Zpět na články

Ústavní žaloba na prezidenta: Když se topí premiér a Senát mu hodí záchranné lano

Horní komora parlamentu odsouhlasila ústavní žalobu proti hlavě státu. Děje se tak v době, kdy prezident znemožňuje premiérovi rozhodovat o tom, kdo bude členem jeho vlády. Žaloba je příležitostí znovu nastavit rovnováhu mezi jednotlivými ústavními aktéry. Promarníme ji?

Andrej Babiš Andrej Babiš, zdroj: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Senát ve středu schválil ústavní žalobu na prezidenta republiky k Ústavnímu soudu pro hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Vyjádřila s ní souhlas potřebná třípětinová většina přítomných senátorů a senátorek, konkrétně 48 ze 75, přičemž potřeba jich bylo alespoň 45.

Horní komora parlamentu jako jediná disponuje pravomocí žalovat hlavu státu u Ústavního soudu, na základě čehož může soud rozhodnout o tom, že prezident ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Pravomoc je to jedinečná a nikdo jiný ji nemá. Ústava tak Senátu přiděluje nejsilnější nástroj, který ve vztahu k hlavě státu existuje.

Už jen z toho důvodu je velice vážná věc, když se senátoři a senátorky rozhodnou žalobou proti prezidentovi jednak vůbec zabývat, a co víc - dokonce ji odsouhlasí. V takové situaci je potom již vedlejší, jak velká je pravděpodobnost, že ústavní žaloba projde i Poslaneckou sněmovnou, protože aby mohl Senát prezidenta žalovat, potřebuje k tomu ještě souhlas tří pětin všech členů dolní komory.

Pokud senátoři měli za to, že hlava státu Ústavu ČR hrubě porušuje, měli povinnost se o podání ústavní žaloby proti prezidentovi pokusit bez přihlédnutí k tomu, jak velká je šance, že nakonec doputuje až k Ústavnímu soudu. Navíc to, že Senát žalobu schválil, může být užitečné, ať se k celé věci sněmovna postaví jakkoli.

Žaloba velmi podrobně a erudovaně vysvětluje a dokládá jednání prezidenta republiky, kterým významně posouvá náš ústavní systém a role, jaké v něm hrají jednotliví aktéři. Klíčový je vztah hlavy státu, Poslanecké sněmovny a vlády, tedy premiéra a jednotlivých ministrů. V tom je návrh žaloby cenný i do budoucna.

Prostor pro Zemanovy následovníky

V posledních týdnech byla původní žaloba doplněna také o nekonání prezidenta, pokud jde o odvolání ministra kultury Antonína Staňka a jmenování jeho nástupce, kterým má být místopředseda ČSSD a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda.

I v této konkrétní kauze, která stále trvá (premiér navrhl odvolání Staňka a jmenování Šmardy 31. května a od té doby prezident nic neudělal), pomáhá žaloba porozumět tomu, jaké jsou důsledky prezidentova počínání, a ukazuje, nakolik hlava státu narušuje hodnoty a principy, na kterých je postaven celý náš ústavní systém.

Návrh žaloby je proto dobrým materiálem, se kterým je možné dále pracovat, i kdyby ho sněmovna neschválila, a na který lze kdykoli navázat. Je totiž pravděpodobné, že i když se situace na ministerstvu kultury časem vyřeší, prezident bude i nadále fušovat do pravomocí, které mu nepřísluší. A nejde jenom o jednu konkrétní osobu, která je v této funkci dnes.

Všechny kroky prezidenta Zemana mohou mít velký význam i v následujících letech a mohou být zásadní pro další politický a ústavní vývoj v době, kdy prezidentský post bude vykonávat již dávno někdo jiný. Prostor, který hlavě státu Zeman dobývá, se jen tak neztratí. Počká, až se ho chopí některý z jeho následovníků, který se rozhodne pokračovat ve směru, jejž Zeman vytyčil. Jediná varianta je, že se prezidentovi někdo postaví a aktivně mu ho zase vezme.

Proto i vše, co se odehrává kolem Senátem schválené ústavní žaloby, zaslouží značnou pozornost a také Poslanecká sněmovna by k ní měla přistoupit s maximální odpovědností. Nebude totiž rozhodovat pouze o Zemanovi, ale mnohem spíše o hodnotách a principech, které jsou v základech našeho ústavního systému a bez nichž by se musel z gruntu přestavět, což se právě jaksi pokoutně a ponenáhlu děje z libovůle jednoho aktéra, který k tomu nemá žádnou legitimitu.

Žaloba posilující premiéra

Senát vytvořil příležitost, která se nemusí dlouhá léta opakovat. Žaloba není útokem na hlavu státu s cílem ji co nejvíce poškodit. Jejím záměrem je vytyčit jasné mantinely prezidentské funkce, umožnit Ústavnímu soudu vyjádřit se k tomu, kudy tato hranice má vést, udržet ji, a ve výsledku tak vrátit ústavní systém zpátky do rovnováhy.

Zda se k tomu otevře cesta, záleží na Poslanecké sněmovně. Na to, aby se k žalobě vyslovila, má tři měsíce ode dne, kdy o to horní komora požádá. Pokud tak neučiní, znamená to, že poslanci a poslankyně svůj souhlas se žalobou nedali.

Důležité je chápat, koho se ústavní žaloba primárně zastává a v čí prospěch v první řadě vypovídá. Jde o podstatné zastání se předsedy vlády a pozice, kterou v ústavním systému zaujímá, na straně jedné, a samotné dolní komory na straně druhé. Což bohužel hnutí ANO, jehož senátoři hlasovali proti návrhu žaloby, ani jeho předseda zatím neocenili. A zřejmě to nedocení ani zástupci Babišova hnutí ve sněmovně.

V žalobě se píše o "výsadním postavení předsedy vlády", které ovšem má v našem ústavním systému smysl a funguje, jak zamýšlel ústavodárce, pouze tehdy, když personální rozhodnutí premiéra ohledně jmenování a odvolání ministrů jsou prezidentem vykonána bez zbytečného odkladu. Žaloba poukazuje na to, že důsledkem jednání hlavy státu je redukce politického prostoru, který ústava předsedovi vlády svěřuje. Podle senátorů se z něj tak stává "bezbranná loutka" v rukách prezidenta.

O tom, že toto konstatování není nijak nadnesené, jsme přesvědčováni po každé další schůzce, kterou premiér s prezidentem absolvuje kvůli výměně ministra kultury. Už bezmála dva měsíce jsme svědky toho, že Babišovi je odepíráno právo rozhodovat o složení jeho vlády.

Gradující eroze ústavního systému

Druhým důsledkem prezidentova počínání, jak uvádí žaloba, je, že "neodvolaný ministr kultury poměrně dlouhou dobu činí v rámci svého resortu významná rozhodnutí bez jakékoliv parlamentní kontroly a kontextu vládního konsensu".

Poslanci a poslankyně jsou tak zbaveni toho, co jim náleží, protože ministr je ve své pozici držen jen na základě prezidentovy vůle. Neodpovídá spolu s vládou a premiérem jim, jak by podle ústavy měl, nýbrž je závislý na hlavě státu (podobný případ nastal s celou vládou Jiřího Rusnoka, kterému se rovněž žaloba věnuje). Zároveň se děje to, že premiér odpovídá sněmovně za kabinet, o jehož personálním složení je mu bráněno rozhodovat.

Tím, že Senát ústavní žalobu proti prezidentovi schválil, dává dolní komoře a poslancům vládní koalice možnost ohradit se vůči tomu, jakým způsobem hlava státu vyprazdňuje úlohu Poslanecké sněmovny i premiéra. Je to zásadní také v kontextu toho, jak žaloba připomíná, že jednání prezidenta "má tendenci gradovat a prohlubovat dopady předchozích skutků". Proto čím dříve se hlavě státu někdo vzepře, tím budou výsledné škody menší.

Pokud poslanci tuhle příležitost promeškají, mohou toho posléze litovat - podobně jako někteří zákonodárci, kteří svého času hlasovali pro přímou volbu prezidenta, aby následně zjistili, jakou neplechu jejich krok napáchal, a nyní se snaží pozdě bycha honit.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články