Dnes je úterý 16. dubna 2024., Svátek má Irena
Počasí dnes 11°C Oblačno

Zmatená globální charita. Kam skutečně míří miliardy pro chudé

Zmatená globální charita. Kam skutečně míří miliardy pro chudé
Súdánka s pytlem čiroku od Světového potravinového programu | zdroj: Profimedia

Česká republika patří se Slovenskem mezi státy OECD, které nejvíc šetří na zahraniční pomoci. Globální dobročinnost leží na bedrech jiných zemí v čele se Spojenými státy. Jenže nejštědřejší dárci nerozdávají peníze podle míry chudoby, ale raději je využívají pro vlastní politické cíle. 

Ještě nedávno bylo africké Malawi hýčkaným dítětem světové rozvojové pomoci. Země na jihovýchodě Afriky dostala před čtyřmi roky finanční injekci 1,17 miliard dolarů (24 miliard korun). V sedmnáctimilionovém státě to představovalo skoro třetinu místního HDP.

O rok později bylo všechno jinak. Místní úředníci, politici a podnikatelé připravili státní pokladnu o 32 milionů dolarů (618 milionů korun). Krádež se navíc nedařilo vyšetřit. Jen nějakým zázrakem přežil hlavní vyšetřovatel pokus o vraždu. Když mu na pomoc vyslali Němci svého zástupce, jeho dům poctila nezvaná návštěva, která sebrala dokumenty k případu.

Malawi dodnes dostává peníze ze zahraničí, částka ale klesla (v roce 2014 na 930 milionů dolarů, což je v přepočtu 22,3 miliardy korun) a většina peněz navíc teče přímo do konkrétních projektů, na které nedosáhnou chapadla zkorumpovaných úředníků. 

Rozvojová pomoc není pro každého

V rámci rozvojové pomoci se celosvětově přerozdělí každý rok kolem 130 miliard dolarů (3,1 bilionu korun). Do této částky se započítávají nejen dary, ale i půjčky, technické projekty, či odpouštění dluhů. Kromě jednotlivých zemí na ni ze dvou pětin přispívají mezinárodní organizace jako Světová banka, OSN a Globální fond.

Nejštědřejší dárci zahraniční pomoci (2015)
Spojené státy 31,08 miliard dolarů (0,17 % HDP)
Velká Británie 18,7 mld. dol. (0,71 % HDP)
Německo 17,78 mld. dol. (0,52 % HDP)
Japonsko 9,32 mld. dol. (0,22 % HDP)
Francie 9,23 mld. dol. (0,37 % HDP)

Zahraniční pomoc se ale neřídí jasně čitelnou logikou, podle níž by se mělo přispívat v první řadě nejchudším zemím. Indie sice dostává částku kolem 4,8 miliardy dolarů, ale v přepočtu na obyvatele to vychází na 17 dolarů, ve Vietnamu  rámci zahraniční pomoci připadá na hlavu 1658 dolarů. Velikost finanční podpory tak není přímým odrazem místní finanční situace.

"Přesný mechanismus se dá těžko určit, protože do hry vstupuje řada faktorů. Vliv má i aktuální politická situace, která ovlivňuje vyjednávání zahraniční pomoci," vysvětluje Jiří Krejčí z české organizace Člověk v tísni. "Záleží i na velikosti země, což zkresluje výsledná čísla. Stejně jako to, nakolik jsou levné nebo drahé jednotlivé programy v závislosti na přírodních podmínkách, nebo aktuální hospodářské vyspělosti," dodává.

Politická zbraň globální filantropie 

Když Claudia Williamsonová z Mississippské státní univerzity zkoumala vztah mezi zahraniční pomocí, úrovní místní vlády a chudoby dané země v letech 2004 až 2012, zjistila, že zahraniční pomoc nemíří do nejchudších oblastí, ale do zemí se středními příjmy a mizernými vládami. 

Příkladem za všechno je Turecko. Do země v čele s autokratickým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem a dobrou ekonomickou kondicí míří ročně přes 3,4 miliardy dolarů. 

Problematické je to i s demokratickou transformací. Země, kde se díky to díky zahraniční pomoci podařilo, na to nakonec paradoxně doplatily. Akademici Darren Hawkins a Jay Goodliffe poukazují, že státy, které vstoupily do klubu demokratických států, vzápětí přišly o podstatnou část peněz zahraniční podpory. Tak přišlo například Peru po přechodu k demokracii o přízeň a peníze ze Spojených států.

Mezi globálními dárci jsou navíc i země, které jsou samy s demokracií mírně řečeno na štíru. Čína, která rozdá ročně 3,5 miliardy dolarů, často podporuje státy, z nichž se tradiční západní dárci jako USA a Británie stahují včetně zmiňovaného Malawi, kterému čínská vláda nedávno slíbila potravinovou pomoc nebo 100 policejních aut.

Čína si na rozdíl od západních velmocí nepodmiňuje své dary demokratickými reformami, což má především v afrických státech pozitivní odezvu. Zajímavé je, že čínské peníze velmi často končí v rodných místech afrických vůdců. 

Zneužívání zahraniční charity lokálními politiky nahrává i velký rozptyl darů - pomoc přichází z různých směrů, ale rok od roku v nižších částkách. V roce 2013 stál podle statistik organizace AidData v průměru 1,9 milionu dolarů, zatímco v roce 2000 to bylo 5,3 milionu dolarů. 

Jen Mosambiku přispívá na jeho zdravotnictví 27 různých dárců. A čím víc dárců, tím víc administrativy, což může zvyšovat šanci, že se peníze poztrácejí v temných zákoutích úřadů. Důležité také je, nakolik je projekt pomoci dlouhodobý - čím dlouhodobější, tím je efektivnější. Jednorázové injekce ještě žádný "nemocný" stát nespasily. 

"Nezištná" partnerství

Velkou roli při rozdělování zahraniční pomoci hraje partnerství. "Každá země má obvykle nějaké svoje partnerské země pro rozvojovou pomoc," vysvětluje Krejčí. "Česko má třeba Afghánistán, Bosnu a Hercegovinu, Etiopii, Moldavsko, Mongolsko, plus vedlejší Gruzii, Kambodžu, Kosovo, Palestinu a Srbsko. Některé země prostě můžou mít štěstí na bohatšího partnera."

Za partnerským vztahem se ale ve skutečnosti často skrývají jasné politické ambice. Stejně jako v dobách studené války sloužila rozvojová pomoc k posilování globální moci, i dnes platí, že zahraniční pomoc si na prvním místě zaslouží "nepřítel mého nepřítele". Jen nenáviděný komunismus nahradil radikální islám.

Proto největší zahraniční pomoc míří do zemí jako Egypt, Afghánistán, Jordán, Sýrie a Turecko spíš než do chudé Bangladéše, která nemá co do počtu chudých na světě konkurenci.

Nikdy v minulosti přitom nebylo rozdávání zahraniční pomoci tak transparentní a přehledné jako dnes. Největší globální dárci sami informují o částkách a zemích, do kterých jejích pomoc směřuje.

Problémem však nadále zůstává, že jejich hlavní motivací není ani tak boj s chudobou a bohulibé šíření demokratických principů, jako prosazování vlastních zahraničněpolitických zájmů, i když v libém filantropickém hávu.

Zdroje:
The Economist, Vlastní