Zpět na články

Šokující hygiena našich předků

Zubní kartáčky, hřebeny a mýdla jsou běžnou výbavou každé koupelny. Jejich vývoj ale trval tisíce let, a ne vždy bylo jejich používání příjemné a pohodlné. Naši předci si v počátcích hygieny vytrpěli své.

Ilustrační snímek Ilustrační snímek, zdroj: Profimedia.cz

Místo zubního kartáčku větvičky a nevábné prášky

Už ve starověku si lidé uvědomovali, že se o svůj chrup musí starat, aby se vyhnuli kazivosti a bolesti zubů. Navíc nikdo nestál o zkažených dech.

V dávných dobách si lidé čistili zuby žvýkáním větviček s aromatickou kůrou či dužinou. Obyvatelé Mezopotámie tuto techniku vylepšili tím, že větvičku rozkousali na vlákna, jimiž si zuby očistili. Egypťané si zase vyplachovali ústa vodou s přídavkem natronu (směs kyselého a normálního uhličitanu sodného) a na bělení zubů používali zubní prášky. Rozhodně ale nešlo o nic atraktivního. Nejčastěji sáhli po práškové směsi z popela z dobytčích kopyt s vonnou myrhou a místo kartáčku jim posloužil jejich vlastní prst. Jiné národy, jako například Peršané, používaly prach z mleté pemzy a skořápkami od vajec nebo z cihlového prášku.

Předchůdci prvních zubních kartáčků se objevili až v polovině patnáctého století v Číně. Číňané tehdy do zvířecích kostí či bambusu připevnili prasečí štětiny. Díky hrubým štětinám sice čištění zubů nebylo příjemné, ale zato účinné. Za průkopníka kartáčků na evropské půdě je považován anglický obchodník William Addis. První prototyp překvapivě vymyslel a dal dohromady ve vězení, kde si odpykával trest za pobuřování. Od dozorců si vyžádal štětiny z košťat, které zapíchal do proděravěných kostí od jídla. Po propuštění začal s kartáčky obchodovat, akorát štětiny z košťat nahradil (stejně jako Číňané) prasečími štětinami.

První zubní kartáček se syntetickými vlákny a s plastovou rukojetí, jak ho známe dnes, uvedla na trh americká firma DuPont až v roce 1938.

Je libo hřeben ze želvího krunýře nebo z olova?

Hřebeny zná lidstvo také od starověku, tehdy ale sloužily především k odstraňování vší. Těm se v době, kdy byla hygiena v plenkách, dařilo všude. Hřebeny se nejčastěji vyráběly z kostí a rohů zvířat, a dokonce i ze želvích krunýřů. I když to nezní zrovna vábně, pořád to byla výhra. Například Římané si vlasy česali i hřebeny z olova. Olověné hřebeny si namáčeli do octa, čímž se uvolnilo černé barvivo. Černá tehdy byla in. Honba za krásou ale mnohdy končila otravou olovem, o toxicitě tohoto kovu se ale tehdy ještě nevědělo.

Postupem času se k výrobě začalo používat dřevo a hřeben sloužil i jako ozdoba vlasů. A to zejména v arabských zemích, kde se inspirovali i Římané.

Mytí vlasů jen příležitostně

Zatímco vyčesávání vlasů patřilo ke každodenním úkonům, nedalo se totéž říct o mytí vlasů, které se praktikovalo zhruba jednou za měsíc. Nejdříve se používala jen voda a tuhé mýdlo, které se ale z vlasů těžko dostávalo. Proto si zámožnější vrstvy vlasy spíše parfémovaly nebo hledaly jiné prostředky k očistě. Například legendární císařovna Sisi používala k mytí svých dlouhých vlasů směs ze syrových žloutků s koňakem, kterou nechala působit celou hodinu. Poté přišla na řadu teplá voda a závěrečné opláchnutí vývarem ze slupek vlašských ořechů. Tuto náročnou proceduru, která trvala celý den, opakovala krásná Sisi jednou za tři týdny.

Na první tekutý šampon si lidstvo muselo počkat až do roku 1927 a ani tehdy nebylo o co stát. Přípravek stále obsahoval část mýdlových složek, které vlasům nedodávaly kýžený lesk. Obrat k lepšímu přinesly až šampony společnosti Schauma, které se na trhu objevily v roce 1949.

Od obyčejné vody po mýdlo

Ani s hygienou těla to nebyla žádná sláva, výjimku tvořilo jen každodenní oplachování obličeje a rukou. Koupel celého těla se praktikovala jen jednou týdně, a to až do začátku 19. století.

Ve starověku se lidé myli ve veřejných lázních. Vlastní necky a vany ze dřeva či mědi přišly na řadu až o stovky let později. Lidé si navíc zprvu museli vystačit jen s obyčejnou vodou. První mýdla pro očistu těla - a nikoli na praní prádla - se začala objevovat až v 7. století v Byzantské říši. Tehdy se vyráběla z olivového oleje, vápna a draselného louhu. Výsledkem bylo černé nebo hnědé mýdlo, které bylo až příliš mazlavé a nemělo žádnou vůni. Ještě v témže století ho vylepšili Arabové, kteří mýdla barvili a parfémovali. Arabové navíc byli výtečnými obchodníky, a výrobky se tak rychle rozšířily do celého světa. Možná proto Evropané s produkcí vlastního mýdla tolik nespěchali. Nejdříve ho začali vyrábět Benátčané a Janované ve 14. století, první mydlářský cech v Praze byl pak založen v roce 1464.

Průmyslová výroba mýdel se rozjela až na začátku 19. století díky americké firmě William Colgate & Company (ano, produkovali i zubní pasty). Brzy ji následovala společnost B. J. Johnson, která vyráběla mýdla z palmového a olivového oleje. Produkt se stal natolik populárním, že se podnik přejmenoval na Palmolive. V roce 1928 došlo ke spojení firem Palmolive a Colgate, od roku 1953 je společnost známá pod názvem Colgate-Palmolive a její výrobky jsou na trhu dodnes.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články