Zpět na články

'Dnes je v Číně něco takového nemožné.' Jak davy studentů vytáhly proti hrstce starců

Americká sinoložka Andréa Wordenová strávila rok 1989 v Číně s tamními studenty. V rozhovoru pro server Sinopsis popisuje, jak tehdy Číňané mimo hlavní město vnímali události v Pekingu, demonstrace a následný masakr na náměstí Nebeského klidu, ale i to, jak se ČLR za posledních 30 let změnila.

Ilustrační snímek Ilustrační snímek, zdroj: Steve Webel on Foter.com

"Kritizovali to, že Číně stále vládla hrstka starců, kteří byli naprosto odtrženi od zbytku společnosti, strastí a tužeb běžných obyvatel. Mnoho transparentů a nápisů tento problém reflektovalo. Volání po odchodu „stařešinů“ bylo časté heslo a přání," popisuje Wordenová cíle demonstrantů z hnutí, které Čína před třiceti lety brutálně potlačila.

V současné Číně podle ní podobně masové demonstrace nemají šanci na úspěch, kvůli sofistikovaným technologiím, kterými čínský stát kontroluje své obyvatelstvo. K menším protestům ale podle Wordenové dochází často.

"Obvykle mají demonstranti poměrně specifické problémy, například nedávné protesty rodičů, jejichž děti dostaly prošlé vakcíny proti obrně," popisuje.

První "skutečné" televizní zprávy 

  • Jaro 1989 vás zastihlo v Číně, proč a kde jste přesně byla?

Do Číny jsem odjela díky Asociaci Yale-Čína, a to po promoci na univerzitě Yale, katedře východoasijských studií a historii. Byla jsem vyslána do hlavního města provincie Chu-nan (střední Čína, pozn. red.) Čchang-ša, na dvouroční stáž, v rámci které jsem učila angličtinu na Chunanské lékařské univerzitě. Studenti začali protestovat v rámci demokratického hnutí, pouhých několik měsíců před koncem mé stáže.

  • Bylo pro vás těžké si tehdy na Čínu zvyknout? Našla jste si tam přátele?

Ano i ne. Během studií jsem si v roce 1984 dala pár měsíců volna, studovala čínštinu na Tchaj-wanu a pak dva měsíce cestovala sama po pevninské Číně. Bylo to fascinující, potěšilo mě hlavně to, že se bez problému domluvím čínsky.

Takže když jsem dorazila do Číny v roce 1987, věděla jsem přesně, do čeho jdu, ale jako "součást pracovní jednotky" jsem se potýkala s novými byrokratickými překážkami a nesmyslnými příkazy, na které jsem si musela zvyknout. Snažila jsem se co nejvíce brát věci tak, jak jsou, smířit se s nejistotou a zachovat si zdravý smysl pro humor.

V Číně jsem si našla docela dost přátel. Z některých mých studentů se později stali dobří kamarádi, a stejně tak z mých čínských kolegů – učitelů angličtiny, ale i dalších vyučujících. Také jsem se spřátelila s mladými profesionálními hráči tenisu v Čchang-ša.

  • Takzvané Demokratické hnutí 89 začalo v dubnu. Jaké byly prvotní reakce lidí v Čchang-ša? Jaké bylo zpravodajství o situaci v Pekingu? Vzpomínáte si na nějaké zprávy z tisku?

Mohu hovořit jenom o tom, co se dělo v kampusu univerzity. Studenti 15. dubna rozhodně ohnivě diskutovali smrt bývalého generálního tajemníka KS Číny Chu Jao-panga a snad taky umístili ve škole pár věnců na jeho počest, ale všechny aktivity tohoto charakteru byly potlačeny. Ve vzduchu byl cítit smutek. Chu jakožto liberální reformátor byl studenty obdivován a respektován, především poté, co byl sesazen z funkce, když podpořil studentské protesty v prosinci 1986-87.

Jeden z nejúžasnějších momentů jak pro Číňany, tak pro nás cizince určitě byl, když na jaře 1989 začala média publikovat pravdivé zprávy. Myslím, že se to lišilo místo od místa. Některá média byla horlivější a snažila se co nejvíce posunout hranice toho, co je ještě povolené. Čínská ústřední televize (CCTV) v květnu vysílala dokonce i "skutečné" zprávy. Důležitou roli sehrály také Hlas Asie (VOA) a BBC, které informovaly o tom, co se děje v Pekingu. Studenti přepisovali vysílání obou zmiňovaných médií a vyvěšovali ty nejdůležitější pasáže – tedy jejich překlady – po městě. Během dne tyto vývěsky dokonce pravidelně aktualizovali.

Čchangšaský večerník psal také o Pekingu, na základě zpráv ze státní tiskové agentury Nová Čína či jiných. Něco takového je dneska nepředstavitelné. Svoboda tisku se stala velkým tématem a bylo osvěžující vidět novináře a editory, jak během hnutí tahle práva uplatňují. Novináři včetně těch z Žen-min ž‘-paa (Lidový deník, hlavní stranický list, pozn. red.) pochodovali Pekingem a požadovali svobodu tisku. V Čchang-ša jsem zahlédla transparent, který patřil skupině z Chunanského deníku. Oblíbený slogan mezi protestujícími novináři byl: "Chceme pravdivé zprávy!"

Volání po odchodu stařešinů 

  • Dostaly se k vám, i kdyby jen neoficiální, zprávy týkající se protestů i mimo Peking?

Ano, některé celostátní noviny zmiňovaly protesty i na místech mimo Peking. U nás podával Čchangšaský večerník zprávy i o demonstracích v dalších městech Chu-nanu, a také hlásil, když se skupiny protestujících z jiných měst objevily v Čchang-ša. Hlas Ameriky také občas vysílal o demonstracích v ostatních městech, hlavně v Šanghaji. Studenti, kteří odjeli během sedmi týdnů protestů, se vraceli do škol s novinkami o tom, co se dělo v jejich rodných městech. Bylo to celonárodní hnutí a bylo mnohem větší, než se nejspíš kdy dozvíme.

  • Věděli lidé o zásahu v Tibetu, který proběhl o něco dříve ve stejném roce? Co si o něm mysleli?

Nevím o nikom, kdo by mluvil o Tibetu. Tibet vůbec neřešili. Já také Tibet nezmiňovala, ačkoliv jsem tam zažila nezapomenutelný měsíc během svého cestování v létě 1987. Učila jsem na lékařské univerzitě známé politickou apatií studentů i vyučujících. Možná ale na jiných školách v Čchang-ša o stanném právu vyhlášeném v Tibetu věděli.

  • Kdy začali lidé v Čchang-ša také protestovat? Byli to hlavně studenti?

Univerzita se připojila k protestům pozdě. Poprvé se studenti zapojili jako škola na celoměstské demonstraci všech tamních univerzit večer 17. května. Studenti škol v univerzitní čtvrti, jako byla například Chunanská pedagogická škola, Chunanská univerzita nebo Průmyslová univerzita, byli v popředí hnutí a organizovali protesty ještě před 17. květnem. Studenti byli hybnou silou hnutí, hlavními účastníky, ale později se přidali lidé všech profesí a postavení, včetně dělníků, učitelů nebo novinářů, prostě různé profese.

  • Proti čemu ti lidé vlastně protestovali? Pokud demonstrovali za demokracii, chápali vůbec, co to znamená?

Lidé protestovali proti korupci, chtěli více osobních svobod a základní lidská práva – stejná práva, jaká využívali během hnutí: svoboda projevu, svoboda sdružování, pokojného shromažďování, svoboda tisku, atd. Před 15. dubnem bylo všechno pod striktní kontrolou a cítit byla atmosféra tvrdého útlaku a deprese – systém pracovních jednotek kontroloval pracovní sílu, vysokoškolští studenti museli dodržovat absurdní množství pravidel. Na mé univerzitě například nesměli studenti prvních dvou ročníků s nikým chodit, studenti třetího ročníku se museli "zaregistrovat", když si s někým něco začali. Nebylo překvapením, že tehdy zemi zachvátila "horečka výjezdů do zahraničí".

Hnutí bylo celonárodní a prodemokratické. Dle mého názoru není důležité, jak jednotliví protestující chápali nebo definovali demokracii. Věděli, že v zemi není a že nemají žádný vliv na vládu ve své zemi. Chtěli zasahovat do politického systému a výběru politiků, chtěli odpovědnost a transparentnost. Kritizovali to, že Číně stále vládla hrstka starců, kteří byli naprosto odtrženi od zbytku společnosti, strastí a tužeb běžných obyvatel. Mnoho transparentů a nápisů tento problém reflektovalo. Volání po odchodu "stařešinů" bylo časté heslo a přání.

Změna je vždy možná 

  • Jaká byla reakce lidí na stanné právo, vyhlášené 20. května? Vystrašilo to místní, nebo je to naopak vybudilo k masivnějším protestům?

Stanné právo vyhlásili jen v Pekingu, ale situace se zdramatizovala i v Čchang-ša. Lidé byli naštvaní a zděšení. Hned druhý den proti stannému právu protestovali. Byla jsem se tam podívat a jeden student z cizí univerzity, který na demonstraci pochodoval, mě uviděl a křikl na mě v angličtině: "Jak může být naše vláda tak krutá?"

  • Jaká byla atmosféra před 4. červnem?

Mnozí studenti se vrátili po 30. květnu do škol. Zdálo se, že hnutí je u konce, proslýchalo se, že pekingští vysokoškoláci se chystají náměstí Tchien-an-men opustit. Vzpomínám si, že se tehdy moji studenti báli "vyřizování účtů", jinými slovy, měli prostě strach, že budou potrestáni.

  • Jak poté reagovali na masakr v Pekingu?

Brzy ráno 4. června, v neděli, přiběhla skupina studentů k domu, kde bydleli učitelé z Asociace Yale-Čína. Z vysílání Hlasu Asie se dozvěděli, co se stalo, a bušili na dveře, aby nás probudili. Učitelé ještě mezi 6:00 a 6:30 ráno ještě spali. Byli vzteky a obavami bez sebe. Někteří brečeli. Byla jsem z toho v šoku.

  • Myslíte si, že by byl podobný protest dnes v Číně možný?

Jelikož je dnešní Čína policejním státem využívajícím špičkové technologie k téměř absolutnímu dohledu, je celonárodní lidové hnutí takového rozsahu jako v roce 1989 nemožné. Mohlo by k němu dojít jenom při pádu Komunistické strany Číny. K menším protestům však v Číně dochází často. Obvykle mají demonstranti poměrně specifické problémy, například nedávné protesty rodičů, jejichž děti dostaly prošlé vakcíny proti obrně. Změna je ale vždy možná.

Autorem článku je Sinopsis 

Sinopsis je projekt Ústavu Dálného východu FF UK v Praze a AcaMedia z.ú. Jeho cílem je podávat pravidelný přehled o dění v Číně z pohledu čínských, českých a světových médií a pozorovatelů. https://sinopsis.cz


diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články