restituovaný rodný statek a začnou znovu hospodařit. Našli zdevastovaný vykradený dům s vysklenými okny, začínali s půlmilionovou půjčkou, Pavel Dobrovolný se v šedesáti letech učil řídit traktor. Dnes je na obnovené farmě 800 koz a mlékárna.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články