Dnes je pátek 29. března 2024., Svátek má Taťána
Počasí dnes 15°C Polojasno

Sníst či nesníst? Když kanibalismus není trestný čin

Sníst či nesníst? Když kanibalismus není trestný čin
Jsou situace, kdy člověk musí volit mezi vlastním životem nebo žvancem lidského masa | zdroj: Profimedia

José Salvador Alvarenga je slavný trosečník, který přežil 13 měsíců na moři. Teď ale čelí žalobě kvůli tomu, že snědl svého mrtvého spolucestujícího. Pokud se obvinění potvrdí, nebyl by Alvarenga zdaleka prvním člověkem, který v boji o přežití pozřel lidské maso. Otázkou navíc je, zda je kanibalismus vůbec protizákonný.

Příběh šestatřicetiletého rybáře ze středoamerického Salvadoru se může směle řadit mezi největší románové a filmové příběhy o trosečnících. Na moři strávil neuvěřitelných 438 dní, během nichž jeho neovladatelnou rybářskou loď "kormidlovaly" rozmary počasí a vlny Tichého oceánu. Nakonec stanul na pevnině loni v lednu na Marshallových ostrovech.

Na svou nedobrovolnou odyseu nevyrazil sám, ale s dvaadvacetiletým Ezequilem Córdobou. Když se jejich loď stala obětí běsnící bouře, přišli o vysílačku a všechny zásoby na palubě. Jedli syrové ryby, ptáky a pili želví krev, dešťovou vodu a vlastní moč. Córdoba nakonec po několika měsících těžkým podmínkám podlehl a jeho tělo pohřbil Alvarenga do oceánu.

Alespoň podle jeho verze. Córdobovi pozůstalí mají vlastní verzi příběhu. A za údajný kanibalismus požadují odškodné ve výši milionu dolarů (25 milionů korun).

Nebylo by to poprvé v historii, kdy někdo v boji o přežití v extrémních podmínkách pozřel svého druha. Po havárii letadla v chilských Andách v roce 1972 přežilo 16 lidí pouze díky tomu, že se živili masem mrtvých spolucestujících. V roce 2000 plula kvůli poruše motoru přes tři týdny na otevřeném moři loď s uprchlíky z Dominikánské republiky. Nakonec přežili jen tři lidé živící se některými z 60 uhynulých, kteří podlehli dehydrataci a vyčerpání.

Otázkou přitom není jen to, zda žaloba příbuzných Córdoby má nějakou šanci na úspěch, ale také zda je kanibalismus vůbec trestný, pokud jde člověku o život. O kanibalismu nenajdeme ve sbírce zákonů žádnou zmínku.

Skoro to vypadá, že je pojídání lidí takřka beztrestné. Jen se nesmí vraždit. Anglický soud ale v minulosti řešil podobné obvinění, jakému čelí Alvarenga.

Když v roce 1884 ztroskotala loď mířící do Austrálie se čtyřmi lidmi na palubě, jeden z nich museli zemřít, aby přežili ostatní. Trojici trosečníků po pěti dnech zachránili a následně soudili za vraždu. Kanibalové se hájili tím, že se jen snažili zachránit vlastní život. O tom, kdo padne za oběť, rozhodl zdravotní stav. Vybrali toho, kdo onemocněl. 

Dva členové posádky, kteří vraždili, byli odsouzeni k smrti, nakonec jim byl trest zmírněn na půlroční vězení. Třetího jedlíka, který jen přihlížel, soud osvobodil. Soudní rozhodnutí ale potvrdilo, že vražda není obhájitelná z důvodu záchrany vlastního života.

V Německu museli řešit i právnicky zapeklitý případ, kdy se oběť kanibalismu ke snědení sebe sama dobrovolně "nabídla". Informatik Armin Meinwes byl za splnění zvláštního přání nakonec uznán vinným z vraždy. Za podobný případ byl odsouzen i německý policista na 8,5 roku vězení.

Nejznámější kanibal filmových pláten, Hanibal Lecter, byl z právního hlediska také vinen pouze vraždou. Kanibalismus i v jeho případě představoval jenom vražedný motiv, který mu navíc dodával divácky vděčnou patinu amorální perverznosti.

Přímo z kanibalismu sice člověka obvinit nejde, právně se to dá ale řešit jiným obviněním. Dokonce i "kanibalové z donucení", kteří se uchylují k nejhoršímu ve jménu vlastního života, ale zkonzumují už mrtvého druha, kterého sami nezabili, mohou být z něčeho obviněni - třeba z pobuřování veřejnosti nebo z bránění pohřbení lidských ostatků.

V roce 1988 pojídal britský umělec Rick Gibson v rámci své pouličního vystoupení lidské mandle. Tvrdil přitom, že je první kanibal v lidské historii, který jedl lidské maso na veřejnosti. Při rostoucí popularitě trendu placentofágie, tedy pojídání placenty po porodu, taky zřejmě nebyl posledním...

Zdroje: