Dnes je úterý 16. dubna 2024., Svátek má Irena
Počasí dnes 11°C Občasný déšť

Tragédie na Dole Doubrava a zpolitizované hledání viníků

Tragédie na Dole Doubrava a zpolitizované hledání viníků
Jeden z výbuchů na dole Doubrava | zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Hledání pravdy musí být hlavním smyslem práce historiků, badatelů i dokumentaristů. Minulost jimi prezentovaná by měla být zobrazená objektivně - na základě pečlivého studia všech dostupných archiválií a výpovědí dosud žijících svědků. Cílem by se za žádných okolností neměla stát politická objednávka nebo subjektivní světonázor, jak tomu bylo v případě tragédie v Dole Doubrava z února 1949.

Počátkem devadesátých let vznikla řada článků, studií i dokumentů, které mapovaly do té doby opomíjené, zamlčované a publicistům zakázané ovoce. V euforii znovunabyté svobody slova, ale také ve snaze co nejpřísněji odsoudit bývalý režim, se autoři často neohlíželi napravo nalevo a fakta si často uzpůsobovali tak, aby korespondovala s jejich záměrem, který hodlali svým čtenářům či divákům prezentovat, potažmo vnutit. Často za použití pokroucených údajů, pomluv, polopravd, neověřených hypotéz, ale i vyslovených lží, které již nežijící protagonisté nemohou vyvrátit. A děje se tak, bohužel, dodnes - a nejen v této kauze.

V jedné z publikací o složitých a dramatických 50. letech, prosáklých justičními zločiny a nezákonností zmanipulovaných procesů, označila autorka za hlavní viníky tragických výbuchů na černouhelném Dole Doubrava v ostravsko-karvinském revíru členy skupiny inženýra Alexandra Kanczuckého, kteří při něm zahynuli. Naznačila, že jejich vina na havárii byla při vyšetřování zamlčena proto, že ing. Kanczucký patřil mezi tak zvané nomenklaturní stranické kádry. Jaká je ale pravda?

První výbuchy, prvních 19 obětí

Důl Doubrava patřil na konci čtyřicátých let minulého století k nejmodernějším a nejvíce mechanizovaným dolům v ostravsko-karvinském revíru (OKR). Modernizace a mechanizace dolu po válce s sebou přinesly nový problém ve formě vysokého vývinu uhelného prachu, s nímž zastaralé předpisy nepočítaly a který nešlo řešit běžnými, ověřenými prostředky.

Na noční směně z 11. na 12. února 1949 pracovalo v podzemí dolu 330 horníků a techniků. První výbuch nastal náhle krátce před čtvrtou hodinou ranní ve sloji Hubert nad osmým patrem. Vznikl důlní požár a bezprostředně následovaly dvě další exploze. V té chvíli se v této části dolu pohybovalo 32 pracovníků. Třináct jich bleskově vyfáralo na povrch, někteří byli zraněni. Devatenáct chlapů zůstalo dole, o jejich osudu se nevědělo nic.

Na místo neštěstí sfárali čtyři technici, vedení naddůlním Františkem Kunčickým. Došli až do vzdálenosti 80 metrů od spodu rubání. Tam zjistili na plamenu bezpečnostní benzínové indikační lampy (větérky) zvýšenou koncentraci metanu a zaznamenali vysokou teplotu ovzduší. O pár metrů dál objevili těla dvou mrtvých havířů a po tomto zjištění vyfárali na povrch. Právě včas, protože o několik minut později následovala čtvrtá exploze. Ten den poslední, v pořadí pátý výbuch se pak rozlehl podzemím dolu ve tři hodiny odpoledne. Zuřil tam rozsáhlý požár a z výdušné jámy vycházely mraky kouře.

Důl byl prázdný - až na těch devatenáct nešťastníků, kteří nestačili utéct. Dva byli po smrti prokazatelně, o osudu zbylé sedmnáctky si nedělal nikdo iluze. Když druhý den do desáté hodiny nedošlo k další explozi, vydala havarijní komise příkaz ke sfárání pracovních a záchranných čet.

Šestý výbuch zmařil dalších pět životů

Za velmi napjaté situace, kdy do řízení záchranných prací zasahovalo mnoho osob zastupujících různé hospodářské a politické instituce, se přihlásila záchranná četa dobrovolníků pod vedením inženýra Alexandra Kanczuckého, který před výbuchem odpovídal za sloj Hubert. V týmu byl znovu i František Kunčický. Záchranáři se chtěli pokusit vynést na povrch dva mrtvé kamarády z místa, kde je nalezli při předchozím průzkumu. Také chtěli ověřit, zda někdo z pohřešovaných nebude zazděn v požářišti zaživa, i když naděje, že by někdo takové množství explozí v podzemí přežil, byla více než mizivá. Po nich sfárala, a to bez vědomí havarijní komise, i skupina funkcionářů, v čele s generálním ředitelem Československých dolů ing. Svatoplukem Radou.

Krátce poté v 11:35 nastal neočekávaně silný, v pořadí šestý výbuch metanu a uhelného prachu. Tlaková vlna zranila Radu a tři horníky. Všichni okamžitě vyjeli nahoru do bezpečí. Dole ale zůstala Kanczuckého pětičlenná četa záchranářů. Když o hodinu později otřásl podzemím další mohutný výbuch, bylo všem jasné, že počet obětí stoupne z devatenácti na dvacet čtyři. Těm dole nemohl pomoci ani zázrak. Navíc následovaly další sekundární exploze nahromaděného prachu, které částečně devastovaly i některá povrchová pracoviště. Havarijní komise přistoupila k uzavření dolu. Důlní neštěstí si vyžádalo nejen 24 lidských životů, ale i rozsáhlé škody materiální a hospodářské. Jeden z nejvýkonnějších dolů v revíru byl na celé měsíce vyřazen z provozu. 

Mohla za neštěstí větérka?

Co nebo kdo inicioval první výbuch? V inkriminované části dolu nebyla zavedena žádná elektrifikace, neprováděly se trhací práce, pásové dopravníky byly v klidu a svědkové vyloučili možnost, že by si někdo ze zkušených havířů zapálil cigaretu, jak se to stalo při výbuchu na Dole Michálka o rok později. Nezjistilo se ani zapaření uhlí. Jako nejpravděpodobnější zdroj iniciace nahromaděné výbušné směsi metanu se vzduchem se mohla stát benzínová bezpečnostní lampa, která byla v té době jediným prostředkem pro přímé stanovení obsahu metanu v dole. V době prvního výbuchu byla v postiženém poli jediná. Patřila revírníkovi noční směny.

Někteří svědci uvádějí, že lampa kolem půlnoci revírníkovi upadla ve výdušné pásové chodbě a zhasla. Ke konci směny měl ale revírník za povinnost indikovat metan ve výdušných větrech. Je možné a pravděpodobné, že jemu nebo někomu jinému se sice lampu zažehnout znovu podařilo, ale při indikaci se vznítily plyny nahromaděné v koši lampy. Při pokusu o uhašení plynů prudkým pohybem dolů se mohl přenést plamen navenek a iniciovat první výbuch. Ostatní následné exploze, včetně šesté, která usmrtila pětici záchranářů, byly sekundární a zapříčinilo je množství nahromaděného a neodstraňovaného uhelného prachu, který je sám o sobě výbušninou. Šestá exploze důl doslova zdevastovala a vedla k odstavení podniku na dlouhé měsíce.

Vše se stalo v době, kdy horníci bojovali o každý vozík černého zlata. Hledal se viník a našla se jich hned celá skupina.

Proces začal tři a půl roku po tragédii

V obyčejné tělocvičně Domu kultury Dolu Hlubina v Ostravě (krátce předtím zpětně přejmenovaného z Dolu Laušman) bylo ve čtvrtek 10. července 1952 zahájeno přelíčení proti devíti báňským inženýrům a technikům. Soudní řízení bylo označováno jako proces proti doktoru inženýrovi Václavu Žaludovi a spol. Ve velké tělocvičně se tak oficiálně dělo proto, aby se umožnila účast co nejvyššímu počtu diváků. Ve skutečnosti však šlo o to, aby se rychlým střídáním delegací a pozvaných hostů minimalizovala možnost utvořit si vlastní názor na celé toto tragické absurdní divadlo.

Studená válka kulminovala a všude kolem byl nepřítel. I ve vlastních řadách. Hledali se "zrádci", na něž by se mohla svést vina za plánovací a realizační neúspěchy, ale i za neúmyslné tragédie a snad i přírodní katastrofy. Doba prostě taková byla a kariéristé jí řádně zneužívali. Komunističtí funkcionáři, v panickém strachu o své hlavy, viděli nepřítele za každým stromem. A jedním z největších byl vždy konkurent v levém spektru politické scény - sociální demokracie. Ta se v důsledku "únorového přeskupení moci" ocitla napravo, a tak ji pro jistotu vzápětí KSČ "sloučením" slupla. Kdo z členů se dobrovolně nesloučil, neemigroval a nebyl uvězněn, stal se alespoň podezřelým.

V době stachanovců šla bezpečnost stranou

Patřil k nim i přednosta Revírního báňského úřadu Václav Žalud. Z titulu své funkce musel on a jeho čtyři kolegové mimo jiné agendy zjišťovat a protokolárně zachytit odhalené závady, které by mohly ohrozit bezpečnost práce na všech dolech OKR. V atmosféře stachanovských hnutí, kdy se osádky a doly předháněly ve výkonech ražby i těžby, se často na bezpečnost nehledělo a nejvyšší metou byl výkon a množství vytěženého uhlí.

Technické těžkosti na mnoha dolech vedly k opakovaným výpadkům v chodu šachet a častým, mnohdy smrtelným úrazům a provozním haváriím. Velkou měrou byla v revíru tato situace zaviněna bezohledným rabováním důlních děl za německé okupace. A po neštěstí na Dole Doubrava přišly další mimořádné události. O rok později si výbuch na Dole Michálka zaviněný kuřákem vyžádal 36 obětí, mezi nimiž bylo i šest hornických učňů. Za další rok následovala hned dvě neštěstí. V červenci 1951 při požáru ve sloji Kazimír na Dole Nová Jáma, později Antonín Zápotocký (dnes LAZY) zahynulo osm horníků a v prosinci na Dole Barbora (později 1. máj) zůstalo 14 záchranářů. Kvůli neradostné bilanci necelých tří let se musel najít viník.

Prořekl se opilý laborant

V červnu 1951 se v místní hospodě opil laborant z Dolu Doubrava a prořekl se při hádce ve větší společnosti, že na příkaz vedení dolu falšoval analýzy plynů ve sloji Hubert. Manipulace s daty vedla k právě k výbuchu v únoru 1949, který si vyžádal 24 lidských životů. Někdo laboranta udal a mašinérie Státní bezpečnosti se rozjela naplno. Několik pracovníků vedení bylo zatčeno a později odsouzeno za nedbalostní trestní činy (od osmi měsíců po 2,5 roku nepodmíněně).

Bylo prokázáno, že falšování a úprava údajů z analýz byla na Doubravě (a asi nejen tam) běžnou praxi. Ve snaze nepřerušovat výrobu při každé zvýšené koncentraci metanu a plnit plán riskovali zdraví a životy horníků a techniků. Nejvyšší odpovědnost za toto hrubé porušování předpisů měl důlní (ředitel dolu) ing. K.P. Protože se však v průběhu vyšetřování nepodařilo prokázat jednotlivým obviněným technikům úmyslnou a organizovanou sabotážní činnost, byli na řadě bývalí sociální demokraté.

Revír neplnil plán, hospodářská situace v republice se rapidně zhoršovala, přibývalo nespokojených. Někdo musí být potrestán! A tak vzniká teorie o sabotážním spiknutí "pravicových" sociálních demokratů. A každé spiknutí potřebuje hlavu. Tou nemůže být nějaký nýmand, ale osobnost.

Takovou osobností byl právě Václav Žalud. Renomovaný odborník, s obrovským rozhledem, pracovním nasazením a autoritou, pedagog Vysoké školy báňské v Ostravě. Člověk nejen znalý, ale i obětavý, odvážný a nekompromisní, s velkým morálním kreditem. Proto byl nejen vážený a oblíbený, ale i pomlouvaný a nenáviděný. A byl u všech havárií. Komise pod jeho vedením vyšetřovala jednu po druhé a pokaždé s negativním výsledkem. V jakési partají posvěcené hlavě vzniklo podezření, že důlní neštěstí jsou důsledkem organizované sabotážní činnosti. Žalud a jeho spolupracovníci se okamžitě ocitli pod stálým dohledem špiclů i operativní techniky.

Obětní beránci měli dostat provaz

Sedmnáctého prosince 1951 při výbuchu na Dole Barbora zahynulo 14 důlních záchranářů. Ing. Žalud vedl na místě odbornou komisi pro vyšetřování havárie. Na Barboru přijel ministr Pokorný a poté, co několikrát laicky zasáhl do jednání, byl Žaludem vyzván, aby práci komise nezdržoval, když tomu stejně nerozumí. Ministr ho okamžitě odvolal, ale druhý den jej znovu vedením komise pověřil.

Dva dny před Štědrým dnem byl Žalud náhle zatčen přímo na Barboře. Za ním putovali do vazby ostatní "spiklenci", mimo jiné předseda závodní rady Dolu Doubrava Ludvík Polák, který při druhém výbuchu zachránil za cenu vlastního ohrožení život řediteli Československých dolů Radovi a obdržel za to vysoké státní vyznamenání. Následoval kolotoč vyšetřování, dokazování, nátlaků, perzekucí rodinných příslušníků, konfrontací, znaleckých posudků, svědectví, denunciací, polopravd a lží. Ve finále byl zinscenován proces s hrdelními rozsudky.

V sobotu 12. července 1952 vynesl předseda senátu Státního soudu JUDr. Kepák verdikty: Václav Žalud a Josef Herel – trest smrti. Kliment Pavlů a Josef Stozsek – doživotí. Ludvík Polák – 25 let. Alois Carbol – 20 let. Josef Golka – osm let. Alfons Petráš – čtyři roky. Emerich Lazarský – tři roky.

Co provedli, čím se provinili do té doby uznávaní důlní odborníci a vážení občané, že na ně tak tvrdě dopadla nikdy se nemýlící ruka dělnické třídy, zatnutá v pěst ? Ničím! Snad jen tím, že patřili k lidem s jinou politickou orientací než jejich vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci. Většina z nich byla řadovými členy či nižšími dobrovolnými funkcionáři v té době již neexistující sociální demokracie. Obviněni byli z rozsáhlých sabotážních zločinů, které měly mimo jiné vést k důlnímu neštěstí na Dole Doubrava v únoru 1949. Popravy naštěstí nebyly vykonány. 

Částečnou nápravu přinesly rehabilitační soudy, v 90. letech se znovu hledal viník

V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu v Praze v březnu 1954 byly u obou obžalovaných zrušeny tresty smrti. Ing. Žalud byl odsouzen k 22 a ing. Herel k 25 letům odnětí svobody. I ostatním odsouzeným byly tresty mírně sníženy. Po roce 1956 začaly ledy sice pomalu, ale přece jenom tát. Na základě mnoha stížností a podání se případem Žalud a spol. začala zabývat inspekce ministra vnitra. Ta v únoru 1958 konstatovala, že se obvinění nedopustili žádné sabotáže a protokoly podepsali pod psychickým nátlakem.

Případ byl podrobně prozkoumán a vyslechnuti byli další svědci i odsouzení. Do konce roku byli všichni "spiklenci" na svobodě, i když zatím nezbaveni viny. Teprve rehabilitační soudní řízení v letech 1964 až 1966 přinesly alespoň částečnou nápravu nezákonnosti a vrátily odsouzeným čest. Nikoliv však léta strávená nevinně za mřížemi, daleko od rodin, přátel a práce, které dobře rozuměli a tolik jí obětovali.

Teprve v 90. letech se ale veřejnost měla podrobně seznámit s celou kauzou - jak se samotnou havárií, tak s procesem. Také proto vyšla studie s názvem Proces, který otřásl Ostravskem. Bohužel s odérem účelové manipulace.

Ve snaze ex post očistit a snad i zbavit osobní odpovědnosti za poměry na dole tehdejšího ředitele (neprávem odsouzeného v politickém procesu), se autorka materiálu snažila, podobně jako soud v padesátých letech, najít "viníky". Inu - našla. Sekundární výbuchy měla způsobit v pořadí již druhá benzínová větérka, s níž údajně, bez vědomí komise Revírního báňského úřadu, nesprávně manipulovala pětice dobrovolných záchranářů pod vedením ing. Kanczuckého. A že jejich vina byla tehdy zatajena proto, že dva z nich patřili k nomenklaturním stranickým kádrům a jeden z nich byl synem režimního prominenta, renomovaného důlního odborníka.

Jak vyplývá z rozsáhlé dokumentace a hlavně z dodatečného pátrání báňského odborníka ing. Radomíra Švece, snaha obvinit záchranáře je účelová a celá kauza byla zpolitizovaná již podruhé, tentokrát s opačným znaménkem. Do dolu, kde zuřil požár, sfárali dobrovolně a s vědomím komise. A jejich konkrétní větérka, která patřila mezi povinnou výbavu, nemohla způsobit a také nezpůsobila sekundární explozi, která zdevastovala šachtu. Byla později nalezena poblíž tělesných pozůstatků nešťastných záchranářů neporušená.

Krok po kroku postupně ing. Švec autorčino tvrzení rozcupoval. Jeho obhajobu pětice statečných ale odmítla v 90. letech odborná i společenská periodika otisknout. Je na čase morálně očistit i muže, kteří dobrovolně nasadili a obětovali své životy a nemohou se bránit. A to přesto, že mezi nimi byli i tak zvaní nomenklaturní kádři. 

Zdroje:
Vlastní