Zpět na články

Před 100 lety přeletěla Atlantik první vzducholoď. A s ní černý pasažér s koťátkem

Když 6. července 1919 ráno dosedla v New Yorku na letiště britská vzducholoď R34, vítaly ji davy. Po 108 hodinách a 12 minutách dokončila svou nonstop cestu přes Atlantik. Čtyřdenní náročnou pouť, kterou komplikovaly mlha i silný protivítr, kromě třiceti nejzkušenějších mužů britského letectva podnikli i dva černí pasažéři. Bývalý člen posádky s maskotem letu – koťátkem Wopsiem.

Vzducholoď R34 během svého pobytu v Mineole na Long Islandu Vzducholoď R34 během svého pobytu v Mineole na Long Islandu, zdroj: Wikipedia Commons

Ze skotského East Fortune vzducholoď odstartovala 2. července 1919 v 1 hodinu a 42 minut a už prakticky od svého vzletu v britské mlze muselo obří létající plavidlo čelit překážkám. Kdyby se cesta protáhla jen o několik desítek minut, mohla místo velké slávy a zápisu do historie letectví skončit katastrofou, při přistání na Long Islandu R34 už hodnou chvíli "svítilo hladové oko".

První problém musela posádka pod vedením majora George Herberta Scotta řešit jen chvíli po vzletu, kdy začala při přeletu nad skotskou vysočinou stoupat příliš vysoko, a musela tak upustit část vodíku. Posádka si však poradila bez větších problémů – ostatně na historickou misi bylo vybráno 30 zkušených důstojníků RAF, které nemělo nic zaskočit.

Celá galerie

Přesto je jedno opravdu nečekané překvapení potkalo. Pach vypouštěného plynu, chlad a vlhkost poté, co se loď dostala nad oceán, vyhnaly z úkrytu dvaadvacetiletého Williama Ballantyna, který se odmítl smířit s tím, že nakonec nebyl vybrán do finální třicítky, a do útrob vzducholodi se i se svým kotětem Wopsiem propašoval zhruba dvě hodiny před startem. Měl štěstí, že se přišel vzdát až nad mořem, jinak by dostal do ruky padák a musel prostor opustit. Takhle si své porušení rozkazu odpracovával alespoň v roli kuchaře a pomocníka, kde bylo potřeba.

O nějakém pohodlí pro posádku nemohla být řeč – řád na vzducholodi udávaly pevně dané časy jídel, chybělo soukromí, spalo se na houpacích sítích a zásoby pitné vody byly skromné. "Většina mužů byla nejen neoholená, ale také zřetelně špinavá, protože zásobování pitnou vodou bylo velmi omezené," píše ve své knize Vzducholoď Patrick Abbott. Jedinou zábavu mužům poskytoval gramofon od Edisona, který vyhrával nejnovější jazzové hity.

Krize a úvahy o nouzovém přistání

Když po dvou dnech vzducholoď doletěla nad pobřeží Newfoundlandu, vytanuly hned dva nemilé problémy. Posádka zjistila, že jí začíná docházet palivo, a do toho musela čelit silnému protivětru, který palivovou krizi ještě prohloubil. Dokonce to nějakou dobu vypadalo, že loď bude muset svou misi ukončit trochu předčasně a přistát už v Bostonu.

Nicméně krize byla zažehnána, a tak se téměř 200 metrů dlouhý kolos 6. července v devět hodin ráno objevil nad New Yorkem. Mimochodem, důstojník, který měl řídit přistání, byl mezitím na cestě do Bostonu, a tak na zemi chyběl někdo, kdo létající monstrum odnaviguje k bezpečnému přistání mezi dav fanoušků aviatiky čekající na letišti Roosevelt Field.

Jako dobrovolník se přihlásil major E. M. Pritchard, který se narychlo oholil a umyl v horké vodě z jedné z motorových nádrží a na zem seskočil padákem, převzal velení a připravil přistávací plochu, zatímco nad ní R34 kroužila kolem dokola. Stal se tak prvním člověkem, který po přeletu oceánu dosáhl americké půdy ze vzduchu.

Oslavy historického mezníku jen lehce kalil fakt, že R34 jen těsně unikla prvenství přeletu Atlantiku. To si 15. června 1919 připsala posádka letounu Vickers Vimy, která po 16 hodinách letu z Newfounlandu přistála v Irsku.

Zpáteční cesta R34 odstartovala 9. července šest minut před půlnocí a byla o poznání jednodušší. Po většinu letu vál příznivý vítr a posádka navíc už věděla, co ji čeká – domů tak dorazila za příjemných 75 hodin a tři minuty.

diskuze: 0 příspěvků, nových

Zpět na články