Zpět na články

Vzteklý dav si vykřičel konec politických karikatur

Stádo si zase jednou může blahopřát. Po nedávném poprasku kvůli údajně antisemitské kresbě přestal prestižní americký deník New York Times od pondělka zveřejňovat politické karikatury. Bandě křiklounů na sociálních sítích se tak zase povedlo zabrat další kousek svobodného prostoru.

Trumpova inaugurace v karikatuře Petera Brookese Trumpova inaugurace v karikatuře Petera Brookese, zdroj: Profimedia.cz

Koncem dubna vyvolal americký list New York Times pořádný poprask svou – údajně antisemitskou – karikaturou. Slepému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi s jarmulkou tu dělá vodícího psa izraelský premiér Benjamin Netanjahu s Davidovou hvězdou na obojku (ZDE).

Po vlně pobouření se deník dvakrát omluvil, potrestal odpovědného editora a ukončil spolupráci se dvěma karikaturisty – Patrickem Chappattem a Heng Kim Songem. Ale to zjevně nestačilo a hnojomet na sociálních sítích pokračoval. V New York Times nakonec usoudili, že to nemají zapotřebí, a rozhodli se od 1. července ve své mezinárodní edici (stejně jako v americké) nedávat politické karikatury vůbec.

Málokdo věří slovům vedení redakce, podle něhož se prý tento krok plánoval delší dobu. A nic na něm nezměnilo ani to, že se karikaturistů zastávali kolegové z ostatních médií a zemí a že se proti zrušení politických kreslených vtipů ozvali i čtenáři.

Konec srandy

Nebylo to poprvé, kdy politická karikatura - ze své samotné podstaty politicky nekorektní - spustila lavinu kritiky, urážek a výhrůžek, které v minulosti leckdy končily tragicky.

Vzpomeňme třeba na zlost a útoky muslimů na dánské noviny Jyllands-Posten, které v roce 2006 zveřejnily karikatury proroka Mohameda, nebo o pár let později vystřílenou redakci časopisu Charlie Hebdo, který karikatury přetiskl.

Před rokem zase skončil karikaturista německého deníku Süddeutsche Zeitung Dieter Hanitzsch - rovněž kvůli údajně antisemitské kresbě.

Ruskému karikaturistovi Michailovi Zlatkovskému, který kreslil už Gorbačova a Jelcina, den po nástupu Vladimira Putina do funkce hlavy státu deník Litěraturnaja gazeta oznámil, že nový prezident už se prostě kreslit nebude. Malajsijský karikaturista Zunar byl zase za vlády někdejšího premiéra Nadžíba Razaka několikrát zatčen a obviněn a řada jeho knih se dostala na index.

profimedia-0028972997 I u nás bývá kvůli karikaturám poprask – a někdy i mezinárodní. Vždyť co jiného než karikatura byla kontroverzní Entropa Davida Černého? A vadí samozřejmě i obrázky. S týdeníkem Reflex se například soudila Petra Paroubková (kvůli kresbě početí svého dítěte v komiksu Zelený Raoul), Karel Březina, David Rath (kvůli své stylizaci do podoby Adolfa Hitlera na obálce magazínu) nebo Tomio Okamura. Tomu pro změnu vadilo žertovné označení Pitomio, soud ovšem označil zkomolení jména za jinou formu karikatury, která zveličuje, přehání a ironizuje a ze své podstaty bývá ostrá.

Nad svébytným uměním politické karikatury, která spoluvytvářela (a naštěstí ještě stále spoluvytváří) profil mnoha novin, se ale teď možná stahují mračna. Lze totiž očekávat, že krok prestižního amerického deníku New York Times bude inspirací pro mnoho jiných, které jej mohou následovat. Znamená to snad, že přehnaná politická korektnost si na svém bezohledném tažení může odškrtnout další oběť?

Osvícená karikatura

Není náhoda, že umělecká forma, která v žertovných kresbách zesměšňovala politiky, kleriky, boháče a další příslušníky mocenských elit, vznikla v době osvícenství. Za zakladatele této formy bývá považován Brit James Gillray, který si bral na paškál například krále Jiřího III. Jedna z jeho nejznámějších karikatur Vánoční pudink v ohrožení zase zobrazuje Napoleona a britského ministerského předsedu Williama Pitta mladšího, jak si porcují svět.

Ano, karikatury často bývají drsné, kolikrát i za hranicí dobrého vkusu a někdy přímo hnusné. Ale není snad právě to jejich hlavní účel?

Přehánění, vyhrocení a drzost mají zesměšnit každého, kdo si to podle autora zaslouží. Na tom se za dvě staletí nic nezměnilo. Mocní bývají zobrazování jako (rozhodně ne roztomilá) zvířata, jako mrňousové, šeredové, naháči s nelichotivými tělesnými parametry nebo přímo jako obludy.

A je jasné, že si tím autoři nutně musí nadělat nepřátele. Kdysi to bývali králové, šlechta a klerikové, později prezidenti a ministři, ale i diktátoři a autokrati. Pokud se někde nezveřejňují karikatury, které zesměšňují nejmocnější politiky v zemi, je to jasný důkaz, že tam jsou se svobodou tisku a mínění dost na štíru.

Karikaturisté plní podobnou funkci, jako kdysi dvorní šašci, a fungují podobně jako kanárci v dolech. Právě oni bývají jednou z prvních obětí represivního režimu a jsou signálem, že něco není v pořádku.

Stádo s hnojometem uspělo

Je samozřejmě otázka, kam až může karikatura a potažmo svoboda projevu zajít. Pokud zraňuje náboženské nebo národnostní cítění jiných, lze diskutovat o tom, zda ještě vůbec splňuje svou původní osvícenskou roli. Stanovit tuto hranici je ovšem prakticky nemožné, protože ji každý vnímá jinak.

Proč se list New York Times rozhodl kvůli jedné – připusťme na moment, že možná nevkusné – kresbě izraelského premiéra zpochybnit význam politické karikatury jako takové?

Problém je v tom, že se změnila povaha odpůrců těchto zesměšňujících kresbiček. Zatímco dříve šlo víceméně o odpůrce pokroku a svobody názoru, dnes to jsou hnidopichové, kteří jsou schopni najít problém a urážku prakticky v čemkoliv. A díky (nebo kvůli?) sociálním sítím se výrazně a nevyhnutelně zvýšil jejich dosah a počet. Vzpomeňme třeba jen na aféru s naprosto nevinnou básní Avenidas na zdi jedné berlínské vysoké školy, kterou najednou začalo pár hysterek chápat jako sexistickou.

Obvinění ze sexismu čelil loni i magazín The New Yorker, který přinesl nevinný vtip zobrazující fitcentrum se dvěma vchody. Zatímco ten první je podle nápisu určen pro ty, kdo opravdu přišli cvičit, ten druhý pro ty, kdo jen hodlají posedávat na nářadí a civět do mobilu (ZDE). Na první pohled dobrý fór, problém ale byl v tom, že do prvního vchodu vstupuje muž a do druhého žena. Magazín to tehdy pořádně schytal kvůli údajně sexistickému humoru. Odpůrce nijak neuchláchilo ani to, že na prvním obrázku při pohledu do fitka dvě ženy cvičí a na druhém dva muži zírají na telefon.

Vtipy v britských médiích už několikrát zobrazily premiérského kandidáta Borise Johnsona nahého. Dokážeme si (čistě teoreticky) představit, jaká bouře by se strhla, kdyby podobně legračně nakreslily nahatou Theresu Mayovou?

New York Times dostal už před časem nečekaně za uši kvůli údajné homofobii za klip, v němž se k sobě zamilovaně tulí prezidenti Donald Trump a Vladimir Putin. Přitom šlo primárně o kritiku Trumpovy náklonnosti vůči Rusku. Mimochodem – stahující se mračna nad politickými vtipy musí dělat Trumpovi obzvlášť velkou radost, protože právě on bývá častým a vděčným terčem politických karikatur, nezřídka obzvlášť drsných.

Proč se furt dokola zlobit s kritiky?

"V dnešním světě se moralizující stádo šikuje na sociálních sítích a sílí jako bouřka, která se zdrcující sílou dopadá na redakce. (…) Twitter slouží k rozčilování, nikoliv k debatě. Ty nejpobouřenější hlasy určují styl konverzace a rozezlený dav je následuje," napsal v reakci na zrušení karikatur na svém blogu (ZDE) výše zmíněný dlouholetý kreslíř New York Times Patrick Chappatte.

profimedia-0225259338 Už v roce 2006 The New Yorker zveřejnil karikaturu s tímto textem: "Užijte si, prosím, zodpovědně tuto kulturně, etnicky, nábožensky a politicky korektní karikaturu. Díky." V orámované kresbě nebylo nic. (ZDE)

Upustit zcela od zveřejňování jakýchkoliv karikatur se tedy zdá být logickým a pohodlným řešením, kterým si noviny ušetří spoustu potíží. Kdo má také pořád dokola řešit neexistující problémy a nechat si nadávat jen proto, že někdo v nějakém obrázku spatřuje - a možná přímo cíleně chce spatřovat - to, co v něm není?

Smutný závěr tedy zní, že současná společnost už zřejmě není schopná akceptovat a chápat nadsázku a zesměšnění jako legitimní prostředek umělecko-politického vyjádření. Po zrušení karikatur si neomylní vládci tohoto světa budou moci mnout spokojeně ruce. A radost budou mít i sociální sítě a stoupenci politické hyperkorektnosti. Na svém tažení si mohou odškrtnout další nevinnou oběť, udělat další hluboký zářez na pažbě a vrhnout se s chutí na něco jiného. Ještě toho zbývá dost a dost, co by se dalo zakázat.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články