Zpět na články

Jak jídlo chudiny dobylo svět

Pizza dnes patří mezi nejoblíbenější pochoutky, na které si můžeme zajít jak do lepší restaurace, tak je jen tak narychlo zhltnout na ulici. Co do palety možných i nemožných chutí se meze nekladou, přesto ještě relativně nedávno bývala pizza jídlem neapolské chudiny.

Pizza bývala jídlem chudiny Pizza bývala jídlem chudiny, zdroj: Profimedia.cz

V polovině 19. století žilo v Neapoli asi půl milionu lidí, z toho polovina byli bezdomovci. Málokde v Evropě byla taková bída jako právě tady, šance na přežití byly malé. A přesto z tohoto města vzešlo něco velkého: Právě zde totiž podle legendy vymysleli pizzu.

Vlastně šlo o nejlevnější způsob, jak se zasytit: Vezme se velký lívanec a nakydá se na něj to, co je zrovna po ruce. Pizzu nabízeli pouliční prodejci, kteří stáli na nejnižším stupínku společenského žebříčku, stejně jako jejich zákazníci – nádeníci a přístavní dělníci.

Těstoviny byly samozřejmě mnohem oblíbenější stravou, ale také byly čtyřikrát dražší, což pro většinu strávníků bylo neúnosné. Kdo pizzu jíst nemusel, ten ji také nejedl, a na její konzumenty se díval svrchu.

Mimo Neapol tuto pochoutku nikdo neznal. I když výraz pochoutka je značně přemrštěný, protože leckdy šlo jen o obyčejnou placku, někdy pomazanou česnekem, pokapanou olejem či posypanou sýrem. Zde je třeba podotknout, že chlebové placky se baštily nejpozději ve středověku, ale pravděpodobně mnohem dříve. Čili legendu, že pizzu "vymysleli" v Neapoli, je přece jen z tohoto pohledu třeba brát krapet s rezervou.

Přes Atlantik a zase zpátky

Ve druhé polovině 19. století začali Italové z chudého jihu hledat štěstí na druhé straně Atlantiku. Na východním pobřeží Spojených států se začaly vytvářet italské komunity s vlastní kulturou a vlastní stravou. A pizza tu pro ně představovala tak trochu kousek staré vlasti.

Většina Američanů byla vůči jídlu z Evropy nedůvěřivá a ani zbytek světa – včetně Itálie – nejevil o pizzu zájem. Všechno se změnilo po válce. Američtí vojáci, kteří bojovali v okolí Neapole, si tamní dobrotu oblíbili a své nadšení pro pizzu si přivezli přes oceán. Doma se pak odvážili zajít si na jídlo i do italské čtvrti. Tam pak začaly vznikat tratorie, které se zaměřovaly speciálně na nové zákazníky. A "pizzománie" se brzy rozšířila po celých Spojených státech. V polovině 50. let minulého století bylo toto kdysi exotické jídlo najednou k dostání téměř na každém rohu.

V Evropě byla situace jiná. Třebaže z Neapole odcházela na sever za prací spousta lidí, pizzu si baštili jen mezi sebou. To se změnilo až v době, kdy do Itálie začali přijíždět ve stále větších houfech turisté z Evropy a ze Spojených států. Bez ohledu na místní tradice se v Miláně, Římě nebo Benátkách dožadovali specialit z celé země, pizzu samozřejmě nevyjímaje. Místní restauratéři nad tím sice kroutili hlavou, ale host je host a náš zákazník náš pán, takže začali nabízet i pizzu.

A tak našli v neapolském jídle pro chudinu postupně zalíbení i sami Italové. Mnozí z nich dodnes netuší, že se ta "jejich" pizza zrodila v chudinských čtvrtích a musela dvakrát přeplout Atlantik, než se dočkala uznání i ve své vlasti.

Pizza se stala italským národním, a zároveň mezinárodním pokrmem, který patří k nejoblíbenějším na světě. Kdekterý národ si na ni kydá, co mu chutná. Párková, kebabová, ananasová i sladká pizza – dovoleno je v podstatě cokoliv. Nejznámější je ale určitě proslulá pizza Margherita s mozzarellou, rajčaty a bazalkou. Jméno má podle královny Markéty Savojské, pro niž byla u příležitosti její neapolské návštěvy s královským chotěm Umbertem I. v roce 1889 podle legendy vytvořena – v barvách italské vlajky. 

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články