Zpět na články

Stranická podpora jako medvědí služba: Strany se chystají vybírat Zemanova soka

Ekonom Jan Švejnar připustil, že by mohl kandidovat na prezidenta republiky proti Miloši Zemanovi. Za výhodu pro prezidentského kandidáta označil podporu stran. Předseda zelených Matěj Stropnický pro změnu hovoří o společném kandidátovi několika politických subjektů. Vliv stran na volbu se ale přeceňuje.  

Švejnar by mohl být vyzyvatelem Miloše Zemana Švejnar by mohl být vyzyvatelem Miloše Zemana, zdroj: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

Švejnar v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že pokud by Zeman znovu kandidoval na prezidenta a země by dál měnila orientaci směrem na Východ, byl by připravený vyzvat současnou hlava státu na souboj.

Kdekdo už mu stihl vyčíst, že se vynoří pokaždé až před prezidentskými volbami, ale jinak o něm u nás není příliš slyšet. To ale není jediná Švejnarova slabina.

Ekonom v rozhovoru vysvětluje, proč na prezidenta nekandidoval v roce 2013. Aby získal podporu sociální demokracie, která se pro jeho kandidaturu vyslovila v nepřímé volbě v roce 2008, musel by se účastnit vnitrostranických primárek proti místopředsedovi ČSSD Jiřímu Dienstbierovi. A také neměl dostatek prostředků na předvolební kampaň.

Švejnar už bohužel nezmiňuje, zda tentokrát má dost peněz, nebo opět hrozí, že pokud mu finance nikdo neposkytne, z kandidatury zase nic nebude. Otázkou také je, která strana ho podpoří. Podle Švejnara je přitom podpora některé partaje výraznou výhodou, a to i z hlediska organizace kampaně a jejího financování. S jistou skepsí se naopak dívá na Kroměřížskou výzvu, která se do hledání prezidenta rovněž plánuje zapojit.

Švejnar nepůsobí příliš přesvědčivě. Skoro to zní, jako by chtěl říct: Když mi politické strany všechno zařídí a zaplatí, tak já bych se tím protikandidátem Zemana tedy stal. Z takového přístupu je cítit nepochopení toho, jaké vlastnosti a předpoklady musí mít člověk, který chce v prezidentské volbě obstát.

Přeceňuje také podporu politických stran. Přitom mnohem důležitější je vytvořit si přímý vztah s voliči a komunikovat s nimi, pokud možno bez jakýchkoli prostředníků. Zázemí, které politické strany kandidátům mohou poskytnout, je cenné, zvlášť pro někoho, komu ho nikdo nevytvoří a sám toho není schopen. Na druhé straně přílišné napojení kandidátů na politické subjekty jim může naopak uškodit.

Podpora politických stran může naopak uškodit

Roli politických stran v přímých prezidentských volbách přeceňuje rovněž předseda Strany zelených Matěj Stropnický, který minulý týden v Deníku Referendum zveřejnil strategii zelených pro hledání Zemanova protikandidáta.

Podle Stropnického je vhodné pro společnou kandidaturu získat nejprve KDU-ČSL, piráty a ČSSD, kterou považuje za klíčovou. Vybraný kandidát musí být schopný se utkat se současným prezidentem o jeho vlastní voliče. Stropnický zdůrazňuje, že Zemanovi je třeba znemožnit profilovat se jako levicový a lidový kandidát.

První zádrhel, na kterém se úsilí Strany zelených může zaseknout, může být v tom, že se k uvedené koalici nepřidá sociální demokracie. Její předseda Bohuslav Sobotka dopředu avizoval, že o nominaci vlastního kandidáta či podpoře někoho jiného, rozhodnou členové a členky ČSSD ve vnitrostranickém referendu. Aby schválili kandidáta skupiny stran v čele se zelenými, musel by to být někdo, kdo by byl sociálním demokratům velmi blízký. Dovedou ale takového kandidáta přijmout i zelení, piráti a lidovci?

Těžko si také nevšimnout, že pro Stropnického společný postup stran, vytvoření koalice s dostatečně širokým základem, formulace strategie a její prosazení jsou ve výsledku mnohem důležitější než osoba kandidáta, u kterého vyzdvihuje pouze to, jak se bude ideově profilovat. Stropnický přičítá příliš velkou roli tomu, kdo všechno kandidátovi vyjádří podporu, a naopak podceňuje vystupování a aktivitu samotného kandidáta a jeho vztah s voliči. Zda na ně bude působit bezprostředně, nenuceně a s respektem.

Fischer v minulé volbě selhal právě v této oblasti. Nestačí, když se kandidátem stane někdo, koho veřejnost zná nebo, kdo se u ní dokonce těší nemalé oblibě. Nic z toho nemusí být dostatečnou zárukou úspěchu. Kandidát či kandidátka musí mít lehkost, vtip, osobité kouzlo, být schopný si volbu užít a zvládat umění zkratky i nutnou konfrontaci se svými soupeři a soupeřkami, která však zároveň nesmí působit urputně či uměle, musí být jaksi přirozenou součástí jeho naturelu.

Právě tato kritéria se mohou ukázat jako mnohem důležitější než to, zda dotyčný má podporu té či oné strany či občanského sdružení.

Nepropírat špinavé prádlo na veřejnosti

Uvažme také to, že loajalita k politickým stranám je u nás velmi slabá. To, že sociální demokracie ukáže na určitého člověka, ještě vůbec neznamená, že ho její voliči podpoří. 

To se ostatně potvrdilo i v minulé volbě, kdy byl kandidátem ČSSD Jiří Dienstbier. Navíc snaha o společný postup může ztroskotat na tom, že se jednotlivé strany pohádají a jejich vzájemné sváry nakonec poškodí i jejich společného kandidáta.

Mnohem výhodnější by bylo nejprve oznámení kandidatury, a teprve pak by jí vyjádřily podporu politické strany. 

Neznamená to, že by namohla existovat domluvená koalice a dohoda o tom, kdo má být společným kandidátem, bylo by ale lepší dojednat to za zavřenými dveřmi. Jinak by to působilo tak, jako by společný kandidát byl tak trochu nesvéprávný a v první řadě byl produktem jakési koalice, která ho ke kandidatuře přesvědčila.

Navíc snaha o širokou koalici a shodu na konkrétním kandidátovi je dosti opožděná. Zvlášť jestliže uvážíme, že kromě složitých jednání mezi jednotlivými stranami se celá procedura nutně zdrží vnitrostranickým referendem v sociální demokracii, případně sbíráním 50 000 podpisů pod peticí, pokud by se společný kandidát nechtěl spolehnout na to, že ho nominují poslanci či senátoři. V každém případě prezidentská volba v roce 2018 bude napínavá.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články