Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 2°C Slabý déšť

Společnost pod dohledem: Sledují vás na každém kroku

Společnost pod dohledem: Sledují vás na každém kroku
Ilustrační snímek | zdroj: ThinkStock

Bankomaty, čipové karty, mobily či internet jsou dnes nedílnou součástí našeho života. Před všudypřítomnými kamerami, čipy a všemožnými snímači se prakticky nedá schovat. Slouží k naší ochraně, anebo ke kontrole nad jednotlivci a celou společností?

Kdybychom si sepsali sumář kroků, které uděláme od chvíle, kdy ráno opustíme bydliště a večer se do něj zase vrátíme, zjistíme, nakolik čitelnou elektronickou stopu za sebou zanecháváme: odchod do práce snímá bezpečnostní kamera v domě či čip sloužící k otevření dveří, kamery nás vidí v metru, další záznam může vytvořit kontrola legitky či koupě jízdenky přes sms, kamery nás také snímají při jízdě vozem.

Příchod na pracoviště zaznamenají elektronické píchačky a zapnutí počítače; kdo má čas, přihlásí se na sociální síť. Odchod z práce je monitorován stejně. Když poté zamíříte do fitness centra, za zábavou či na nákup, opět za sebou zanecháváte stopu třeba prostřednictvím bezhotovostní platby. 

Společnost pod dohledem

Nejčastěji však do našeho soukromí zasahují kamery. Jejich existenci si přitom často neuvědomujeme, ale takřka každý krok, který dnes člověk učiní, může být monitorován.

Vlezlému pohledu kamer přitom neuniknou nejen běžní občané, ale ani představitelé bezpečnosti. Zvlášť na pozoru se musí mít kriminalisté a pracovníci rozvědky, kteří se už dávno nemůžou scházet se svými informátory po kavárnách či obchodních centrech tak, jak to známe klasických špionážních filmů. 

Termín "společnost pod dohledem" není v tuzemsku rozšířený. "V USA je naopak používán běžně v souvislosti s ochranou obyvatelstva," líčí Šárka Bezděková, Češka, která s manželem a dvěma dětmi žila přes dva roky poblíž New Yorku.

"Vyrazilo mi dech, když nám škola poslala žádost o odebrání vzorku DNA našich dětí. Důvod? Údajně aby byly ve Státech pod lepší ochranou," podotýká Bezděková s tím, že od doby, co se vrátila zpět do Prahy, na rozdíl od Čechů úzkostlivě sleduje nárůst počtu kamer. "Jsou už všude. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že Češi nad tím opravdu nijak nepřemýšlejí. Kamery se staly součástí jejich života," míní.

Jako bychom se najednou ocitli v ikonickém románu 1984 George Orwella, odkud pochází slavná fráze "Velký bratr tě sleduje". "Málokdo si uvědomuje, jak je dneska aktuální," upozorňuje Bezděková. Pod názvem "kamerové systémy" si totiž často jen představíme několik kamer propojených kabely, nějaké vyhodnocovací pracoviště, popřípadě nahrávací zařízení, ale jde o velký omyl.

Současné inteligentní kamerové systémy nám mohou vstoupit do soukromí více, než si je kdokoliv z nás ochoten vůbec připustit: samostatně rozliší zastavení vozidla v zákazu zastavení, měří rychlost, rozlišují registrační značky, upozorňují na dopravní propustnost ulic, rozliší odcizená auta i lidské obličeje. Jen loni bylo třeba v Praze na dva tisíce snímacích přístrojů městského kamerového systému, do kterých je přístup z padesáti pracovišť. Většinu z nich "spravuje" městská policie.

Metody sledování

Video dohled: kamerové systémy.

Odposlouchávání jak pevných linek, tak mobilních telefonů: i u nás existují specializované firmy nebo webové stránky, kde není problém si takový odposlech zařídit. Ať už pomocí softwaru či štěnic v telefonu.

Databáze: v různě zaměřených databázích se shromažďují data z všemožných oblastí našeho života. Databáze studentů, drobných živnostníků, nemocných, vlastníků vozidel určité značky, nakupujících s věrnostní kartou.

Biometrické údaje: existují další metody a systémy, které nás mohou měřením a analyzováním lidského těla identifikovat pomocí toho, jakým stylem píšeme na klávesnici, jaký máme typ chůze či hlas. Dále jsou to otisky našich prstů, rozpoznávání tváří, DNA, skenování očí duhovky, rohovky nebo tvarů uší. Biometrických údajů uložených v databázích je využíváno převážně na hranicích států. Otisky prstů, dlaní či sken oka mohou být využity při vstupech do objektů a místností.

Počítače a internetová komunikace: tato oblast zahrnuje asi nejvíce možností. Přes monitorování emailové komunikace, rozesílání spamů, využívání různých aplikací, např. Googlu (StreetView, Latitude), monitorování dat a webové aktivity, cookies, využívání robotů ke sledování aktivity na internetu a hlášení lidským agentům podezřelá slova, fráze či návštěvu určitých stránek, komunikaci s podezřelými lidmi či skupinami.

Těžba, dolování dat: jedná se o sběr elektronických záznamů. Každé použití bankomatu, platební karty, věrnostní karty, použití telefonu, knihovny, videopůjčovny. Elektronická data jsou na rozdíl od papírových záznamů lehce skladovatelná, přístupná, sesbíratelná, a tudíž i analýza je levná a rychlá.

GPS, RFID, štěnice: systémů GPS je obecně využíváno k lokalizaci. Ať už osob nebo aut. Těchto systémů je také možné využít pro odsouzené, kteří jako trest dostali domácí vězení. V jejich případě je to monitorovací náramek nebo nákotník.

RFID čipy: pomalu se stávají náhradou za čárové kódy. Podle obchodníků nebude dlouho trvat a po dokončení nákupu pouze projedeme s vozíkem rámem, kde bude čtečka těchto čipů a celý náš nákup bude zaznamenán, aniž bychom museli vyndávat zboží na pás, pak jen zaplatíme.

Sociální sítě: častou praxí zaměstnavatelů je prověřování si budoucích zaměstnanců právě v prostředí sociálních sítí, zajímají se o užívání alkoholu, drog, vystavování nevhodných fotek, sledují písemný projev.

Identifikace: vstupní karty do budov, kreditní karty či elektronické občanské průkazy. Jedná se převážně o prvky s možností naší identifikace.

Letecký dohled, bezpilotní letadla, satelity: letecký dohled je často využíván při kontrolách silniční dopravy, stíhání zločinců, jako pomoc při demonstracích, sledování státních hranic, nebo při kontrolách uprchlíků. Bezpilotní letadla jsou využívána ke geografickému monitorování, focení povrchu nebo míst, kam by bylo nebezpečné poslat letadlo s lidskou posádkou. Často jsou také využívána k vojenským účelům. 

Záhadné sčítače

Jisté je, že podle statistik policie použila kamery v Praze v roce 2004 v 1005 případech, v roce 2010 to už bylo v 10 661 případech, v současnosti jde jistě o vyšší počet, byť podle mluvčí městské policie Ireny Seifertové momentálně přesná evidence neexistuje. S jakým efektem byly systémy využity, zůstává také záhadou.

Kromě městského kamerového systému byly z prostředků EU o objemu 45 milionů korun zakoupeny tzv. sčítače provozu, jež slouží pražské Technické správě komunikací (TSK). Nápadně připomínají radary a slouží ke sledování aktuálního stavu dopravy.

Jenže už v roce 2008 vyšlo najevo, že některé z nich zaznamenávají a ukládají spolu fotografie vozidel a osob v nich bez ohledu na skutečnost, že se jejich řidiči dopustili nějakého protiprávního jednání (například na křižovatce I. P. Pavlova). K čemu potom takto pořízené fotografie slouží, není jasné. Ústavní soud v Německu či Rakousku už přitom používání takových zařízení zakázal.

Neexistuje zákon

"V Česku bohužel není zákon, který by obecně reguloval využívání kamerových systémů," uvedl pro Tiscali mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů Tomáš Paták. Zejména ve velkých městech tak není v podstatě možné se jejich objektivům vyhnout:

Systém dokáže záběry digitálně i opticky přiblížit, kamery fungují i při minimální viditelnosti a jsou chráněny proti oslnění. Některé jsou umístěny hodně vysoko a mohou "šmírovat" oknem až do našich bytů. 

Ilustruje to například kamera, jež byla v Praze zacílena přímo na kancelář kontroverzního podnikatele Ivo Rittiga. V Plzni byla zase v roce 2007 kamera namířena místo na křižovatku přímo na soukromý byt v centru. Jeho majitel byl v šoku, když zjistil, že díky kamerám, které měly sledovat dění na ulici, mohl prakticky kdokoli na stránkách magistrátu nahlédnout do jeho kuchyně. 

Všehoschopný Janus

Nejdokonalejší šmírovacím nástrojem současnosti disponuje česká policie, konkrétně Útvar zvláštních činností. Jde o špičkový špionážní systém telefonů a počítačů s názvem Janus. Je italský a má tři vady na kráse:

Infiltrace mobilu či počítače probíhá podle technické zprávy systému, kterou má redakce k dispozici, pomocí různých webů. Pokud například ve firmě s deseti zaměstnanci navštíví někdo web (třeba Komerční banky) určený k infiltraci, není pro policii složité vyfiltrovat a infikovat tuto konkrétní cílovou osobu.

Policisté tedy operativně zajistili desítky webů vhodných k infiltraci. Vědí o tom však společnosti, jež je provozují? Nikoli.

Druhý problém tkví v tom, že z procesního hlediska probíhá vše v nejvyšší míře utajení: soud ani státní zástupci nejsou informováni o způsobu a typu užití operativní techniky. Soudce sice ví, že je dotyčná osoba sledována, netuší však, že na ni byl nasazen Janus.

A zatřetí je otázkou, "je-li (budeme-li citovat ze zmíněné zprávy) odposlouchávaný prostor vždy v souladu s vydaným soudním příkazem a nezachycuje-li Janus, užívající hojně prostorový odposlech, též konverzace dalších lidí". Obvykle prý zachycuje...

Janus využili detektivové v kauze Nagyová. Z mobilů sbírali nejen data, ale i obsah hovorů včetně aplikací Viber, Skype, WhatsApp či Threema.

O problematice těchto odposlechů přitom před časem rozhodoval Ústavní soud a označil je za nezákonné. Předseda senátu pražského městského soudu Petr Novák to však v potaz nevzal. Odposlechy v nynější větvi aféry (vyzrazení utajované informace Bezpečnostní informační služby) byly podle něj naopak zákonné. Rozhodnutí Ústavního soudu, kdy musí o odposlechu vždy rozhodnout okresní soud v místě, kde byl spáchán údajný trestný čin (to se zde nedělo), nemůže podle soudce platit zpětně.

Na zmíněné problémy by měl český právní řád rozhodně myslet.

Éra soukromí skončila

Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg tvrdí, že právo na soukromí je prostě jen sociální norma, která se v čase vyvíjí – a lidé jsou prý dnes s úplným odbouráním soukromí spokojeni. "Éra soukromí skončila," říká.

Samostatnou kapitolou jsou pak kamery umístěné v bankomatech, kde se pak díky propojeným databázím spojí totožnost klienta s číslem jeho účtu, zhotovením podobenky a zjištěním místa a času výběru z konkrétního bankomatu. 

Jistě, slouží to přece k naší vlastní ochraně, může leckdo namítnout. Jenže co když se záznam od bankomatu objeví na internetu s tím, že natočení osoba krade? Co presumpce neviny? Usvědčit z krádeže může jen soud.

A co stovky kamer v soukromých objektech, na pracovištích či v obchodních centrech? Koho vlastně chrání a k čemu skutečně slouží?

Vzpoura umělců

Téma společnosti pod dohledem ovlivnilo také řadu spisovatelů, režisérů či hudebníků. 

Knihy: Proces (Franz Kafka, 1914), 1984 (George Orwell, 1949), Transparent Society (David Brin, 1998), Minority Report, A Scanner Darkly (Philip K. Dick, též filmy).

Filmy: Brazil (1985), Demolition Man (1993), Nepřítel státu (Enemy of the state, 1998), Oko dravce (Eagle Eye, 2008).

Hudba: poslední album formace Muse (Drones, 2015). 

Zdroje:
Vlastní