Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Komentář: Stokrát znásilněný Masaryk

Komentář: Stokrát znásilněný Masaryk
Tomáš Garrigue Masaryk - Prezident Osvoboditel | zdroj: Profimedia

Prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka si dnes neštítí přivlastnit a překroutit ve svůj prospěch kdekdo. Své o tom ví i náš současný prezident Miloš Zeman, který se rozhodl podepsat svůj druhý prezidentský slib na "tatíčkově" stole.

Lidé mají odvěkou potřebu hledět do minulosti a hledat si v ní ideály. Většinou to tak schytá nějaká výrazná historická osobnost, která je, chtě nechtě, brutálně vyrvána z kontextu své doby, očesána o nepřijatelné a nevyhovující myšlenky a pomalu přetesána do prázdné modly. Už to není lidská bytost se vším, co k tomu patří, včetně všech lidských neduhů a slabostí. Stane se z ní prostě jen symbol něčeho většího. Něčeho dokonalého.

Díky tomu, že je osoba, podle níž byl takový symbol vytvořen, bezpečně mrtvá, může si ji navíc jako ideál přizpůsobit a přivlastnit prakticky kdokoliv. Což někdy způsobí dokonale bizarní a komické situace. Jako například když v roce 2015 v rámci společenské hysterie z uprchlické krize a přílivu muslimů vznikla kolem předsedy krajně pravicové Národní demokracie Adama Bartoše domobrana s názvem Tyršův prapor, přivlastňující si jako symbol zakladatele Sokola.

Mělo to jen ten háček, že Miroslav Tyrš byl fascinován islámem a dokonce napsal knihu o proroku Mohamedovi. Těžko říct, jestli tuhle skutečnost hrdinní domobranci záměrně ignorovali, nebo to prostě nevěděli. Je to ale krásný příklad toho, jak se pro nás jména některých postav z minulosti stala prakticky jednoduchým heslem, na něž lidé slyší, ač jejich povědomí o historických faktech kolem oné osoby je takřka na nule.

Na Masaryka slyší všichni

Ne vždy je ale takováto úsměvná záležitost z pochybného okraje české politiky. Podobný trend přivlastňovat si výrazné osobnosti naší historie frčí i na těch nejvyšších místech, jak můžeme s úsměvem sledovat v případě prezidenta Miloše Zemana, jenž si společně se svou věrnou svitou už nějakou dobu stále blíže přitahuje odkaz tatíčka Masaryka. V dalším jednání této vynikající hradní grotesky se tak dočkáme toho, že hlava státu symbolicky podepíše svůj druhý prezidentský slib na stole prezidenta Osvoboditele a posedí si při tom i v jeho křesílku.

Ostatně prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka si pro sebe dneska krade kdekdo. Přivlastňují si ho jak levičáci, tak pravičáci. Jak liberálové, tak konzervativci. Každý si v jeho rozsáhlém celoživotním díle najde a vytrhne z něj nějaký ten citát, který se mu zrovna hodí do krámu, a předhodí ho svým příznivcům. Ti pak většinou tleskají slovům toho starého moudrého pána, o jehož velikosti se přece nikdo nemůže odvážit pochybovat.

Nebojí se k němu přihlásit euroskeptik Petr Robejšek a jeho kolegové, kteří si tak například vypůjčili název politické strany Realisté od tatíčkovy České strany pokrokové. Nebojí se po něm sáhnout ani Tomio Okamura, který společně s Alešem Brichtou na protiimigrantské demonstraci na Václavském náměstí zazpíval píseň Ach synku, synku s odkazem na to, že se jednalo o oblíbenou píseň prvního československého prezidenta. A pro skutečné fajnšmekry internetového bizáru doporučuji přečíst si příspěvek "Proč by Masaryk volil SPD?".

Jméno Tomáš Garrigue Masaryk je prostě špičková politická munice, s kterou může střílet skoro kdokoliv.

Reinkarnace prezidenta Osvoboditele

Nikdo ale v urputnosti a snaživosti, jak Masaryka co nejvíc vytěžit, skutečně nemá šanci překonat partu z Hradu. Ostatně Miloš Zeman se k osobnosti TGM hlásí dlouhodobě a dělal to ještě dávno před tím, než se stal prezidentem. Navíc o sobě mluví jako o velkém fanouškovi jeho díla a myšlenek. No není krása mít takového prezidenta, který se snaží jít ve stopách tatíčka Masaryka? Nebo který to o sobě alespoň tvrdí.

Jeden by z toho měl podezření, že se hlava státu za chvíli prohlásí za Masarykovu reinkarnaci. I když zatím na to má lidi, kteří ho bez nadsázky k tatíčkovi přirovnávají. Jako například kontroverzní politolog Martin Koller nebo Zemanův věrný přítel František Ringo Čech. Patřičně tomu sekunduje i hradní mluvčí svými poznámkami k Masarykovu odkazu. A, světe div se, ono to dost často funguje a podobnou rétoriku přejímá i řada prezidentových fanoušků, kteří věří, že Zeman je důstojným následníkem a nositelem hodnot prvního československého prezidenta.

Jistě můžeme směle pochybovat o tom, kolik lidí vlastně Masarykovu osobnost pořádně zná. Samozřejmě každý ví, že to byl první československý prezident, spousta lidí se také jistě rozpomene, že zformoval nějaké ty legie, že se zastával Hilsnera obviněného z rituální vraždy a že se účastnil boje o rukopisy. Kolik lidí si ale přečetlo nějakou jeho knihu, případně projev nebo přednášku? Kdo si z fleku vzpomene na nějaké jeho politické aktivity během první republiky? Kdo dokáže popsat, jakou Masaryk vyznával filozofii?

Takových lidí bude rozhodně méně, než by bylo potřeba. I když co můžeme čekat, když se starší generace během minulého režimu dozvěděly hlavně takové špeky, jako že Masaryk nechal střílet do dělníků a vyznamenal Mussoliniho, a mladší generace, které chodily a chodí do škol po revoluci, se zase většinou nedočkají pořádné výuky moderních dějin. Bída.

Přesto, nebo možná právě proto, jako laciný a lehce formovatelný symbol funguje TGM dokonale a Miloši Zemanovi jeho groteska, ve které se nepřímo zpodobňuje s asketickou morální autoritou, prochází.

Upřímně: vážně si někdo dokáže představit Miloše Zemana, jak společně s českou inteligencí obhajuje proti křičící většinové společnosti příslušníka menšiny? Jak nabádá mladé studenty k tomu, že mají být politicky aktivní? Jak říká, že stát potřebuje především humanitně vzdělané lidi? Jak se nevyjadřuje hanlivě na žádnou skupinu společnosti a bojuje proti alkoholismu? Jak je dáván jako mravní příklad dětem? Jak odsuzuje "vlastenčení" a bojuje proti lacinému populismu? Tomu snad nemůže uvěřit ani ten nejzarytější Zemanův příznivec. Přesto toto všechno je nedílnou součástí Masarykovy osobnosti.

Tatíček Zeman

Neměli bychom ale hlavě státu příliš křivdit. Budeme-li se snažit, jistě najdeme řadu podobností, které Zeman s Masarykem má. Což se dá po chvilce hledání najít asi u každého politika. Krásným společným rysem by mohla být jistá umanutost a tvrdohlavost, s jakou si často prezident Osvoboditel i prezident Zeman šli za svým.

Nesmíme zapomínat na to, že prezident Masaryk byl někdy celkem herdek dědek, a i přes své řeči o diskusi mnohdy až násilně a tvrdohlavě zasahoval do prvorepublikové politiky, a pohyboval se tak často i na hraně ústavy. S tím souvisí také to, že usiloval i o rozšíření prezidentských pravomocí, které mu přišly nedostatečné.

Příslušnými zásahy se mu například povedlo udržet jeho oblíbence Edvarda Beneše na postu ministra zahraničí přes sedmnáct let. K lidem, které neměl rád, se naopak choval pohrdlivě a někdy jim prováděl i nepříjemné naschvály. Tady je třeba přiznat, že nějaká podobnost s politickými praktikami Miloše Zemana skutečně může být vidět.

Opět se ale značně rozcházejí ve svých motivech. Prezident Osvoboditel do politiky umanutě zasahoval především proto, že věřil ve správnost svého konání a jeho přínos pro mladou republiku a většinovou společnost. Nikdy mu přímo nešlo o jeho samého, bral svoje prezidentství jako službu. U Miloše Zemana o tom můžeme směle pochybovat. Uvažovat u něj můžeme o motivech, jako je touha po moci a důležitosti, pomsta všem starým politickým nepřátelům a kdovíco ještě. Nějaké náznaky ušlechtilých cílů se tu ale hledají jen stěží.

O tomto rozporu o rozdílném vnímání prezidentské funkce krásně svědčí i něco, čím by se momentální hlava státu mohla od tatíčka Masaryka jistě krásně inspirovat. Tedy to, že první československý prezident složil svůj mandát kvůli zhoršujícímu se zdraví, protože usoudil, že své zemi již nemůže kvalitně sloužit.

Ideální příležitost, jak se skutečně přiblížit masarykovskému ideálu. Sáhne po ní Miloš Zeman?

Zdroje:
Vlastní