Dnes je pátek 26. dubna 2024., Svátek má Oto
Počasí dnes 12°C Polojasno

Afrika si musí pomoct sama, nikdo to za ni neudělá

Afrika si musí pomoct sama, nikdo to za ni neudělá
Ilustrační snímek | zdroj: Profimedia

V souvislosti s africkými uprchlíky se stále opakuje, že by bohaté země měly pomáhat přímo v místě konfliktů a potírat především příčiny krize. Finanční pomoc prý Africe pomůže, posílí tamní ekonomiku a zabrání novým migračním vlnám. Pravda je, že černý kontinent je na tom bídně. V mnoha státech tam vládne teror, občanská válka, chudoba a nulová perspektiva. Navzdory tomu je ale naivní se domnívat, že se podaří vyřešit problémy krizemi zmítaného regionu prostřednictvím rozvojové pomoci.

I když do Evropy přichází méně migrantů než v uplynulých dvou letech, podle některých odhadů by se na cestu mohlo brzy vydat až 100 milionů Afričanů. Německá kancléřka Angela Merkelová uvažuje o něčem na způsob Marshallova plánu pro Afriku. To je ovšem třeba považovat spíše za předvolební rétoriku, která má hlavně uklidnit německého voliče.

Marshallův plán pro Afriku nemůže fungovat

Marshallův plán měl pomoci válkou zbídačelé Evropě, aby se znovu ekonomicky postavila na nohy. Tuto mnohamiliardovou pomoc mnozí považují i za základ německého hospodářského zázraku.

Poměry v Africe jsou ale dnes přece úplně jiné než v tehdejší Evropě. Ve Francii, Velké Británii nebo Německu bylo sice po válce mnohé v troskách, ale byly to průmyslově vyspělé země s fungujícími strukturami. Finanční pomoc z USA jen urychlila proces obnovy, který by tak jako tak nastal.

Na černém kontinentu oproti tomu stojí velká většina států na samém začátku ekonomického rozvoje. Veškeré dosavadní zkušenosti hovoří jasně: Rozvojová pomoc nemá na hospodářský úspěch chudých zemí žádný vliv.

Úžasný úspěch takzvaných asijských tygrů je čistě výsledkem účinné politiky tamních vlád. I v Latinské Americe je jasně vidět, že státům dostávajícím největší hospodářskou pomoc se nijak zvlášť nedaří ve srovnání s těmi, které sledují jasný ekonomický kurs a mají efektivní správu. Dobré vládnutí nelze nařídit zvenčí a státy musí najít svou cestu samy. Teprve pak může mezinárodní pomoc tento proces poněkud usnadnit a urychlit.

Největší problémy jsou domácího původu

Afrika je na tom hospodářsky dost špatně, i když spousta tamních zemí nemá o přírodní bohatství nouzi. Samozřejmě, že svou vinu na tom zčásti nesou nevýhodné obchodní dohody a všemocné koncerny z bývalých koloniálních mocností, největší problémy jsou ale domácího původu.

Na jedné straně vede tamní vysoká porodnost k tomu, že každoročně několik milionů mladých Afričanů musí konstatovat, že nemají perspektivu, protože s tím tamní ekonomika jednoduše nestačí držet krok. Bující korupce a nepotismus vázaný často na klanové a kmenové struktury přitom sehrávají stejně negativní roli, jako nedostatečné možnosti vzdělání.

Výsledkem je to, že se stále více mladých Afričanů (převážně mužů) vydává na cestu do Evropy, kde podle nich létají pečení holubi do huby. Silné sociální státy a vstřícnost mnoha Evropanů nakonec vedou k tomu, že se tu přistěhovalci skutečně cítí jako v ráji a nabádají své příbuzné a přátele k tomu, aby rovněž vyrazili na sever.

Důsledek koloniální nadvlády?

Mnozí přičítají situaci v Africe důsledkům koloniálního panství. Ale vždyť od získání nezávislosti uplynulo více než půl století. Kolonialismem trpěla přece i Latinská Amerika a Asie, na rozdíl od Afriky se ale četné státy na těchto kontinentech velmi úspěšně zapojily do mezinárodní dělby práce.

Z bývalých britských kolonií, jako je Indie nebo Hongkong, se mezitím staly silní konkurenti Evropanů. Kdysi vzkvétající Zimbabwe naproti tomu stále více upadá. Také Vietnam se jako bývalá francouzská kolonie vydal v devadesátých letech na cestu tržního hospodářství a rozvíjí se mnohem dynamičtěji než většina západoafrických států. 

Toto srovnání odporuje tvrzením, že je Afrika tak chudá proto, že jsou průmyslové země tak bohaté. Světová ekonomika přece nefunguje na principu, že růst jedné skupiny státu musí být nutně na úkor blahobytu skupiny jiné. Naopak: Ze vzestupu Číny nebo Brazílie profitují podniky i spotřebitelé v jiných zemích. Nebýt asijského textilního průmyslu, bylo by například oblečení všude dražší a třeba pro západní automobilky jsou tyto země zase skvělým odbytištěm.

Řešením je cesta asijských tygrů

Další kritika zaznívá od nevládních organizací a odpůrců globalizace na adresu Evropy kvůli tomu, že do Afriky vyváží mnohem více zboží, než kolik odtamtud dováží. Dohodu mezi Afrikou a Bruselem o hospodářském partnerství (EPA) kritizují jako novou formu imperialismu, která údajně zbavuje chudé země šancí na rozvoj.

Jimi propagovaný názor, že rozvojové země mohou vybudovat stabilní hospodářskou strukturu jen v případě, že své trhy uzavřou zahraniční konkurenci, se nejen v Africe ukázala jako fatální omyl.

Nikoliv orientace na malé domácí trhy, ale naopak na světový trh dává chudým zemím šanci na další růst. To ukazuje příklad Bangladéše, který díky tamnímu rozvoji textilního průmyslu dnes dosáhl životní úrovně, jakou mělo v roce 1990 Thajsko. Thajsko je na tom naopak lépe než Singapur před 20 lety a Singapur je dnes po Japonsku druhou nejbohatší asijskou zemí.

Ale několik málo příkladů úspěšných států najdeme i v Africe. Země jako Tanzanie, Tunisko nebo Ghana jsou důkazem toho, že politická stabilita a tržní reformy vedou k pozitivním výsledkům i zde. Ve spoustě zdejších států se ale vlády snaží si co nejvíc nahrabat samy pro sebe a podporují ozbrojené konflikty namísto toho, aby investovaly do vzdělávání a zdravotnictví. Tam, kde panují takové poměry, je pomoc zvenčí nejen neúčinná, ale naopak slouží k tomu, aby se u moci udržela kleptokracie.

Evropa zkrátka Afriku nespasí: Ani stále větší finanční pomocí (která beztak z velké části končí bůhvíkde), ani přijímáním dalších a dalších migrantů. Afričané by měli přijít na to, že první kroky k sebezáchraně musí učinit oni sami. Vymlouvat se i po mnoha desetiletích v jednom kuse na kolonialismus je prostě pohodlné, laciné a nikam to nevede.

Zdroje:
Vlastní, Die Welt