Zpět na články

Vítězslav Hálek, pozapomenutý pěvec přírody a lásky

Na jméno kdysi slavného básníka narazíme nejspíš už jen v čítankách. A přece byl Vítězslav Hálek, jehož verše dodaly ve své době lesk nejedné společenské události, kdysi uznávanějším poetou než jeho souputník Neruda. Čas a kritici jsou nemilosrdní, přesto některá z Hálkových dílek, dýchající atmosférou starých časů, potěší i dnes.

Pomník Vítězslava Hálka na pražském Karlově náměstí Pomník Vítězslava Hálka na pražském Karlově náměstí, zdroj: Profimedia.cz

Stačilo málo, a proslulé Večerní písně nikdy Vítězslav Hálek nenapsal. Dle představ rodičů měl být synek Vincek (později "po slovansku" Vítězslav) nejprve hostinským, poté knězem. Manželé Hálkovi pocházeli ze selského rodu, brali se však proti vůli rodičů, a tak namísto vlastního statku obhospodařovali nájemné hostince. Příliš se jim nedařilo, a rodina se kvůli nemalým dluhům často stěhovala z místa na místo. Dlouho nevydržela ani v Dolínku na Mělnicku, dnes součásti městečka Odolena Voda, kde se 5. května Vincenc-Vítězslav Hálek (1835-1874) narodil.

Celoživotní láska Dorotka

S duchovní dráhou byl nadaný mladík nejprve srozuměn. Po úspěšném absolvování pražského Akademického gymnázia však změnil názor a zvolil si dráhu pedagoga, čímž ztratil finanční podporu rozhněvaných rodičů. Následné období nebylo právě snadné, a Vincek se živil, jak se dalo, především kondičními hodinami. Ty zavedly nemajetného studenta do rodiny zemského advokáta Horáčka, kde se ovšem kromě vyučování mladších dítek věnoval i nejstarší dceři, jak se lze dočíst v Hálkově povídce Domácí učitel. S Doroteou Horáčkovou (1843-1907), svou celoživotní láskou, se Hálek nakonec oženil, leč až to dovolily hmotné poměry. To jest po deseti letech.

Vítězslav zatím zanechal studií filozofické fakulty a naplno se věnoval spisovatelské dráze. A také žurnalistice, neboť pouze perem by těžko uživil sebe, natož rodinu. Prvního uznání se mu dostalo za lyrickoepické dílko Alfréd (1858), sepsané v romantickém duchu pod vlivem Máchova Máje. Skutečnou slávu přinesly čtyřiadvacetiletému spisovateli Večerní písně o rok později. Optimistická zpěvná čtyřverší pravidelného rytmu o lásce a probouzející se přírodě, přeložené do němčiny, angličtiny a lužické srbštiny, si navíc nejeden čtenář promítl do tehdejších národoveckých snah, rozuměj o procitnutí národa českého. Úspěch se dostavil okamžitě a vynesl mladého básníka na společenské a kulturní výsluní. Některé z Písní zhudebnil Bedřich Smetana a Karel Bendl.

Ty dívko zvláště líbezná
Jíž v světě rovné není
Mně v Tobě se zalíbilo
A tys mé potěšení.

Tvé oko krásné jezero, jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář s modrým se nebem koupá.
A čisté jako křišťál je, v něm vidět je až na dno
leč hloub kdo do něj nahlídne, ten utone v něm snadno.

Krásná Dorotka, pravá adresátka Večerních písní, jistě s potěšením pročítala tyto a podobné verše.

Bůh povolal mne do ráje
Bych se tam učil zpěvu
"Ne dobře být mi samotnu!"
A Bůh mi stvořil Evu.

Svatba se konala v únoru 1865. První syn Jiří se bohužel nedožil dospělosti, druhý Ivan (1872 - 1945) se vydal na dráhu lékaře, pedagoga a politika. Jako jeden z mála vystoupil v tzv. hilsneriádě na podporu budoucího prezidenta Masaryka. Pro zajímavost - Ivanova dcera Elena se provdala za herce Zdeňka Štěpánka, a nedávno zesnulá herečka Jana Štěpánková byla tedy pravnučkou slavného poety.

Verše, dramata, povídky, novinařina, společenská činnost a cestování

Nejen verši živil se ovšem Vítězslav Hálek. Psal také dramata, leč tam se velkého úspěchu nedobral. Roku 1860 se alespoň na premiéře svého Careviče Alexeje (autobiografické téma špatného vztahu mezi otcem a synem) usmířil s rozvaděnými rodiči. Poněkud patetické historizující kusy diváky příliš nenadchly, přestože Králem Vukašínem zahajovalo za dva roky svou činnost Prozatímní divadlo. Tituly jako Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf či Amnon a Támar zmizely v propadlišti dějin a poslední hru o Jiřím z Poděbrad už neúspěšný dramatik raději ani nedokončil.

To v povídkové tvorbě se Hálkovi dařilo podstatně lépe. Dodnes proslulá Muzikantská Liduška byla později dokonce zfilmována. Do role nešťastné dívky, hledající při muzikách svou ztracenou lásku, obsadil režisér Martin Frič v roce 1940 Jiřinu Štěpničkovou. Kromě povídek z vesnického prostředí, především rodného Mělnicka, se Hálek nevyhýbal ani městu - tak třeba Poldíka rumaře bychom nalezli v pražském Podolí.

Kromě novinařiny a psaní se Hálek věnoval i společenské a organizační činnosti. Spolu s Janem Nerudou byl vůdčí osobností "májovců", básníků a prozaiků seskupených okolo almanachu Máj (Němcová, Erben, Neruda, Arbes, Světlá a další). Podnítil vznik Umělecké besedy, zaštiťující tehdejší umělce všech oborů, a stal se jejím místopředsedou. Redigoval Slovanskou besedu, přispíval do časopisu Lumír, s Nerudou redigoval Květy, které poté sám řídil sedm let. V deníku Národní listy se staral o rubriku divadelní a literární kritiky a jeho jméno bychom našli i v Akademickém čtenářském spolku, Jednotě dramatiků českých, Divadelní jednotě, Sboru pro zbudování Národního divadla či Matici české.

Jak vidno, Vítězslav-Vincenc skutečně nezahálel. A to jsme ještě nezmínili jeho cesty do zahraničí i po vlastech českých. V letech šedesátých procestoval Polsko a Slovensko (hororový zážitek z plavby na vorech po Dunajci do Pienin přetavil v báseň Děvče z Tater). Roku 1864 mu poskytl literární spolek Svatobor finanční příspěvek pro kýženou výpravu na slovanský jih. Benátky, Chorvatsko, Černá Hora, Řecko, Bulharsko a Srbsko - to vše dodalo mladému spisovateli slušnou inspirační zásobu nejen k fejetonům, které zasílal z cest do Národních listů, ale i k další tvorbě. Rád ovšem cestoval i po domácí půdě.

O prázdninách v roce 1874 vážně prochladl na procházce k Mumlavským vodopádům nedaleko Harrachova, navíc už jako nemocný absolvoval výlet na Závist u Zbraslavi. Teprve devětatřicetiletý básník a spisovatel Vítězslav Hálek zemřel nečekaně 8. října 1874 na zánět pohrudnice. Zanechal zde Dorotku a dvouletého syna. A také své rozsáhlé dílo.

Po smrti obdiv k lyrickému poetovi zeslábl a misky vah se postupně vychýlily směrem k vážnějšímu (a podstatně déle žijícímu) souputníkovi Janu Nerudovi. Hálkovi byl vyčítán malý zájem o sociální a společenské problémy. Opak je pravdou, jak zjistíme už při letmém nahlédnutí do některých dílek.

Nekamenujte proroky!
Neb pěvci jsou jak ptáci:
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.

Až počátek 20. století vzal kritizovaného barda znovu na milost. Sítem času prošly především vesnické povídky - a Večerní písně.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články